42 C 233/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno , Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 50.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.000 Kč a částku 30.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledněkapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.617,08 Kč,kapitalizovaného úroku ve výši 1.165,33 Kč,zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 20.000 Kč od , datum, do zaplacení,úroku ve výši 22,08 % ročně z částky 20.000 Kč od , datum, do zaplacení,kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3.925,63 Kč,kapitalizovaného úroku ve výši 2.192,20 Kč,zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 30.000 Kč od , datum, do zaplacení,úroku ve výši 23,28 % ročně z částky 30.000 Kč od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.241 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku z žaloby ve výši 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 50.000 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v částce 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce částku v celkové výši 69.378 Kč, a to formou 21 měsíčních splátek po 3.304 Kč. Žalovaný však svému závazku nedostál, když na dluh ničeho neuhradil. Současně právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v částce 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce částku v celkové výši 47.655 Kč, a to formou 21 měsíčních splátek po 2.270 Kč. Žalovaný však svému závazku nedostál, když na dluh ničeho neuhradil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byly na žalobce postoupeny mimo jiné i pohledávky za žalovaným. Jelikož žalovaný ani přes výzvy žalobce dlužné částky neuhradil, obrátil se žalobce prostřednictvím tohoto návrhu na soud s tím, že se žalobou domáhá zaplacení zbývajících dlužných částek úvěru spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr v požadované výši 30.000 Kč, jak vyplývá z doložené smlouvy. Spolu s poskytnou částkou se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce celkový poplatek za půjčku v částce 39.378 Kč, který je tvořen poplatkem za zpracování ve výši 1.500 Kč, poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 6.246 Kč a úrokem za dané období v částce 28.923 Kč. Úvěr se tak žalovaný zavázal vrátit zpět předchůdci žalobce v celkové výši 69.378 Kč, přičemž jej měl uhradit v 21 měsíčních splátkách po 3.304 Kč, se splatností dne , datum, . Zápůjční úroková sazba vztahující se k zápůjčce činila 23,28 % p.a., RPSN činilo 137,77 %. Z tabulky umoření se podává, že žalovaný na úvěr ve výši 30.000 Kč ničeho neuhradil.

6. Právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , uzavřel dále s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr v požadované výši 20.000 Kč, jak vyplývá z doložené smlouvy. Spolu s poskytnou částkou se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce celkový poplatek za půjčku v částce 27.655 Kč, který je tvořen poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč, poplatkem za komfortní splácení ve výši 4.164 Kč a úrokem za dané období v částce 19.282 Kč. Úvěr se tak žalovaný zavázal vrátit zpět předchůdci žalobce v celkové výši 47.655 Kč, přičemž jej měl uhradit v 21 měsíčních splátkách po 2.270 Kč, se splatností dne , datum, . Zápůjční úroková sazba vztahující se k zápůjčce činila 22,08 % p.a. RPSN činilo 142,04 %. Z tabulky umoření se podává, že žalovaný na úvěr ve výši 20.000 Kč ničeho neuhradil.

7. Z karty zákazníka ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho výše čistého příjmu dosahuje částky 21.500 Kč měsíčně, ostatní příjmy 0 Kč měsíčně a další příjmy domácnosti částky 50.000 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek na pozici prodavače u zaměstnavatele , Anonymizováno, . Rovněž označil, že má jeden zdroj příjmu. Celkový příjem tak byl sečten na částku 71.500 Kč měsíčně. Za odhadované měsíční výdaje označil žalovaný částku 3.000 Kč. Dále zde žalovaný uvedl, že je svobodný, má 1 vyživovací povinnost a aktuálně je na zaměstnán na plný pracovní úvazek. Za druh bydlení označil spoluvlastnictví. Věřitel ve formuláři zaškrtl kolonky jím ověřených dokumentů předložených žalovaným, konkrétně pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Žalovaný uvedl, že vlastní automobil a nemá sjednanou další zápůjčku ani kreditní kartu u jiné společnosti.

8. Z druhé karty zákazníka ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho výše čistého příjmu dosahuje částky 31.200 Kč měsíčně, ostatní příjmy 0 Kč měsíčně a další příjmy domácnosti částky 30.000 Kč měsíčně. Rovněž označil, že má jeden zdroj příjmu. Celkový příjem tak byl sečten na částku 61.200 Kč měsíčně. Za odhadované měsíční výdaje označil žalovaný částku 3.000 Kč a interní splátky po 3.304 Kč. Dále zde rovněž žalovaný uvedl, že je svobodný, má 1 vyživovací povinnost a aktuálně je na zaměstnán na plný pracovní úvazek. Za druh bydlení označil spoluvlastnictví. Věřitel ve formuláři zaškrtl kolonky jím ověřených dokumentů předložených žalovaným, konkrétně pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Žalovaný uvedl, že vlastní automobil a nemá sjednanou další zápůjčku ani kreditní kartu u jiné společnosti.

9. Z potvrzení o příjmu ze dne , datum, soud zjistil, že zaměstnavatel , Anonymizováno, , adresa, , Anonymizováno, . potvrdil průměrný čistý příjem zaměstnance, zde žalovaného, v částce 31.200 Kč měsíčně. Rovněž stvrdil, že žalovaný je u něj zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, ode dne , datum, .

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, , jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, včetně seznamu konkrétních postoupených pohledávek, soud zjistil, že byly na žalobce postoupeny mimo jiné i pohledávky za žalovaným. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, , současně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhů ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Oznámení spolu s výzvou bylo odeslané na adresu žalovaného dne , datum, , jak vyplývá z podacího archu. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s uvedenými splátkami, zaslal žalobce žalovanému dopisem ze dne , datum, předžalobní výzvu k úhradě částky z titulu splatných úvěrů ve výši 126.624,56 Kč, odeslanou žalovanému dne , datum, . Částka uplatněná touto žalobou činí 50.000 Kč představující dlužnou jistinu z titulu nesplacených úvěrů. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství pohledávky v podobě smluvních a zákonných úroků z prodlení.

11. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

12. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

14. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

18. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud se nejprve z úřední povinnosti (, Anonymizováno, zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

20. Žalobce k dotazu soudu ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že před uzavřením každé úvěrové smlouvy s žalovaným předchůdce žalobce učinil vyhodnocení informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti doloženým dokladům žalovaného. K tomu uvedl, že zlustroval osobu žalovaného v přístupných databázích s negativním výsledkem, žádný takový výstup prověřující danou skutečnost však soudu nebyl doložen. Žalovaný v případě prvního úvěru ze dne , datum, uvedl, že je svobodný, má vyživovací povinnost a žije ve spoluvlastnictví, avšak za jeho odhadované měsíční výdaje označil toliko částku 3.000 Kč. Jak vyplývá z uvedeného tvrzení, již pohledem obecné cenové hladiny je zřejmé, že předmětná částka nemůže ani z většiny pokrýt již zmiňované měsíční výdaje. Současně žalovaný označil za celkový příjem domácnosti částku 50.000 Kč měsíčně, která nebyla rovněž ze strany věřitele nikterak ověřována. K otázce aktiv žalovaného pak byly údajně ověřeny listinné poklady přeložené žalovaným, a to pracovní smlouva a potvrzení o příjmu, ty však rovněž nebyly soudu doloženy. Ohledně svého příjmu tak věřitel vycházel z údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě, kde uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek na pozici prodavače u zaměstnavatele , Anonymizováno, s výší čisté mzdy v částce 21.500 Kč měsíčně. Rovněž označil, že má jeden zdroj příjmu. Nadále tedy není soudu zřejmé, z čeho se skládá tvrzený celkový měsíční příjem žalovaného v částce 71.500 Kč měsíčně. K druhému úvěru poskytnutému dne , datum, žalobce soudu doložil potvrzení o průměrném čistém příjmu žalovaného v částce 31.200 Kč měsíčně. Zaměstnavatel žalovaného, Keramický a výtvarný ateliér , adresa, o.p.s., stvrdil, že žalovaný je u něj zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, ode dne , datum, . V zákaznické kartě žalovaný označil, že má jeden zdroj příjmu.

21. V rámci zhodnocení splnění povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost žalovaného soud uvádí, že pokud žalovaný doložil předchůdci žalobce listiny prokazující mu vyplácená aktiva, hrazená pasiva či doložil jiné platební převody, měly být tyto listiny založeny a být součástí doložených dokumentů. Takto na základě tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr, že žalovaný výši svých příjmů skutečně prokázal a že poskytovatel úvěru prověřil jeho příjmy a výdaje. Dále je v případě poskytnutí obou úvěrů zjevné, že věřitel zřejmě ani nepožadoval listiny prokazující některé tvrzené skutečnosti, jako je např. otázka bydlení, výdajů na služby spojené s užíváním nemovitosti, údaje o vypláceném výživném a výdajích na vyživovanou osobu, příjmy osob spolužijících ve společné domácnosti apod. Věřitel rovněž dle zjištěných informací neověřoval finance klienta prostřednictvím výpisů z účtu, což dle názoru soudu svědčí o tom, že nebylo zjišťováno, zda žadatel dosahuje měsíčního přebytku finančních prostředků, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda vůbec disponuje nějakými úsporami. Současně si nelze nevšimnout určitých rozporů, konkrétně toho, že poskytovatel úvěru sice uvedl, že dne , datum, při sjednávání prvního úvěru ověřil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu žalovaného, avšak skutečnosti uvedené žalovaným nekorespondují se skutečností, že o měsíc později v případě sjednávání druhého z úvěrů, dne , datum, , žalovaný předložil potvrzení o příjmu od jiného zaměstnavatele s tím, že klient byl u něj zaměstnán již ode dne , datum, . Nelze si také nevšimnout, že žalovaný se ocitl v prodlení se splácením prvního z úvěrů již následující měsíc, ale přesto mu předchůdce žalobce dne , datum, poskytl druhý úvěr. Nad rámec je rovněž nutné zmínit, že poskytnuté úvěry byly poskytnuty při RPSN ve výši 137,77 % a 142,04 %, což soud pokládá za nepřiměřené smluvní podmínky, zejména ve vztahu k výši poplatků účtovaných žalovanému, a proto o to důkladněji byl předchůdce žalobce povinen zkoumat platební schopnosti žalovaného předmětné částky splácet.

22. Z uvedených důkazů tak dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít předmětné úvěrové smlouvy a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením každé smlouvy o úvěru neposoudil dodatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, a peněžní částku mu přesto v obou případech poskytl.

23. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je každá taková smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

24. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Žalovaný na žádný z úvěrů ničeho neuhradil, proto žalovanému zbývá povinnost uhradit žalobci částku ve výši 20.000 a 30.000 Kč, a tak soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

25. Jelikož soud uzavřel, že smlouvy o úvěru byly od počátku neplatné a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující část jistiny a zbylé úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřených smlouvách, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

26. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když nepřiznal požadované nároky na zákonné úroky z prodlení.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 79.032,76 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 63,26 %, a to ohledně částky 50.000 Kč, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 29.032,76 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, což představuje 36,74 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 26,52 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, doplatek na soudním poplatku ve výši 500 Kč, a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč odpovídající částce 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 378 Kč. Soud aplikoval shora uvedená ustanovení advokátního tarifu, neboť žaloba je podána na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných případech, kdy hodnota peněžitého plnění, které je předmětem řízení, nepřesahuje částku 50.000 Kč. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 4.678 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 26,52 % odpovídá přiznané částce 1.241 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.

28. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši , právnická osoba, Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán.

29. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako „poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz, „doměří“ soud poplatek podle položky 1 [v nynějším případě jde o doplatek ve výši 500 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 2.500 Kč]. To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu „slevy“ na poplatku. Pokud poplatkový zákon říká, že soud doplatek „doměří“, není to totéž, co „vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho „hlavních“ ustanoveních.

30. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C. V takovém případě bude sice povinností žalobce doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako R 48/2014.

31. Soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 500 Kč. Současně uložil žalovanému, nechť žalobci v rámci náhrady nákladů řízení doplatek soudního poplatku nahradí.