42 C 236/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15.024,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.916 Kč tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky8.108,73 Kč skapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.959,16 Kč,kapitalizovaným úrokem ve výši 12.008,29 Kč,zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 15.024,73 Kč od 15.12.2022 do zaplacení,úrokem 29 % ročně z částky 15.024,73 Kč od 15.12.2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit doplatek soudního poplatku z žaloby ve výši 200 Kč tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 18. 5. 2023 domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 15.024,73 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 22. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , tel. číslo, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v částce 22.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce částku v celkové výši 41.017 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 684 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná dne 17. 4. 2020. Žalovaný však svému závazku nedostál, když na dluh učinil částečnou úhradu ve výši 15.084 Kč, nikoli však veškerou dlužnou částku. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Jelikož žalovaný ani přes výzvy žalobce dlužnou částku neuhradil, obrátil se žalobce prostřednictvím tohoto návrhu na soud s tím, že se žalobou domáhá zaplacení zbývající dlužné částky zápůjčky spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , uzavřel s žalovaným dne 22. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr v požadované výši 22.000 Kč, jak vyplývá z doložené smlouvy. Spolu s poskytnou částkou se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce celkový poplatek za půjčku v částce 19.017 Kč, který je tvořen poplatkem za administrativní činnost ve výši 8.596 Kč, poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 6.486 Kč a úrokem za dané období v částce 3.935 Kč. Úvěr se tak žalovaný zavázal vrátit zpět předchůdci žalobce v celkové výši 41.017 Kč, přičemž jej měl uhradit v 60 týdenních splátkách po 684 Kč, kdy poslední splátka byla splatná dne 17. 4. 2020. Zápůjční úroková sazba vztahující se k zápůjčce činila 29,00 % p.a. Z tabulky umoření se podává, že žalovaný celkem na úvěr ve výši 22.000 Kč uhradil prostřednictvím 20 nepravidelných splátek částku ve výši 15.084 Kč, kdy na dlužné jistině žalobce eviduje zbývající dlužnou částku 15.024,73 Kč.

6. Ze zákaznické karty klienta soud zjistil, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy uvedl, že jako nejvyšší dosažené má učňovské vzdělání, je svobodný a žije v domácnosti společně s rodiči. K tomu doplnil, že jsou na jeho straně přítomny 4 vyživované osoby. Za svůj čistý příjem označil částku 26.800 Kč měsíčně, za další čisté příjmy domácnosti částku 30.000 Kč měsíčně, naopak jako výdaje označil částku , právnická osoba, Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek na pozici dělníka u zaměstnavatele , právnická osoba, ., se sídlem v Brně. Žadatel stvrdil, že nemá kreditní kartu ani jednanou zápůjčku u jiné společnosti, ale disponuje bankovním účtem. Poskytovatel úvěru ve formuláři označil dokumenty předložené žalovaným, které osobně ověřil, a to konkrétně pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 12. 2022 mezi společností , právnická osoba, , jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, včetně seznamu konkrétních postoupených pohledávek, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2022, současně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Oznámení spolu s výzvou bylo odeslané na adresu žalovaného dne 13. 1. 2023, jak vyplývá z podacího archu. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s uvedenými splátkami, zaslal žalobce žalovanému dopisem ze dne 9. 3. 2023 předžalobní výzvu k úhradě částky 41.521,90 Kč, odeslanou žalovanému dne 10. 3. 2023. Částka uplatněná touto žalobou činí 15.024,73 Kč představující dlužnou jistinu z titulu nesplacené zápůjčky. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství pohledávky v podobě smluvních a zákonných úroků z prodlení.

8. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení požadované části jistiny nároku.

17. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 22.000 Kč a žalovaný by žalobci tuto částku vrátil navýšenou o souhrnný poplatek včetně úroků za poskytnutí úvěru ve výši 19.017 Kč, to vše ve lhůtě splatnosti do 17. 4. 2020. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry (viz. ust. § 7 ZSÚ). V řízení bylo přitom prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 22.000 Kč.

18. Z výše citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie (srov. I např. rozsudek Soudního dvora EU o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy, tj. rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka.

20. Z předložených listin není zřejmé, zda byly blíže ověřovány příjmy a výdaje žalovaného, zda byly vyžadovány jakékoliv listinné podklady a prováděny lustrace jeho majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu žalobce uvedl, že majetková situace žalovaného byla ověřena v rámci vyplněné karty klienta a následným ověřením listin (zde pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu žalovaného), současně věřitel učinil lustraci ohledně osoby žalovaného v insolvenčního rejstříku s negativním výsledkem. Soudu však nebyly doloženy žádné věřitelem ověřené dokumenty. Soud má za to, že pokud žalovaný předchůdci žalobce předložil dokumenty prokazující mu vyplácená aktiva či doložil jiné listiny prověřující jeho majetkovou situaci, měly být tyto založeny a být součástí k soudu doložených dokumentů. Takto na základě tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr, že žalovaný výši svých příjmů skutečně prokázal a že poskytovatel úvěru prověřil jeho příjmy, navíc za situace, kdy klienti jednají toliko účelově a jsou vedeni snahou o poskytnutí peněžních prostředků. K tomu soud dodává, že judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Tímto soud reaguje mj. na žalobní tvrzení, že žalobce učinil lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Nad to měl věřitel ověřit rovněž další skutečnosti, když z karty klienta je zjevné, že žadatel zde (pohledem obecné hladiny cen) uvedl nepřiměřeně nízkou částku měsíčně vynaložených výdajů (pouhé 2.000 Kč měsíčně) a k tomu uvedl rozporuplné tvrzení, že má 4 vyživované osoby, které nebylo rovněž ze strany věřitele blíže zkoumáno.

21. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, nezbylo soudu než dospět k závěru, že předchůdce žalobce tak majetkovou a výdělkovou stránku žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil, a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Z uvedených důkazů má soud za to, že předchůdce žalobce nezjišťoval, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a splatit ve lhůtě splatnosti nastavený úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

22. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

23. Jelikož soud vzhledem ke shora uvedenému uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná, tak žalobci vzniklo, resp. bylo mu postoupeno, toliko právo ve smyslu § 2991 o. z., na vydání toho, oč se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Žalovanému byla vyplacena částka 22.000 Kč, na kterou poskytovateli úvěru částečně uhradil částku 15.084 Kč, proto žalobci náleží právo na vrácení zbývajícího rozdílu jistiny ve výši 6.916 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylé smluvní úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl. Tomu odpovídá výrok II. rozsudku.

25. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když žalobci nepřiznal rovněž nárok na zákonné úroky z prodlení.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).

27. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz však v řízení nebyl vydán. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako „poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz, „doměří“ soud poplatek podle položky 1 [v nynějším případě jde o doplatek ve výši 200 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1.000 Kč]. To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu „slevy“ na poplatku. Pokud poplatkový zákon říká, že soud doplatek „doměří“, není to totéž, co „vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho „hlavních“ ustanoveních. Soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 200 Kč.

28. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C . Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C. V takovém případě bude sice povinností žalobce doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, které je dostupné veřejnosti např. na www.beck-online.cz (je tam vedeno i jako “Výběr 97/2019”).