42 C 162/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 34.045 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 26.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26.400 Kč za dobu od 9.2.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1.449 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1.449 Kč za dobu od 9.2.2021 do zaplacení, úroku ve výši 21,05 % ročně z částky 27.849 Kč za dobu od 28.1.2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27.849 Kč od 28.1.2021 do 8.2.2021, částky 3.100 Kč, částky 300 Kč, částky 1.497 Kč, částky 1.299 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.278 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 3. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku ve výši 34.045 Kč s příslušenstvím, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalovanému dne [datum] částku ve výši 27.500 Kč + 2.500 Kč provizi zprostředkovateli, přičemž žalovaný byl povinen dluh splatit ve 40 splátkách po 1.050 Kč měsíčně počínaje [datum]. Žalovaný se však dostal do prodlení s plněním svého závazku.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Dne [datum] uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč s úrokem ve výši 21,05 % ročně, žalovaný se zavázal úvěr splatit formou 40 měsíčních splátkách po 1.050 Kč, počínaje dnem [datum]. Ve smlouvě žalovaný uvedl číslo svého bankovního účtu [bankovní účet]. Z potvrzení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce dne [datum] odeslal na bankovní účet označený ve smlouvě jménem žalovaného částku 27.500 Kč. Z obdobného potvrzení soud rovněž zjistil, že žalobce téhož dne odeslal částku ve výši 2.500 Kč jakožto provizi zprostředkovateli na jiné číslo účtu č. [bankovní účet], přičemž dle smlouvy o spotřebitelském úvěru šlo o účet zprostředkovatele.

5. V době uzavírání smlouvy měl žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného tyto informace: 1) Výplatní pásky za měsíce [číslo] – [číslo] z pracovního poměru k zaměstnavateli [anonymizována dvě slova] [obec] o výši čisté mzdy za [číslo] ve výši 38.500 Kč, [číslo] – 38.341 Kč, [číslo] – 38.500 Kč, [číslo] – 44.898 Kč a [číslo] – 24.978 Kč. Dále 2) výpis z běžného účtu žalovaného potvrzující dobírku mzdy žalovaného; 3) prověření v rámci databáze centrální evidence exekucí s negativním výsledkem, databáze insolvenčního rejstříku s negativním výsledkem; 4) výpis z katastru nemovitostí o vlastnickém právu k ½ pozemku [parcelní číslo], zapsaném na [list vlastnictví] v kat. území [obec] a 5) listina označená jako Posouzení úvěruschopnosti zákazníka, podepsaná žalovaným dne [datum], na které je uveden příjem žalovaného ve výši 38.500 Kč, výdaje žalovaného na bydlení v částce 10.000 Kč, výdaje na úvěry v částce 5.000 Kč a ostatní výdaje ve výši 4.000 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 6.821 Kč, životní minimum zákazníka ve výši 3.860 Kč a nezabavitelná částka ve výši 7.121 Kč. Podle žalobce, po odečtení uvedených běžných výdajů (náklady na bydlení, jiné výdaje, životní minimum) zbyde žalovanému částka 20.640 Kč měsíčně, ze které je žalovaný schopen hradit žalobci měsíčně splátku ve výši 1.050 Kč a současně i částku 5.000 Kč na úvěr žalovaného u [právnická osoba], přičemž žalovanému zbyde konečná částka ve výši 14.590 Kč měsíčně. Žalobce uvedl, že vycházel i„ mimo“ údaje žalovaného, kdy skutečné náklady na bydlení byly nahrazeny normativními náklady na bydlení v nájemním bytě, kdy v rámci i tohoto posouzení úvěruschopnosti žalobce dospěl závěru, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr dle smlouvy v pravidelných splátkách ve výši 1.050 Kč měsíčně žalobci řádně splácet.

6. Žalovaný uhradil žalobci dne [datum] částku ve výši 1.100 Kč, započtenou na splátku splatnou dne [datum] a ve výši 50 Kč na splátku splatnou dne [datum], jak vyplývá z doložené bonity smlouvy.

7. Prostřednictvím upomínek ze dne [datum] a [datum] vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky. Výzvou ze dne [datum], odeslanou na adresu žalovaného téhož dne, žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu z titulu předmětné smlouvy do 10 dnů od odeslání této výzvy a současně jej informoval o zesplatnění dluhu.

8. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po [datum].

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. US 4129/18 ústavní soud uvádí:„ je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů“. Z uvedeného nálezu pak vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu.

12. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

13. Podle § 87 odst. ZSÚ může spotřebitel namítnout neplatnost úvěrové smlouvy do tří let od jejího uzavření a je-li úvěrová smlouva neplatná je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu soud v rámci právního posouzení dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 o. z. Žalobce fakticky poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 27.500 Kč na jím uvedený bankovní účet. Současně se soud zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 ZSÚ je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

16. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

17. Žalobce uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného nahlédl do veřejně přístupných rejstříků, konkrétně do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, přičemž neshledal u žalovaného žádný negativní záznam. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě výplatních pásek za měsíce [číslo] – [číslo] z pracovního poměru k zaměstnavateli [anonymizována dvě slova] [obec], dle kterých byla žalovanému vyplacena čistá mzda za [číslo] ve výši 38.500 Kč, [číslo] – 38.341 Kč, [číslo] – 38.500 Kč, [číslo] – 44.898 Kč a [číslo] – 24.978 Kč. Současně žalovaný předložil výpis z katastru nemovitostí o vlastnickém právu k ½ pozemku [parcelní číslo], zapsaném na [list vlastnictví] v kat. území [obec]. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 19.000 Kč měsíčně s tím, že vydá částku 10.000 Kč na bydlení, 5.000 Kč na splátky jiných úvěrů a 4.000 Kč na ostatní potřeby. K tomu doplnil, že výše jeho příjmu dosahuje částky 38.500 Kč měsíčně. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný sice učinil prohlášení o svém pravidelném měsíčním příjmu, který rovněž doložil, avšak nedoložil listinné důkazy prokazující jeho výdaje. Přitom z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že konečný zůstatek na tomto účtu dosahoval záporné částky (- 24.011,76 Kč) a soud má tak za to, že daná skutečnost měla logicky vést žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jak žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného, mimo to v konkrétním případě toho kterého spotřebitele nelze vycházet ze zprůměrovaných či jinak standardizovaných tabulkových údajů o normativních nákladech na bydlení, životním minimu apod. Je nutné posuzovat každého spotřebitele in concreto a individuálně. Žalobce ovšem výdaje žalovaného, zejména na bydlení, neověřoval. Přitom z výpisu účtu vyplynulo, že žalovaný s penězi nevycházel.

18. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

19. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu dle absolutně neplatné smlouvy, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 27.500 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 1.100 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 26.400 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl.

20. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky 26.400 Kč v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v dané době dosahovala 8,25 %, a to ode dne následujícího po uplynutí 10 denní lhůty k zaplacení dlužné částky v předžalobní výzvě k plnění. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Ve zbylé části nároku žalobce na úhradu neuhrazených splátek, nákladů za upomínky, smluvních pokut a smluvních úroků soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy je v této části žaloba nedůvodná. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy. Proto ohledně nároku žalobce na uhrazení zbylé částky jistiny ve výši 1.449 Kč spolu s požadovaným smluvním úrokem ve výši 21,05 % ročně z částky 27.849 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, s požadovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27.849 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1.449 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, dále ohledně částky 3.100 Kč, částky 300 Kč, částky 1.497 Kč a částky 1.299 Kč, soud žalobu zamítl. Pokud jde o částku 2.500 Kč, tak ve skutečnosti šlo o částku poukázanou na účet jiné osoby než žalovaného, na účet zprostředkovatele absolutně neplatné smlouvy, a proto není pasivně legitimovaný u vrácení této částky žalovaný, který tuto částku nepřijal do své dispozice (na svůj účet), a tak se ani na úkor žalobce co do částky 2.500 Kč neobohatil.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 41.690 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 68,05 %, a to ohledně částky, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 13.321 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, což představuje 31,95 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 36,10 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.362 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 34.045Kč odpovídající částce 500 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 378 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 3.540 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 36,10 % odpovídá přiznané částce 1.278 Kč. Žalovaný je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.