42 C 169/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Anonymizováno IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 37.672 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 36.672 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 36.672 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhal zaplacení částky ve výši 37.672 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, uzavřel s žalovanou dohodu o narovnání, jež plně nahradila práva a povinnosti týchž stran ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, . V dohodě se žalovaná zavázala splatit částku 39.888 Kč formou 18 pravidelných měsíčních splátek ve výši 2.216 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje dubnem 2021, pod ztrátou výhody splátek. Pohledávka byla zesplatněna, žalovaná zaplatila celkem částku 2.216 Kč. Protože žalovaná neuhradila celou dlužnou částku ani přes zaslání předžalobní výzvy, obrátil se žalobce s předmětným návrhem na soud.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že toho dne byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, dle které byl žalované poskytnut úvěr s limitem do 50.000 Kč. Výše minimální splátky úvěru činila jednu pětinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč; pokud byla částka dlužná k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, byla výše minimální splátky úvěru rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaná se zavázala za každé čerpání úvěru uhradit poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Výše poplatku za čerpání úvěru je stanovena s ohledem na náklady žalobkyně související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobkyně, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením peněžních prostředků žalované. Dále se žalovaná zavázala zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně. V případě, že by se stal celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy (zesplatnění v důsledku prodlení žalované), je za dobu od prvního dne splatnosti celého dluhu až do splacení dluhu žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok z peněžních prostředků ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Z bodu 6 smlouvy se také podává, že v případě prodlení byla žalovaná povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Dle bodu 9 smlouvy dosahovalo RPSN 519 %.

6. Z výpisu z účtu žalované za období 02/2020 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu žalované za daný měsíc dosahoval částky 39.801 Kč a konečný zůstatek částky 38.980 Kč s tím, že kreditní obrat na účtu dosahoval částky 25.100 Kč.

7. Z výpisů z účtu žalované k revolvingovému úvěru vyplývá, že žalovaná prostřednictvím dílčích plateb čerpala částku ve výši 34.100 Kč. Z výpisu k revolvingovému úvěru a vyúčtování žalobce je zřejmé, že se žalovaná dostala do prodlení se splácením revolvingového úvěru. Žalobce eviduje dílčí úhrady žalované na poskytnutý úvěr v celkové částce 36.283 Kč, které započetl na jednotlivé položky dlužné částky (jistinu, úroky, poplatky, smluvní pokutu).

8. Z emailové zprávy ze dne , datum, vyplývá, že žalobce kontaktoval žalovanou ohledně dlužné částky z titulu úvěrové smlouvy s tím, že žalované učinil návrh na uzavření dohody o narovnání s opětovný nastavením dílčích splátek ve vztahu k vzniklému dluhu. Žalovaná v reakci na to uvedla v další emailové právě výši svých tvrzených výdajů v částce 11.000 Kč na nájemném a 5.000 Kč na ostatních výdajích.

9. Z výplatní pásky za období 02/2021 soud zjistil, že žalovaná doložila žalobci před uzavřením dohody o narovnání výplatní pásku k potvrzení svého příjmu v částce čisté mzdy 24.586 Kč.

10. Z dohody o narovnání ze dne , datum, je zřejmé, že toho dne uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o narovnání, jež měla dle svého obsahu plně nahradit práva a povinnosti týchž stran ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Z obsahu dohody je zřejmé, že žalovaná se zde zavázala uhradit žalobci částku 39.888 Kč (bez navýšených úroků) formou 18 pravidelných měsíčních splátek ve výši 2.216 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje dubnem 2021, pod ztrátou výhody splátek. Důvodem uzavření dohody bylo prodlení žalované se splácením dluhu vzniklého ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 34.100 Kč. Z bodu 2 dohody vyplývá, že úvěrující v dohodě uvedl, že před poskytnutím úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalované splácet revolvingový úvěr, že smlouva o úvěru je platná a účinná a že na zde uvedenou částku má právní nárok. V čl. 3 dohody je uvedeno, že se „smluvní strany za účelem odvrácení případného řízení o nárocích Úvěrujícího vůči Klientce na úhradu výše uvedené dlužné částky dohodly, že Smlouva a veškerá práva, povinnosti a dluhy, které kdy mezi smluvními stranami v souvislosti se Smlouvou vznikly, ke dni účinnosti této dohody zanikají a v plném rozsahu se nahrazují následujícím závazkem Klientky“.

11. Z výzvy k úhradě ze dne 13. 10. 202 vyplývá, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu z titulu dohody o narovnání a splátkovém kalendáři ze dne , datum, , když k úhradě zbývala nadále dlužná částka 37.672 Kč. Současně žalobce upozorni žalovanou na zesplatnění dluhu v případě, že svůj dluh neuhradí. Z podacího archu vyplývá, že výzva byla adresována žalované dne , datum, .

12. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby. Z podacího archu je zřejmé, že výzva byla odeslána na adresu žalované téhož dne.

13. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, současně dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále „ZSÚ.“14. Soud případ právně kvalifikoval jako tvrzený závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v právní formě úvěru, později nahrazený závazkem z narovnání, resp. změněný restrukturalizací poskytnutého úvěru (§ 2 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 2395n o. z. s § 1903n o. z. a s § 5 odst. 4 ZSÚ).

15. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

17. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle ustanovení § 86 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. US 4129/18 ústavní soud uvádí: „je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů“. Z uvedeného nálezu pak vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu.

19. Podle § 87 odst. ZSÚ může spotřebitel namítnout neplatnost úvěrové smlouvy do tří let od jejího uzavření a je-li úvěrová smlouva neplatná je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

21. Nejprve soud zkoumal otázku, zda lze předložený dokument, ze kterého žalobce vyvozuje svůj nárok uplatněný v tomto řízení, kvalifikovat jako narovnání. Žalobce dohodu označil tak, že se jedná o dokument uzavřený dle § 1903 o. z. a současně dle § 5 odst. 4 ZSÚ. O. z. ani ZSÚ. obecně nevylučují možnost narovnání závazku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Narovnání má skutečně funkci zrušení starého závazku a jeho nahrazení novým, jak upozornil žalobce ve svém vyjádření adresovaném soudu (§ 1903 odst. 1 první věta o. z.). To je rozdíl oproti uznání dluhu, často také v těchto právních vztazích používanému. Uznání je totiž pouze utvrzením stávajícího závazku, nikoli jeho rozvázáním a založením závazku nového (§ 2053 o. z.). Je-li pak smlouva absolutně neplatná kvůli porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele (§ 87 odst. 1 první a druhá věta ZSÚ), nelze tuto neplatnost zhojit následným uznáním (neexistujícího) dluhu. Bylo by však možné založit narovnáním nový závazek, vzniklý právě z narovnání. To také koresponduje s judikatorním závěrem, že neplatnost původní smlouvy nemá na platnost narovnání z obecného hlediska vliv (srov. § 1904 odst. 1 první věta o. z.) a že platnosti narovnání není na překážku, jestliže smluvní partneři nevyjádří spornost vzájemných práv a povinností přímo v jeho textu. V daném případě je spornost v předložené dohodě výslovně a jednoznačně vázána na okolnost, že žalovaná dluh ze smlouvy není schopna splácet.

22. Soud se však nadále zabýval otázkou, zda žalobce nechtěl narovnáním legalizovat neexistující právní důvod nebo pohledávku ve výši neodpovídající zákonu (§ 1904 odst. 1 druhá věta o. z. a contrario), případně se využitím této právní formy vyhnout zkoumání otázky, zda splnil povinnost analyzovat úvěruschopnost žalované již při uzavření původní úvěrové smlouvy (§ 86 odst. 1 ZSÚ). Pokud by totiž žalobce nebyl v dobré víře stran existence či výše své pohledávky, pak obecné pravidlo o irelevanci otázky existence rušeného závazku neplatí, protože jinak by byla popřena zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního či nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 první věta o. z.). Tím spíše, byl-li druhým subjektem závazku spotřebitel, což v soudním řízení bylo prokázáno. Předpokladem možnosti narovnání je pochybnost nebo spornost vzájemných práv a povinností (§ 1903 odst. 1 první věta o. z.). Podle čl. 2 předložené dohody měla být vzájemná práva a povinnosti sporná proto, že žalovaná úvěr nesplácela. Spornost mohla nastat, jestliže by ji alespoň jedna strana subjektivně považovala za danou. To by sice mohlo být splněno u žalobce, avšak takový výklad by neumožnil zohlednit možné, výše naznačené, nepoctivé jednání a absenci dobré víry. Již z dohody je navíc jasné, že vzájemná práva a povinnosti sporná nebyla, protože dohodu podepsaly obě strany, které v ní stručně a jasně a ve vzájemné shodě definovaly obsah závazku. Nelze si tak nevšimnout, že by taková interpretace pojmu spornosti umožnila dosáhnout výše uvedených zakázaných účelů a tím zkrátit práva spotřebitele.

23. Soud se proto i zde z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

24. V této souvislosti soudu nebyl doložen téměř žádný důkaz o procesu analýzy ověření úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatele úvěru, kromě jednoho výpisu z účtu žalované za 02/2020. Dle názoru soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soudu nebyl doložen žádný výstup učiněné lustrace ohledně osoby žalované v dostupných databázích a rejstřících, nebyly zjišťovány okolnosti ohledně bydlení žalované (hrazený nájem, výdaje na energie spojené s bydlením, poplatky), zda má žalovaná vyživovací povinnost a v jaké částce, zda je svobodná či zda žije s další osobou v domácnosti, s tím nebyl ověřován ani související příjem takové osoby spolužijící ve společné domácnosti. Soud přihlížel rovněž k tomu, že ze smlouvy o úvěru vyplýval vysoký poplatek, úrok z daného úvěru a RPSN 519 %, což dle názoru soudu zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když takto vysoké náklady převyšující běžnou výši nákladů u úvěrů, za které půjčují finanční prostředky podnikatelské subjekty.

25. Žalobce ve svém vyjádření uvedl toliko to, že ověřoval jak příjmy, tak výdaje žalované, avšak až před uzavřením dohody o narovnání. K tomu byla soudu doložena výplatní páska žalované s výši čisté mzdy 24.586 Kč, a dále tvrzené skutečnosti v emailové zprávě od žalované, kde uvedla, že její celkové výdaje dosahují částky 16.000 Kč měsíčně. Další listiny předloženy nebyly. Soud má přitom v dané situaci za to, že bez reálného prověření údajů tvrzených klientem, obvykle jednajícího toliko účelově s cílem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna hradit nastavené splátky úvěru, zde splátky z uzavřené dohody. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ.

26. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že žalobce se v každém případě pouze formálně spokojil s minimem důkazů či jen s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalované a nezjišťoval tak, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované, a přesto poskytl žalované úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

27. Rovněž ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že předložený dokument není narovnáním dle § 1903 o. z. Další označení dokumentu bylo, že se jedná o dohodu ve smyslu § 5 odst. 4 ZSÚ. Podle tohoto ustanovení se „na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.“ Zde tak ZSÚ upravuje změnu existujícího závazku, tzv. restrukturalizaci úvěru. Tedy nikoli zrušení závazku a nahrazení novým (to je patrno i z ustanovení § 109 odst. 1 ZSÚ), nýbrž pouze jeho změnu. Ekonomickým účelem této změny je restrukturalizace úvěru v situaci, kdy dlužník úvěr nesplácí a věřitel může v blízké budoucnosti podat žalobu. , adresa, toho se ale rozhodne ve prospěch dlužníka změnit smluvní podmínky tak, aby to udělat nemusel a aby dlužník začal úvěr řádně splácet. Aby se tak stalo, musí být pro dlužníka nové podmínky výhodnější než podle původní smlouvy. Kdyby byl obsah závazku sporný či pochybný, nemohla by tato druhá šance vytvořit příznivější podmínky, poněvadž by kvůli spornosti či nejistotě obsahu původního závazku nemohlo být jisté, jsou-li nové podmínky příznivější. To vše znamená, že ustanovení § 5 odst. 4 ZSÚ nemůže upravovat narovnání. Žalobce tudíž pro dohodu zvolil dvě navzájem si odporující právní kvalifikace. V případě restrukturalizace úvěru nemusí úvěrující znova posoudit úvěruschopnost úvěrovaného. Právě proto, že ZSÚ počítá s tím, že tak učinil již před uzavřením smlouvy s pozitivním výsledkem, a protože navíc nyní poskytuje úvěrovanému ekonomicky schůdnější podmínky, nedávalo by smysl jej znova takovou povinností zatížit. Konečným smyslem § 5 odst. 4 je odvrácení řízení o nárocích věřitele. Soud má však za to, že žalobce ovšem mohl ve skutečnosti sledovat některý z výše zmíněných zakázaných účelů. Tomu nasvědčuje jednak volba dvou rozporných právních forem, které však zároveň mají společný rys v podobě odpadnutí povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Text dohody i žaloby spíše vyvolávají dojem snahy příslušnému orgánu, který dohodu jednou bude zkoumat, jaksi „připomenout možnost výběru“ mezi kvalifikacemi, které žalobci umožní vyhnout se přezkumu obsahu původní smlouvy. Navíc není možné bez znalosti faktu, jak vysoká měla být původní měsíční splátka úvěru a toho, zda byl úvěr zesplatněn a zda tudíž žalované vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení, ověřit, zda byly nové podmínky zakotvené v dohodě příznivější, nebo nikoli, a zda tudíž byla namístě restrukturalizace úvěru. Pokud jde tedy o kvalifikaci dohody podle § 5 odst. 4 ZSÚ, neměl k ní soud dostatek informací. I kdyby k ní však obě strany přistoupily v dobré víře, je nevyjasněnou otázkou, zda vyjadřuje jejich skutečnou vůli pro případ, který skutečně nastal, tedy že dohoda neobsahuje narovnání. To představuje, jak bylo vysvětleno, zcela odlišný právní institut. Žalobce mohl kvalifikaci podle § 5 odst. 4 ZSÚ zvolit spíše proto, aby do dohody nenápadně vnesl chápání užitého pojmu spornosti vzájemných práv a povinností (ve smyslu § 1903 odst. 1 první věty o. z.) jako stavu hrozícího řízení o nárocích věřitele ve smyslu § 5 odst. 4 ZSÚ. Jak bylo ovšem výše rozvedeno, jde o dva odlišné jevy. Takovýto, v podstatě simulovaný projev vůle, nicméně nemůže požívat právní ochrany. Tím spíše, je-li jeho důsledkem zkrácení práv spotřebitele. Ať tak či onak, soud nemohl vzájemný vztah účastníků kvalifikovat ani podle § 1903 o. z., ani podle § 5 odst. 4 ZSÚ.

28. Nadto však soud dodává, že z pohledu § 1813 o. z. je třeba i v případě každé dohody posoudit, zda účastníky uzavřená dohoda nepředstavuje ujednání, která by zakládala v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Soud má za to, že v žádném takovém případě nelze uzavřenou dohodu zcela oddělit od předchozího závazku, a to s ohledem na okolnost, že tento původní závazek byl právě závazkem vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy o úvěru. Tento typ smlouvy je pak jaksi podřízen kogentní úpravě, a to jak vnitrostátní (obsažené v ZSÚ), tak i evropské (ve Směrnici), a to právě s ohledem na spotřebitelský charakter takové smlouvy. Tato kogentní úprava směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle Směrnice, kterým je (jak vyplývá z bodů 7 a 9 její důvodové zprávy) provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Proto právě s ohledem na účel úpravy spotřebitelské smlouvy o úvěru je nutno poměřovat prizmatem výše zmíněné kogentní úpravy nejen samotné nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru, ale také každou dohodu uzavřenou v takovém řízení, neboť tou jsou zcela zjevně vypořádávány pouze nároky uplatněné žalobou.

29. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena předmětná úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

30. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalované ve výši 34.100 Kč hledět nikoli jako na plnění žalobce ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované. Protože tím, že se žalovaná dostala do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaná však žalobci již uhradila částku ve výši 36.283 Kč. Vzhledem k tomu soud nárok uplatněný žalobou v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, jelikož žalované v řízení žádné náklady nevznikly (výrok II.)