42 C 20/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 3.510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.000 Kč od 26.1.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 510 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.510 Kč od 17.6.2014 do 25.1.2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 510 Kč od 17.6.2014 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 350 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 3. 6. 2020 domáhal zaplacení částky ve výši 3.510 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku ve výši 3.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku jistiny vrátit spolu s poplatkem ve výši 510 Kč, a to ve lhůtě splatnosti do [datum]. Žalovaný však své povinnosti včas a řádně neplnil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce. Ačkoli byla žalovanému ze strany žalobce zaslána předžalobní výzva, ten do dnešního dne svůj dluh neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu dne [datum], v rámci kterého uvedl, že nárok v celém rozsahu neuznává. Doplnil, že nemá zdání, o jaké peníze se jedná a která společnosti si je nárokuje, proto neuvádí k věci rozhodné skutečnosti k prokázání.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Ze smlouvy o úvěru se podává, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které se předchůdce žalobce zavázal, že poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč. Z prohlášení ve smlouvě vyplývá, že žalovaný převzal částku vyplaceného úvěru v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal spolu s poskytnutou jistinou v celkové částce 3.000 Kč vrátit právnímu předchůdci žalobce též poplatek ve výši 510 Kč. Zavázal se tak předchůdci žalobce uhradit částku celkem 3.510 Kč, a to ve lhůtě splatnosti do [datum] RPSN dle obsahu smlouvy činila 5. 893,81 %.

5. Ve věci posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce k výzvě soudu uvedl, že původní věřitel za daným účelem toto ověřil nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, konkrétně do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. Současně provedl lustraci dokladu totožnosti předloženého dlužníkem, a to v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR.

6. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba], coby žalobce. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo žalovanému zasláno téhož dne, jak vyplývá z daného oznámení a podacího lístku. Předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou na adresu žalovaného téhož dne, byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu před podáním žaloby v dodatečně stanovené lhůtě 3 dnů.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

16. Žalobce k výzvě soudu uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo nahlíženo do veřejně přístupných rejstříků (insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí). Současně doplnil, že ověřil doklad totožnosti žalovaného. Z uvedeného je však zřejmé, že ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti nebyla příjmová ani výdajová stránka žalovaného nikterak ověřována. Dokumenty v podobě výpisů z účtu, pracovní smlouva, nájemní smlouva, hrazené inkaso či listiny prokazující příjem osoby spolužijící tak zcela absentují. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Právní předchůdce žalobce však stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). To celé za situace, kdy se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté prostředky ve lhůtě 14 dnů navýšené o poplatek v částce 510 Kč, což se ve srovnání s částkou jistiny 3.000 Kč jeví jako nepřiměřené ujednání smluvních podmínek ve vztahu k spotřebiteli, RPSN úvěru pak činila dle obsahu smlouvy 5. 893,81 % O to důkladněji byl proto dle názoru soudu předchůdce žalobce povinen zkoumat platební schopnosti žalovaného předmětnou částku splatit. Z uvedených důkazů tak dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a vrátit navýšenou částku úvěru ve lhůtě splatnosti. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dodatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

17. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

18. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud proto uložil žalovanému uhradit žalobci poskytnutou částku ve výši 3.000 Kč a v daném rozsahu žalobě vyhověl. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky 3.000 Kč, a to v zákonné výši dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., požadované jako 8,05 % ročně, ode dne následujícího po uplynutí lhůty v rámci výzvy k plnění zaslané žalovanému dne [datum] ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku žalobou uplatněného nároku soud žalobu neshledal důvodnou a nárok žalobce z důvodů zde uvedených zamítl. Tomu odpovídá výrok II. rozsudku.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 5.709,28 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 61,74 % a to ohledně částky 3.524,73 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 2.184,55 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství, ohledně které byla žaloba zamítnuta, což představuje 38,26 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 23,48 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 3.510 Kč odpovídající částce 200 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 189 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 1.489 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 23,48 % odpovídá přiznané částce 350 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.

20. V souladu s § 157 odst. 4 ve spojení s § 202 odst. 2 o. s. ř. obsahuje odůvodnění tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.