42 C 255/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 11.000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 11.000 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.237,94 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 17. 6. 2024 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 11.000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 6. 2021.

2. V návaznosti na elektronický platební rozkaz ze dne , datum, , č. j. EPR , RČ, -, Anonymizováno, , podala žalovaná včasný odpor, v jehož doplňujícím odůvodnění poznamenala, že poskytovatel úvěru nedostatečně prověřil její úvěruschopnost před poskytnutím úvěru a tím učinil úvěrovou smlouvu neplatnou. Za nespornou označila skutečnost, že v souvislosti s úvěrem načerpala jistinu ve výši 11.000 Kč, čímž u ní došlo k bezdůvodnému obohacení, které navrhla žalobci splácet v měsíčních splátkách po 2.200 Kč. Žalobce navrhl, aby byl dluh žalované vůči žalobci soudně přiznán s ohledem na výslovné uznání dluhu žalovanou.

3. Soud rozhodl částečným rozsudek pro uznání ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci jistinu ve výši 11.000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2.200 Kč. Částečný rozsudek nabyl právní moci dne 28. 2. 2025.

4. K výzvě soudu ve smyslu § 43 o. s. ř. žalobce doplnil skutková tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně uvedla, že posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované, výpisů z účtu žalované a dále údajů z interních a externích databází.

5. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání. Žalobce vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaná na výzvu soudu dne 3. 10. 2025 výslovně uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň má soud za to, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

6. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

7. Právní předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, .) uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, prostřednictvím internetových stránek předchůdce žalobce (prokázáno smlouvou). Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 11.000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit jednorázovou úhradou do 13. 7. 2021 spolu s příslušným úrokem a poplatky (prokázáno smlouvou a potvrzením o provedené platbě). Roční úroková sazba činila 457,50 % a RPSN činila 4380 %.

8. Před uzavřením smlouvy se předchůdce žalobce zabýval úvěruschopností žalované tak, že nahlédl do veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI. Žalobce uvedl, že předchůdce žalobce vycházel z doložitelných příjmů a výdajů žalované. Tato tvrzení však žádným způsobem nedoložil ani neuvedl, jaké konkrétní informace ke svým pravidelným i mimořádným příjmům a výdajům žalovaná uvedla.

9. Žalovaná neuhradila úvěr zpět řádně a včas a dostala se tak do prodlení se splněním povinnosti.

10. Dne , datum, postoupil předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou na společnost , právnická osoba, . (prokázáno smlouvou o postoupení). Následně dne , datum, postoupila společnost , právnická osoba, . pohledávku za žalovanou na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení). Žalobce tuto skutečnost oznámil žalované dne 11. 1. 2024 a zároveň zaslal žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek (prokázáno výzvou včetně podacího lístku).

11. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

12. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

17. Ačkoliv žalobce ve svém doplnění žaloby uvedl, že se předchůdce žalobce zabýval úvěruschopností žalované, z tvrzení žalobce není zřejmé, jaké informace a doklady předchůdce žalobce od žalované požadoval, jaké doklady skutečně získal a zejména jak vyhodnotil skutečnosti uvedené v takových dokladech. Dále ani není zřejmé, jaká další šetření předchůdce žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti žalované provedl, když žalobce soudu nedoložil žádný z výpisů z externích úvěrových registrů, do kterých měl předchůdce žalobce při poskytnutí úvěru nahlížet. Žalobce k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedl pouze obecná tvrzení, aniž by tyto dále prokazoval, a to i přes to, že byl o důsledcích neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení soudem poučen.

18. Žalobce ve svém doplnění žaloby dále uvedl, že žalovaná odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru prohlásila, že má pravidelný měsíční příjem a že zvážila své schopnosti úvěr splatit, načež předchůdce žalobce na základě tohoto prohlášení nepojal podezření o neschopnosti klienta úvěr splatit. Pokud žalobce uvádí, že se předchůdce žalobce spolehl v otázce úvěruschopnosti žalované pouze na její tvrzení, že je schopna úvěr splatit, má soud zato, že tento postup neodpovídá odborné péči poskytovatele úvěru, se kterou by se měl poskytovatel úvěruschopnosti spotřebitele věnovat.

19. Nejvyšší soud k této otázce ve své judikatuře uvádí: „Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Ze závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že poskytovatel úvěru se při posuzování úvěruschopnosti nemůže spolehnout na nedoložená tvrzení uvedená spotřebitelem, nýbrž musí tyto skutečnosti ověřit z podkladů získaných od spotřebitele a případně z vnitřních a veřejných databází.

20. Pokud se tedy předchůdce žalobce spoléhal na pouhé tvrzení žalované jakožto spotřebitelky o její schopnosti úvěr splácet, aniž by její poměry a majetkovou situaci dále ověřoval nebo přezkoumával, má soud zato, že se nejednalo o dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobce neuvedl žádné konkrétní údaje, které měl žalobce při poskytování úvěru žalované hodnotit, ani je žádným způsobem nedoložil. Soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smluv o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované, ale peněžní částky i přesto poskytl.

21. Pokud tedy následně byla mezi předchůdcem žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena předmětná smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše, což se rovněž promítlo do aktualizovaného § 87 odst. 1 z. s. ú.

22. Závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy podporuje také skutečnost, že ve smlouvě byly sjednány nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k úročení poskytnutého úvěru, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalovaná měla uhradit úvěr navýšený o úrok ve výši 457,50 % a RPSN ve výši 4380 %. Za situace, kdy se jednalo o nebankovní úvěr ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra, má soud za to, že smluvní ujednání o smluvním úroku a RPSN je v rozporu ve smyslu § 588 o. z., jelikož zakládá významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované.

23. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu, resp. co na něj bylo jako plnění z neplatného právního důvodu postoupeno.

24. O nároku na vrácení bezdůvodného obohacení v podobě vyplacené jistiny ve výši 11.000 Kč soud již pravomocně rozhodl částečným rozsudkem dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Předmětem řízení tedy nadále zůstal pouze zákonný úrok z prodlení z jistiny 11.000 Kč ve výši 8,50 % ročně od 14. 7. 2021 do zaplacení, k čemuž soud uvádí následující. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka dle § 586 o. z.

25. S ohledem na to, že o vrácení samotného bezdůvodného obohacení již bylo pravomocně rozhodnuto a nárok žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky soud shledává jako nedůvodný, soud žalobci tento nárok nepřiznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl úspěšný v částce 11.000 Kč, tj. z 73,51 %, a neúspěšný v částce 3.962,86 Kč, kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku, tj. z 26,49 %. Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 47,02 %. Při výpočtu náhrady nákladů řízení soud aplikoval zejména § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), neboť žaloba je podána na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných případech, kdy hodnota peněžitého plnění, které je předmětem řízení, nepřesahuje částku 50.000 Kč. Ohledně úkonů právní služby, které následovaly po podaném odporu žalované a které již žalobce individualizoval s ohledem na specifika případu, již soud vycházel z § 8 a násl. a. t. Náklady řízení žalobce tak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč; odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, žaloba) po 300 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.); odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odporu ze dne 23. 12. 2024, doplnění žaloby ze dne 15. 9. 2025) po 1.540 Kč (§ 8 odst. 1 a. t.); náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), za jeden úkon právní služby po 300 Kč a za jeden úkon právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a účtované DPH ve výši 21 % z poskytnutých právních služeb. Celkem žalobci vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši 6.886,3 Kč, ze kterých 47,02 % činí 3.237,94 Kč. Náklady jsou na základě § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám právního zástupce žalobce.