42 C 177/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 44.295,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 32.626,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně jistiny ve výši 10.132,51 Kč, poplatků ve výši 1.536 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.144,85 Kč za dobu od 16.10.2020 do 14.5.2021, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 954,75 Kč za dobu od 23.4.2021 do 14.5.2021, smluvního úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 42.759,42 Kč od 15.5.2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42.759,42 Kč od 15.5.2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 114 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 6. 10. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 44.295,42 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o rychlé půjčce ze dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému částku ve výši 60.000 Kč, kterou se zavázal žalovaný vrátit formou pravidelných měsíčních splátek spolu s úrokem 13,99 % p.a. a sjednanými poplatky. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a předchůdce žalobce tak využil svého práva a ke dni [datum] úvěr zesplatnil. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobce. K tomuto dni dlužná částka sestávala z nesplacené jistiny ve výši 42.759,42 Kč, dlužných poplatků ve výši 1.536 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku v částce 3.144,85 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 954.75 Kč, dále žalobce požaduje smluvní a zákonné úroky z prodlení z dlužné částky ode dne po zesplatnění dluhu do zaplacení. Dlužnou částku neuhradil žalovaný ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o rychlé půjčce [číslo] na jejímž základě poskytl předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit předchůdci žalobce formou 36 měsíčních splátek po 2.199 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci s tím, že úroková sazba úvěru činila 13,99 % p.a., RPSN dosahovala 15,04 %, jak vyplývá z obsahu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky pro osobní úvěry [právnická osoba], ceník a sazebník poplatků. Údaje o klientovi vyplývají rovněž z dokumentu označeného jako„ údaje klienta – fyzická osoba“ podepsaného žalovaným dne [datum]. Z karty„ údaje klienta“ rovněž vyplývá, že žalovaný k prokázání své totožnosti předložil občanský průkaz. Dopisem ze dne [datum] právní předchůdce žalobce akceptoval návrh smlouvy o rychlé půjčce [číslo]. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že se předchůdce žalobce snažil vysvětlit dané prověření schopnosti splácet úvěr ve vztahu k žadateli, podle kterého byla nahlédnuto do interních i externích zdrojů, byly učiněny lustrace v dostupných systémech ohledně osoby žalovaného s výsledkem negativní a nebyl současně zjištěn žádný dluh žalovaného po splatnosti. Současně byl doložen výstup lustrace osoby žalovaného ze systému CBL (souhrnný výpis v různých úvěrových registrech a databázích). s negativním záznamem. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývají informace tvrzené žalovaným, a to že je svobodný, jako nejvyšší dosažené má vysokoškolské vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost a žije v obecním bytě. Dále uvedl, že je zaměstnán na pozici střední/vyšší manažer, kdy jeho čistý příjem dosahuje částky 41.000 Kč měsíčně, splátky jiných úvěru činí částku 4.000 Kč. Jako limit sjednaných kontokorentů uvedl částku 3.000 Kč, limit kreditních karet 10.000 Kč. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu ze strany předchůdce žalobce č. [bankovní účet] vyplývá, že dne [datum] byl žalovanému vyplacen úvěr v částce 60.000 Kč. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že žalovaný neplatil sjednané splátky úvěru řádně a včas, když se dostal do prodlení se splátkou úvěru splatnou dne [datum] Celkem žalovaný na úvěr uhradil částku 27.373,09 Kč formou 18 nepravidelných splátek. Dopisem ze dne [datum] oznámil právní předchůdce žalobce žalovanému jeho závazky za okamžitě splatné. Současně jej vyzval k úhradě nedoplatku ve výši 48.395,02 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným na žalobce [příjmení] [právnická osoba], tato společnost následně postoupila smlouvou ze dne [datum] na žalobce. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisy ze dne [datum] a [datum], odeslanými na adresu žalovaného téhož dne. Dne [datum] byla žalovanému adresována předžalobní výzva, podaná k přepravě téhož dne, jak vyplývá z předmětné výzvy a seznamu odeslaných výzev.

6. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

7. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

13. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení části jistiny úvěru.

15. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

16. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 60.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Předchůdce žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného v návrhu uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným vycházel žalobce z informací získaných od spotřebitele a současně ověřil získané informace nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (zejména BRKI, NRKI, insolvenční rejstřík, databáze MČR a jiné). Z doložené zákaznické karty vyplněné klientem vyplývá, že žalovaný v rozhodné pobíral mzdu ve výši 41.000 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost k dětem a hradí jiné měsíční splátky úvěru ve výši 4.000 Kč měsíčně. Jako limit sjednaných kontokorentů uvedl částku 3.000 Kč, limit kreditních karet 10.000 Kč. Dále doplnil, že bydlí v obecním bytě. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, jež byly zaznamenány do zákaznické karty. Právní předchůdce žalobce sice uvedl, že učinil lustrace ohledně osoby žalovaného v databázích prověřující aktiva, pasiva a další žalovaným tvrzené skutečnosti, avšak žádná konkrétní ověřitelná výše aktiv či pasiv nebyla doložena. Ze strany věřitele nebyla k tvrzení o příjmu domácnosti rovněž zjišťována skutečnost, zda žadatel, který uvedl, že je svobodný, vůbec žije sám nebo s další osobou v domácnosti. Dále žalovaný doplnil, že žije v obecním bytě. Otázka hrazeného nájemného a výdajů na energie přitom také nebyla ze strany předchůdce žalobce zjišťována. Lze tedy dospět k závěru, že žalovaný vůbec nedoložil věřiteli listiny prokazující jeho příjem, výdaje vynaložené na bydlení, ani netvrdil a nedoložil poskytovateli úvěru listinné důkazy ohledně dalších rozhodných skutečností, jako jsou např. osobní běžné výdaje žadatele formou výpisu z běžného účtu za delší časové období, z kterého by bylo mj. zřejmé, zda dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. K tomu nebylo ze strany věřitele zjišťováno, zda žalovaný své dosavadní uváděné závazky řádně a včas splácí či zda je v prodlení s placením ohledně již dosavadních úvěrů.

18. Předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu. Vzhledem k uvedenému lze proto uzavřít, že právní předchůdce žalobce zjištěný stav ohledně majetkové stránky žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil, a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39), čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného.

19. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 60.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 27.373,09 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci, na kterého byla pohledávka platně postoupena, částku ve výši 32.626,91 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, poplatky a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

22. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 63.428,14 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku ([datum]). Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 51,44 %, a to ohledně částky 32.626,91 Kč, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 30.801,23 Kč v podobě nepřiznané části jistiny, příslušenství a kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, ohledně kterých byla žaloba zamítnuta, což představuje 48,56 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 2,88 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.772 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 44.295,42 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 378 Kč Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 3.950 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 2,88 % odpovídá přiznané částce 114 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.