42 C 158/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20.832 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 4.264 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 19.464 Kč od 3.7.2022 do zaplacení a ohledně částky 1.368 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 487 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20.832 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 2. 6. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému jistinu ve výši , částka, , datum, jistiny s poplatky současně požaduje úhradu příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné částky.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce ani žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřili) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Po provedeném dokazování bylo zjištěno následující: Ze smlouvy ze dne 2. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný s žalobcem podepsali distančním způsobem prostřednictvím prostředků elektronické komunikace tuto smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobce poskytnout dlužníkovi (žalovanému) finanční prostředky ve výši 15.200 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit žalobci společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3.960 Kč, poplatkem za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 165 Kč, poplatkem za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 110 Kč a poplatkem za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 29 Kč, to vše do data splatnosti dne 2. 7. 2022, jak vyplývá z čl. II a IX. předmětné smlouvy. RPSN úvěru dosahovala dle shodného obsahu smlouvy 1.572.56 %. Součástí smlouvy byly mimo jiné všeobecné obchodní podmínky žalobce. Žalovaný smlouvu podepsal elektronicky formou autorizačního SMS kódu, účet žalovaného byl ověřen zasláním autorizační platby v částce 1 Kč z účtu označeného jménem žalovaného č. , č. účtu, na účet žalobce, jak je zřejmé z dokumentu ověření autorizace. Totožnost žalovaného byla doložena za pomocí předloženého OP žalovaného. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalobcem vyplývá, že žalovaný při sjednávání úvěru uvedl, že výše jeho měsíčního čistého příjmu dosahuje částky 45.000 Kč, k tomu je zde uvedena částka ověřeného čistého příjmu ve výši 42.665 Kč. Za výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky označil žalovaný částku 5.000 Kč, za výši pravidelných měsíčních výdajů na bydlení částku 6.500 Kč, za další nezbytné výdaje částku 5.000 Kč a ostatní zbytné výdaje rovněž částku 5.000 Kč. Dále uvedl, že celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti činí 2, za disponibilní příjem žalobce byla ve formuláři uvedena částka 28.700 Kč. Posouzení úvěruschopnosti bylo zde posouzeno stupněm „úspěšné“. Z dokumentu „Identifikované příjmy“ vyplývá, že dle zde uvedeného byl příjem spotřebitele doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce z čísla účtu: , IBAN, , v celkové hodnotě čistého měsíčního příjmu 42.665 Kč. Z přehledu bankovních transakcí soud zjistil, že k datu 2. 6. 2022 byl poukázán převod částky 15.200 Kč na účet č. , č. účtu, označený ve smlouvě jménem žalovaného. Z přípisu , právnická osoba, . ze dne 4. 10. 2023 vyplývá, že účet č. , č. účtu, patří žalovanému. Jelikož žalovaný na svůj závazek ničeho neuhradil, adresoval právní zástupce žalobce žalovanému dne 10. 3. 2023 výzvu před podáním žaloby, jak se podává z předmětné výzvy vč. podacího archu. Žalovaný však přes uvedené skutečnosti dlužnou částku žalobci neuhradil.

5. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

12. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení jistiny úvěru.

14. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

15. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by žalobce poskytl žalovanému dne 2. 6. 2022 částku ve výši 15.200 Kč a žalovaný by žalobci tuto částku vrátil spolu s poplatky v částce 4.264 Kč, a to ve lhůtě splatnosti 30 dnů do dne 2. 7. 2022. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

16. V rámci posouzení otázky, zda žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel především z údajů tvrzených dlužníkem v rámci dokumentu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, .“. Žalobce dle zde uvedeného ověřil17. příjmy žalovaného, kterého dosahovaly nepravidelných částek v souhrnné hodnotě 42.665 Kč měsíčně. Daná aktiva však byla soudu doložena pouze ve formě přepisu do jiného dokumentu, nikoliv formou přímého výpisu z účtu žalovaného, což dle názoru soudu ztrácí na věrohodnosti takto zjištěných aktiv, navíc pouze za období 1 jediného měsíce. Dále žalobce sice uvedl, že učinil lustrace ohledně osoby žalovaného v databázích prověřující aktiva, pasiva a další žalovaným tvrzené skutečnosti, avšak konkrétní žádný takový výstup o učiněné lustraci soudu nebyl doložen.

18. Měsíční výdaje byly žalovaným ve formuláři vyplněny v souhrnné výši 21.500 Kč měsíčně, z toho žalovaný částkou 5.000 Kč pokryl další, jiné úvěrové měsíční výdaje, avšak soudu a zřejmě ani věřiteli nebyla žádná z uvedených skutečností doložena. Nehledě na skutečnost, že je zřejmé, že žadatel měl již další závazky. Otázka výdajů spojených s bydlením nebyla taktéž ověřována, nebyla ani zjišťována forma bydlení žalovaného. Ze strany věřitele nebylo k tvrzení o příjmu domácnosti rovněž zjišťováno, kolik činí příjem osoby spolužijící s žadatelem ve společné domácnosti. Lze tedy dospět k závěru, že žalovaný vůbec nedoložil věřiteli listiny prokazující výdaje vynaložené na bydlení ani příjem spolubydlící osoby ve společné domácnosti, přestože i ten je nutný zohlednit při výpočtu obvyklých aktiv/pasiv vynakládaných měsíčně zejména právě na bydlení, domácnost a stravu. Je rovněž zjevné, že žalovaný netvrdil ani nedoložil poskytovateli úvěru listinné důkazy ohledně dalších rozhodných skutečností, jako jsou např. osobní běžné výdaje žadatele formou výpisu z běžného účtu za delší časové období, z kterého by bylo mj. zřejmé, zda nikoliv za jeden měsíc, ale trvale dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Nad to nebylo ani ve vztahu k výši RPSN úvěru o hodnotě 1.572.56 % zjišťováno, zda žalovaný skutečně hradí další závazky, v jaké částce, zda žalovaný své závazky řádně a včas splácí či zda je v prodlení s placením ohledně již dosavadních úvěrů. K tomu soud doplňuje, že lustrací soudu v Informačním systému ISAS bylo zjištěno, že na osobu žalovaného je u zdejšího soudu vedena řada soudních řízení ve věci zaplacení dlužných částek.

19. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný poskytl věřiteli neúplné informace, když jednal účelově pouze se záměrem dosáhnout získání úvěru. Soud má navíc za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky bydlení a dalších pasiv žadatele nemůže věřitel z těchto údajů vycházet při výpočtu volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen splnit nastavené splácení úvěru. Žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu. Vzhledem k uvedenému lze proto uzavřít, že žalobce zjištěný stav ohledně majetkové stránky žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil, a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39), čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného.

20. Pokud tedy byla následně žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve vyčerpané celkové výši 15.200 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku 15.200 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylé úroky a smluvní pokutu, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

23. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když nepřiznal žalobci ani nárok na zákonné úroky z prodlení.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 25.055,42 Kč včetně zákonného úroku kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 60,67 %, a to ohledně částky 15.200 Kč, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 9.855,42 Kč v podobě nepřiznané části jistiny a kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, ohledně kterých byla žaloba zamítnuta, což představuje 39,33 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 21,34 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 834 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20.832 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 252 Kč. Soud aplikoval shora uvedená ustanovení advokátního tarifu, neboť žaloba je podána na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných případech, kdy hodnota peněžitého plnění, které je předmětem řízení, nepřesahuje částku 50.000 Kč. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 2.284 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 21,34 % odpovídá přiznané částce zaokrouhlené na 487 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o. s. ř.)