42 C 177/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 35.282 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 29.999 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1 Kč spolu súrokem ve výši 27,28 % ročně z částky 30.000 Kč od 26.2.2023 do zaplacení,zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 30.000 Kč od 26.2.2023 do zaplacení,částky 2.013 Kč,částky 300 Kč,částky 1.497 Kč,částky 1.472 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.206 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 4. 2023 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku ve výši 35.282 Kč s příslušenstvím, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 11. 2022. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalované dne 1. 12. 2022 částku ve výši 27.500 Kč + 2.500 Kč provizi zprostředkovateli, přičemž žalovaná byla povinna dluh splatit ve 40 měsíčních splátkách po částce 1.150 Kč měsíčně počínaje 20. 12. 2022. Žalovaná se však dostala do prodlení s plněním svého závazku, v důsledku čehož se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky prostřednictvím žaloby v tomto řízení.

2. Žalovaná se k věci přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se k věci na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:Dne 28. 11. 2022 uzavřeli žalobce a žalovaná smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Jak soud z obsahu smlouvy dále zjistil, žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30.000 Kč s úrokem ve výši 27,28 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splatit formou 40 měsíčních splátek po částce 1.150 Kč, ve lhůtě splatnosti do 20. 3. 2026. Celkem tak měla žalovaná uhradit částku 46.000 Kč při RPSN 39,20 %. Detailní přehled položek úvěru obsahuje rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 11. 2022. Ve smlouvě žalovaná uvedla číslo svého bankovního účtu , č. účtu, . Z emailové zprávy věřitele adresovaného žalované vyplývá, že dne 30. 11. 2022 oznámil žalované informaci o schválení poskytnutí úvěru. Současně vyzval žalovanou k úhradě ověřovací platby v částce 1 Kč, která byla provedena dne 30. 11. 2022, jak vyplývá z potvrzení o provedené transakci. Z potvrzení , Anonymizováno, ze dne 12. 4. 2023 soud zjistil, že žalobce dne 1. 12. 2022 odeslal na bankovní účet označený ve smlouvě jménem žalované částku 27.500 Kč. Z obdobného potvrzení soud rovněž zjistil, že žalobce téhož dne odeslal částku ve výši 2.500 Kč představující provizi zprostředkovateli na jiné číslo účtu č. , č. účtu, , přičemž dle smlouvy o spotřebitelském úvěru šlo o účet zprostředkovatele. Součástí smlouvy byly učiněny všeobecné obchodní podmínky žalobce.

5. V době uzavírání smlouvy měl žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalované tyto informace: 1) Listina označená jako závazky spotřebitele formou čestného prohlášení, kde žalovaná uvedla, že není na její osobu vedeno insolvenční ani exekuční řízení, je vdaná a na bydlení vydá částku 6.000 Kč měsíčně. Za další běžné výdaje neoznačila žádnou částku. Naopak jako svůj příjem doplnila částku 23.000 Kč měsíčně. Předmětná listina ze dne 28. 11. 2022 není podepsána žalovanou. Z listiny označené jako 2) Bonita smlouvy vyplývá, že z titulu smlouvy o úvěru zůstala nesplacená pohledávka v částce 32.013 Kč. Z toho nebyla na jistinu úvěru umořena částka ve výši 30.000 Kč, na úrocích úvěru pak částka 2.013 Kč. Z listiny 3) Posouzení úvěruschopnosti zákazníka vyplývá, že žalovaná vydá na nájemní bydlení částku 5.147 Kč měsíčně, žalovaná ani její manžel neprochází insolvenčním rejstříkem, dále zde poskytovatel úvěru doplnil, že příjmy žalované činí 20.702 Kč měsíčně a rozdíl těchto aktiv od pasiv (bydlení) dosahuje částky 18.605 Kč. Vypočtená nezabavitelná částka na osobu žalované byla věřitel stanovena ve výši 14.493 Kč měsíčně (normativní náklady na bydlení v Brně + životní minimum). K tomu byla soudu doložena kopie složenky SIPO na platbu za nájem a místní poplatky v částce 5.147 Kč, platový výměr žalované za 08/2022 s částkou čistého příjmu ve výši 22.32 Kč měsíčně a za 09/2022 s částkou čistého příjmu ve výši 25.166 Kč měsíčně a negativní výpis z insolvenčního a exekučního rejstříku ohledně osoby žalované a jejího manžela.

6. Dle čl. IV. bodu 2 písm. a) smlouvy o úvěru, vznikne žalobci v případě prodlení se zaplacením dohodnuté splátky právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení. Dle čl. IV. bodu 2 písm. b) smlouvy o úvěru, vznikne žalobci v případě, kdy se úvěr v důsledku prodlení zákazníka stane splatným, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, a to za každý den prodlení. Dle písm. c) téhož ustanovení, zákazník se poskytovateli zavazuje na každý jednotlivý případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč.

7. Prostřednictvím upomínky ze dne 26. 12. 2022 s 25. 1. 2023 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Dopisem ze dne 25. 2. 2023 upozornil žalobce žalovanou na zesplatnění úvěru. Současně s tím byla žalované zaslána předžalobní výzva z téhož dne, odeslaná na adresu žalované téhož dne, jak se podává z předmětné výzvy a podacího lístku.

8. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení části jistiny úvěru.

17. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Dle výše uvedeného poskytovatel úvěru sice vyžadoval údaje o aktivech a pasivech žalované, avšak již pouhým pohledem při srovnání obecné cenové hladiny je zřejmé, že úhrada výdajů na bydlení nemohla být tvořit jediné měsíční výdaje žalované. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná neučinila žádné další prohlášení o výdajích, ani nedoložila takové listinné důkazy, přičemž soud má za to, že daná skutečnost měla logicky vést předchůdce žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalované. Žalovaná rovněž nedoložila žádné údaje o aktivech osoby spolužijící ve společné domácnosti, ačkoliv i to je nezbytnou položkou pro posouzení celkových poměrů žadatelky o úvěr. Žalobce tak stav ohledně výdajů, ale i příjmů společné domácnosti žalované, přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil, např. formou výpisů z účtů apod., kde by mohl ověřit reálné pravidelné měsíční výdaje žalované, měsíční aktiva a další skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. To celé navíc podpořené skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k výši poplatků účtovaným žalované, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když takto vysoké poplatky a naúčtovaná smluvní pokuta jsou ve výrazném nepoměru s poskytnutou jistinu úvěru. O to důkladněji byl proto dle názoru soudu žalobce povinen zkoumat platební schopnosti žalované předmětnou částku splácet. Z uvedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobce se pouze formálně spokojil s doloženými listinami, aniž by se zabýval skutečným prověřením příjmů a výdajů žalované a nezjišťoval tak, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků a případných nákladů při prodlení úvěru (úroky, smluvní pokuty). Soud proto dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

20. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalované ve výši 30.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalované v částce 1 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 o. z.). Žalované tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 29.999 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, poplatky, smluvní pokuty a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

23. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalované dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaná ještě ani není za dlužníka považována. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 44.907,94 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 66,80 %, a to ohledně částky, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalované/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 14.908,94 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, což představuje 33,20 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 33,60 % představuje míru, jíž by se měla žalovaná podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.412 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 35.282 Kč odpovídající částce 500 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 378 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 3.590 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 33,60 % odpovídá přiznané částce 1.206 Kč. Žalovaná je tak povinna učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.