42 C 150/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného , Anonymizováno o zaplacení 14.738,44 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplaceníčástky 10.385,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 10.385,25 Kč od 29.2.2024 do zaplacení,částky 351,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 351,83 Kč od 29.2.2024 do zaplacení,částky 943,37 Kč,částky 37,99 Kč,částky 320 Kč,částky 2.700 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25.3.2024 se původní žalobce , právnická osoba, ., domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 14.738,44 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, tzv. , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne , datum, . V průběhu řízení vstoupila na pozici žalobce společnost , právnická osoba, v návaznosti na postoupení řešené pohledávky původního žalobce.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, původní žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Na základě žádosti o úvěr ze dne 19.7.2019 uzavřel žalovaný dne 19.7.2019 se společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, tzv. , Anonymizováno, č. , hodnota, , vázanou k účtu žalovaného č. , č. účtu, u daného bankovního ústavu, na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 31.000 Kč; dále byl ve smlouvě zakotven rozsah služeb a poplatků, a to i v rámci sazebníku poplatků (verze platná od 1.9.2013) a všeobecných produktových podmínek (verze platná od 1.9.2014), které tvořily součást smlouvy; dále rovněž sjednáno pojištění vztahující se k úvěru s platbou pojistného. Pravidelné splácení úvěru bylo sjednána formou 60 měsíčních anuitních splátek po 824,76 Kč spolu s měsíčním pojistným ve výši 82 Kč, splatných k 22. dni v měsíci počínaje srpnem 2019. Sjednána byla úroková sazba ve výši 20,20 % ročně, RPSN ve výši 24,60 %. V rámci smluvních podmínek byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1.295 Kč a další poplatky.

6. Dále bylo doloženo, že původní věřitel , právnická osoba, ., plnil ve prospěch žalovaného na úvěru celkem částkou 31.000 Kč (dne 19.7.2019 převodem z účtu č. , č. účtu, na účet žalovaného č. , č. účtu, ). Žalovaný dosud v rámci splátek a plateb souvisejících s úvěrovým vztahem uhradil částku 39.765,84 Kč, způsob čerpání úvěru, splácení a zacílení jednotlivých plateb ze strany žalovaného vyplývá z výpisu sestaveného k úvěrovému účtu žalovaného a sestavené platební historie k danému účtu.7. žalovaný se dostal do prodlení s úhradami splátek v měsíci březnu 2023. Dopisem ze dne 27.7.2023 došlo k oznámení okamžitého zesplatnění úvěru k datu 25.7.2023, z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek, a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu.

8. Dopisem ze dne 4.3.2024 byl žalovaný ze strany původního věřitele vyzván k plnění dluhu v rámci předžalobní výzvy.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.11.2024 byla pohledávka původního věřitele společnosti , právnická osoba, ., postoupena na společnost stávajícího žalobce. O vstupu stávajícího žalobce do řízení soud rozhodl usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, .

10. Co se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného, z podkladů a žádosti o úvěr vyplývá, že u toho původního věřitele bylo k osobě žalovaného evidováno, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti, žijící ve vztahu s družkou, s celkovým příjmem domácnosti ve výši 35.000 Kč, bydlí ve vlastním bydlení, má středoškolské vzdělání, s čistým zaměstnaneckým příjmem v průměrné výši 18.411 Kč, s jinými měsíčními náklady ve výši 0 Kč, bez jiných měsíčních splátek. Z potvrzení od zaměstnavatele , právnická osoba, . ze dne 13.12.2018 (datován déle než půl roku před sjednáním úvěru) vyplynulo, že průměrný čistý příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil částku 18.411 Kč, za poslední 2 měsíce pak hrubá výše mzdy dosahovala celkem částky 43.605 Kč, čistá výše mzdy z poslední měsíce dosahovala za 2 měsíce celkem částky 36.823 Kč. Z dalšího souvisejícího podkladu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že ačkoli tento uvedl, že nemá jiné splátky, původní věřitel v rámci interního šetření dospěl ke zjištění jiných závazků žalovaného v celkové sjednané výši 650.500 Kč, při měsíčních splátkách po 10.815 Kč. Okolnosti existence i jiných dluhů žalovaného vyplývá z údajů obsažených ve výpisu z jeho účtu, např. na výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za měsíc 07/2019 jsou zřejmé zůstatky nesplacených jistin závazků žalovaného vůči poskytovateli zde řešeného úvěru, konkrétně jistiny ve výši 31.000 Kč (zde řešený úvěr), dále pak jistiny ve výši 227.504,51 Kč a 126.328,77 Kč (existence dvou posledně uváděných závazků žalovaného vůči věřiteli by musela být věřiteli zřejmá i jen pouhou kontrolou výpisů žalovaného z doby před poskytnutím řešeného úvěru, když u těchto závazků zbývalo v 07/2019 ještě 106 a 53 splátek). I přesto byla úvěrová smlouva ze strany věřitele bez dalšího odsouhlasena. Předloženou metodikou posouzení úvěruschopnosti žalobce vysvětloval interní postupy a limity posuzování v dané oblasti.

11. Jak tedy soud z předložených podkladů zjistil, v rámci posouzení reálné bonity žalovaného nebyly jakkoli zkoumány a zpracovány reálné výdaje žalovaného, když byl bez dalšího akceptován údaj o nulových výdajích na běžné životní výdaje (tj. žádné náklady bydlení, stravy, dopravy atd.), a to nad rámec existujících finančních závazků, které žalovaný navíc původně zamlčel a které byly následně v rámci úvěrových produktů věřitelem dohledány, přesto nezohledněny. Nebyly rovněž jakkoli objektivně ověřeny alespoň základní reálné výdaje žalovaného.

12. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

18. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěrů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

19. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného a okolností závazků a výdajů na straně žalovaného, když z doložené situace stran jeho již existujících finančních závazků bylo zřejmé, že tento má pravidelné měsíční výdaje přesahující 2/3 jeho příjmu, navíc bez zohlednění běžných nutných životních nákladů, ačkoli deklaroval v této oblasti nulové výdaje. Vzhledem k tomuto měl být původní věřitele velmi obezřetný při ověření okolností celkové reálné finanční kondice žalovaného, na což však bylo zcela rezignováno a smlouva o úvěru byla s žalovaným bez dalšího uzavřena. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je tzv. bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje, to vše v kontextu jeho dané příjmové a výdajové situace, případného počtu vyživovaných dětí a související míry nákladů na život v porovnání se zajištěným příjmem. V tomto ohledu původní věřitel svou zákonnou povinnost k řádnému přezkumu úvěruschopnosti žalovaného dle zákona nesplnil řádně, když se spolehl na kusé údaje sdělené žalovaným, a i přes zjištěnou lživost uváděných skutečností nepřistoupil k dalšímu důkladnějšímu přezkumu, a to ani na podkladě dalších dodatečně předložených podkladů od žalovaného.

20. Pokud tedy byla následně mezi bankou jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Dříve prezentovanou koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledala i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Vzhledem k tomu, že původní věřitel poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je nutno plnění ve výši 31.000 Kč, které tento původní věřitel prokazatelně poskytl žalovanému, považovat nikoli za plnění ze smlouvy, ale za bezdůvodné obohacení žalovaného. Pokud bylo prokázáno a žalobcem potvrzeno, že žalovaný na platbách souvisejících s uvedeným smluvním vztahem z úvěrové smlouvy již žalobci zaplatil částku 39.765,84 Kč, nezbývá již žalovanému uhradit žalobci žádnou částku. S ohledem k uvedenému soud rozhodl tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, jak vyplývá z výroku I. rozsudku.

22. Výrok II. o náhradě nákladů řízení vyplývá z míry úspěšnosti účastníků v řízení, kdy žalobce byl ve věci zcela neúspěšný, zatímco žalovaného lze považovat za úspěšného účastníka řízení, z čehož dle § 142 odst. 1 o. s. ř. vyplývá potenciální právo žalovaného na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku žádných nákladů řízení, soud rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.