42 C 16/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 25.868,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.420 Kč a částku 11.200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 1.580 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.471,81 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4.364,48 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 6.000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, částky 8.668,95 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.242,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15.539,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19.868,95 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 19.868,95 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 25.868,95 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce spolu s poplatky úvěru ve výši 12.000 Kč a úrokem v částce 2.800 Kč do data splatnosti dne [datum], a to formou 58 týdenních splátek po 600 Kč. Dále účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 6.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce spolu s poplatky úvěru ve výši 3.600 Kč a úrokem v částce 840 Kč do data splatnosti dne [datum], a to formou 58 týdenních splátek po 180 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Pohledávky za žalovaným byly následně postoupeny na žalobce. Žalobce vždy vedle nesplacené jistiny z titulu smlouvy o úvěru současně požaduje smluvní a zákonné úroky z prodlení, které částečně kapitalizoval.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru a smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], podepsal tuto smlouvu o úvěru ohledně částky 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za administrativní služby ve výši 4.000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 8.000 Kč a úrokem ve výši 2.800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 600 Kč Celkem se žalovaný zavázal předchůdci žalobce uhradit částku ve výši 34.800 Kč do data splatnosti [datum]. Zápůjční úroková sazba dle čl. 1 smlouvy o úvěru činila při 58 týdenních splátkách 23,72 % p.a. Dle smluvního ujednání poskytl předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku celkem 8.800 Kč, kterou věřitel započetl v částce 2.800 Kč na úrok, v částce 5.868,95 Kč na dlužné poplatky, ve zbylém rozsahu v částce 131,05 Kč na jistinu. Žalobou nárokovaná částka tak sestává ze zbývající neuhrazené jistiny ve výši 19.868,95 Kč, když zbývající dlužný poplatek žalobce v řízení neuplatňuje.

6. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru a smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], podepsal tuto smlouvu o úvěru ohledně částky 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za administrativní služby ve výši 1.200 Kč, hotovostním inkasem ve výši 2.400 Kč a úrokem ve výši 840 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 180 Kč Celkem se žalovaný zavázal předchůdci žalobce uhradit částku ve výši 10.440 Kč do data splatnosti [datum]. Zápůjční úroková sazba dle čl. 1 smlouvy o úvěru činila při 58 týdenních splátkách 23,72 % p.a. Dle smluvního ujednání poskytl předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku celkem 1.580 Kč, kterou věřitel započetl v částce 840 Kč na úrok a v částce 740 Kč na dlužné poplatky. Žalobou nárokovaná částka tak sestává ze zbývající neuhrazené jistiny ve výši 6.000 Kč, když zbývající dlužný poplatek žalobce v řízení neuplatňuje.

7. V době uzavírání smluv měl předchůdce žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného informace uvedené v kartách zákazníka – žádostech o spotřebitelský úvěr. Z těch vyplývá, že právní předchůdce žalobce vždy ověřil totožnost žalovaného pomocí OP. Žalovaný v každém případě uvedl, že bydlí v bytě v podnájmu/nájmu. Dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] na prodejně [jméno] [příjmení] [jméno], na pracovní pozici prodavač. Mzda vyplácená žalovanému dosahovala dle formuláře v rozhodné době při sjednávání úvěru ve výši 20.000 Kč ([datum]) částky ve výši 10.620 Kč měsíčně, v případě žádosti o úvěr ve výši 6.000 Kč ([datum]) dosahovala mzda žalovaného částky 13.200 Kč měsíčně. V obou případech žalovaný uvedl, že se jedná o jediné částky příjmu jeho domácnosti. V případě žádosti ze dne [datum] označil žalovaný za výdaje vynaložené na bydlení částku 3.000 Kč, za výdaje domácnosti částku 4.500 Kč a výdaje na telefon částku 300 Kč (celkem výdaje ve výši 7.800 Kč). V případě druhé žádosti ze dne [datum] uvedl žadatel výdaje vynaložené na bydlení ve výši 2.500 Kč, výdaje domácnosti ve výši 4.500 Kč, výdaje na telefon ve výši 200 Kč a výdaje na dosavadní splátky úvěrů ve výši 2.600 Kč (celkem výdaje ve výši 10.100 Kč). V první žádosti žalovaný uvedl, že vlastní motorové vozidlo, ve druhé již nikoliv. V obou případech naopak zaškrtl, že má aktuálně sjednané úvěry u jiných společností a aktivní půjčky u věřitele. Výpočet použitelného příjmu žalovaného pro případné hrazení nastavených splátek byl pro každý případ zjištěn odečtením tvrzených výdajů od příjmů žadatele. Předchůdce žalobce ve formulářích uvedl, že příjem žalovaného byl v každém případě ověřen, a to výplatními páskami, pracovní smlouvou, nájemní smlouvou a dokladem o SIPO.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byly na žalobce postoupeny mimo jiné i pohledávky za žalovaným. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Předložená předžalobní výzva ze dne [datum], byla odeslaná žalovanému dne [datum], jak vyplývá z přiloženého podacího lístku. Žalovaný však do dnešního dne dlužné částky z titulu úvěrových smluv neuhradil.

9. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

10. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

16. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení části jistin každého z úvěrů.

18. Soud se nejprve zabýval platností předmětných úvěrových smluv.

19. Mezi účastníky existovala v každém případě vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční částku (dne [datum] částku 20.000 Kč a dne [datum] částku ve výši 6.000 Kč) Kč a žalovaný by předchůdci žalobce tuto částku vždy vrátil navýšenou o úrok a poplatky za poskytnutí úvěru ve lhůtě splatnosti. Charakter smluvních ujednání mezi účastníky byl vždy spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením každé smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

20. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného v návrhu uvedl, že před uzavřením každé úvěrové smlouvy s žalovaným předchůdce žalobce učinil vyhodnocení informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti doloženým dokladům žalovaného. Dané informace byly následně zaznamenány do zákaznické karty vyplněné ke každému úvěru.

21. Z doložené zákaznické karty klienta k úvěru ze dne [datum] ohledně částky 20.000 Kč vyplývá, že žalovaný v rozhodné pobíral mzdu ve výši 10.620 Kč, což byl jeho jediný měsíční příjem. Celkové výdaje žalovaného byly poskytovatelem úvěru vypočteny jako souhrn částek tvrzených nákladů, za které označil žalovaný částku celkem 7.800 Kč měsíčně, z toho částku vynaloženou na bydlení ve výši 3.000 Kč, výdaje domácnosti ve výši 4.500 Kč a výdaje na telefon ve výši 300 Kč měsíčně. Použitelný příjem žalovaného byl vypočten ve výši 2.820 Kč. Z této částky tak měl být žalovaným splácen úvěr po částkách 600 Kč týdně, tj. ve výši 2.400 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že vlastní motorové vozidlo a že má aktuálně sjednané úvěry u jiných společností a aktivní půjčky u věřitele. K této informaci však žalovaný nedoplnil, v jaké výši tyto závazky byly sjednány a jakým způsobem je hradí, nebylo rovněž ze strany věřitele ověřeno, zda splácí dluhy řádně a včas či je v prodlení. Přitom soud má za to, že taková informace je podstatná obzvlášť vzhledem ke skutečnosti, že po úhradě sjednaných splátek tohoto úvěru by žalovanému zůstala částka ve výši 420 Kč na měsíc. V druhém případě sjednaného úvěru ze dne [datum] (tj. o cca 2-3 měsíce později od prvního úvěru) žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že jeho mzda dosahuje částky 13.200 Kč, celkové výdaje pak činí částku 10.100 Kč. Použitelný příjem žalovaného byl vypočten ve výši 3.100 Kč. Žalovaný uvedl, že již nevlastní motorové vozidlo. Shodně jako v první žádosti doplnil, že má aktuálně sjednané úvěry u jiných společností a aktivní půjčky u věřitele. Ohledně jeho dalších závazků však opět nebylo nic konkrétního uvedeno ani doloženo, je pouze zjevné, že žalovaný měl již hradit splátky úvěru ze dne [datum] ve výši týdenních splátek po 600 Kč, tj. 2.400 Kč měsíčně. K tomu měl žalovaný na tento druhý úvěr nově hradit týdenní splátky po 180 Kč, tj. 720 Kč měsíčně. Nelze si současně nevšimnout, že žadatel již v předchozí žádosti zaškrtl, že má sjednané jiné aktivní půjčky u věřitele, v obou žádostech pak uvedl, že má rovněž sjednány další půjčky u jiných společností. Při takovém množství splácení by předmětné úhrady dluhů zjevně přesahovaly disponibilní zůstatek žalovaného, dané výdaje však nebyly v žádném případě ze strany věřitele zohledněny. Dále lze poznamenat, že soudu nebyly doloženy žádné dokumenty stvrzující měsíční příjem žalovaného ani jeho obvyklou výši tvrzených výdajů. Současně nebyla nikterak ověřena otázka žadatelova bydlení a s tím spojených nákladů. Přitom v zákaznické kartě klienta stojí, že žadatel předložil věřiteli listinné dokumenty prokazující dané skutečnosti. V případě, že tedy žalovaný doložil předchůdci žalobce listiny prokazující aktiva či pasiva žalovaného, měly být tyto řádně založeny a být součástí doložených dokumentů, jelikož z pouze tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr o prověření aktiv žadatele ze strany poskytovatele úvěru. Žadatel rovněž nedoložil výpis z běžného účtu za delší časové období, z kterého by bylo zřejmé, zda dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud má navíc za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky bydlení a dalších pasiv žadatele nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen hradit nastavené splátky úvěru.

22. Z uvedených důkazů je tak zjevné, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrové smlouvy a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Právní předchůdce žalobce zjištěný stav ohledně majetkové stránky žalovaného v žádném případě konkrétnějším způsobem neprověřil a přesto poskytl žalovanému krátce po sobě 2 x úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Předchůdce žalobce proto nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením každé úvěrové smlouvy neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného.

23. Pokud tedy byly následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřeny úvěrové smlouvy, jsou tyto smlouvy neplatné jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

24. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému v každém případě plnění bez právního důvodu, je třeba na tato plnění, které poskytl žalovanému: a) ve výši 20.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 8.800 Kč, b) ve výši 6.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 1.580 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci, na kterého byly pohledávky za žalovaným platně postoupeny, částku ve výši 11.200 Kč (20.000 Kč – 8.800 Kč) a částku ve výši 4.420 Kč (6.000 Kč – 1.580 Kč), a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. Jelikož soud uzavřel, že smlouvy o úvěru byly od počátku neplatné a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

26. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.