42 C 258/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 199.030,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 55.014 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 144.016,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 181.241 Kč od 14.9.2024 do zaplacení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 25.797,82 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 13. 9. 2024 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 199.030,67 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 10. 10. 2023 smlouvu o zápůjčce č. hodnota na částku 150.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobci zpět spolu s příslušnými úroky a poplatky prostřednictvím splátek ve výši 8.902 Kč. Žalobce uvedl, že se před poskytnutím zápůjčky zabýval úvěruschopností žalovaného tak, že jednak nahlédl do veřejně přístupných databází, jednak vycházel z doloženého příjmu žalovaného vyplývajícího z výpisů z účtu a pracovní smlouvy, z tvrzených výdajů žalovaného a z údajů o životním a existenčním minimu. Jelikož žalovaný nehradil zápůjčku řádně a včas, žalobce zápůjčku zesplatnil ke dni 28. 7. 2024. Prostřednictvím žaloby se nyní domáhá zaplacení zbývajících dlužných částek sestávajících z dlužné jistiny 143.846 Kč, dlužných obchodních úroků 9.652 Kč, dlužných poplatků 1.998 Kč, zákonného úroku z prodlení do 13. 9. 2024 (podání žaloby) 5.302,58 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 181.241 Kč ročně od 14. 9. 2024 do zaplacení, smluvní pokuty 3.000 Kč a 8.337,09 Kč a nákladů spojených s vymáháním pohledávky 1.150 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě písemně vyjádřil dne 11. 7. 2025, ve kterém namítl, že smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný namítl, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti vycházel z výše příjmu žalovaného, která neodpovídá pracovní smlouvě, a dále do příjmů žalovaného zahrnul i částky získané skrze čerpání úvěrů. Žalovaný dále namítl, že se žalobce detailně nezabýval ani výdaji žalovaného, jelikož namísto řádného zjištění výdajů žalobce vycházel z výše životního minima v době uzavření smlouvy. Žalobce dle žalovaného dále nevzal v potaz dřívější splatné závazky žalovaného, které ovlivňovaly jeho schopnost úvěr splácet. V neposlední řadě žalovaný poukázal na úrokovou sazbu ve výši 39 % p. a. a RPSN ve výši 69,4 %, které shledává v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby soud žalobci přiznal toliko nárok na vrácení částky 55.014 Kč představující bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

3. V podrobnostech argumentace účastníků odkazuje soud na jejich písemná podání a přednesy, které jsou součástí spisu a jsou oběma stranám sporu známy.

4. Soud ve věci nařídil jednání na den 18. 11. 2025, ke kterému se dostavil pouze žalobce, žalovaný svou neúčast omluvil přípisem ze dne 14. 11. 2025. V souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalovaného. Na jednání nařízeném na den 10. 2. 2026 se dostavil pouze zástupce žalovaného, žalobce svou neúčast omluvil přípisem ze dne 21. 1. 2026. V souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalobce.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Dne 10. 10. 2023 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o zápůjčce č. hodnota, na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 150.000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového klientského centra žalobce, a to tak, že si žalobce nejprve ověřil totožnost žalovaného skrze doložený občanský a řidičský průkaz a následně skrze verifikační platbu zaslanou na telefonní číslo tel. číslo ověřil uvedené bankovní údaje žalovaného. Dle potvrzení o odchozí platbě byla žalovanému bezhotovostně na jeho účet č. č. účtu převedena částka ve výši 72.818 Kč. Zbývající část úvěru ve výši 77.182 Kč měla být dle tvrzení žalobce poskytnuta na úhradu předchozího dluhu žalovaného plynoucího ze smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 15. 7. 2022, a to s ohledem na čl. 12.6 zvláštních části obchodních podmínek, dle kterých je věřitel oprávněn započíst jakékoliv své pohledávky za dlužníkem. Žalobce však ke svému tvrzení nedoložil žádnou listinu prokazující provedení zápočtu, ani tvrzený dodatek ke smlouvě č. hodnota, kterým mělo být sjednáno refinancování zápůjčky č. hodnota. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet poskytnutou zápůjčku zpět skrze 29 pravidelných měsíčních splátek ve výši 8.902 Kč včetně smluvního úroku a sjednaných poplatků, tj. smluvního úroku ve výši 87.068 Kč a administrativního poplatku ve výši 29.970 Kč, celkem tedy 267.038 Kč. První splátka byla splatná dne 24. 11. 2023. Uvedený způsob splácení dluhu vyplývá z předloženého splátkového kalendáře. Úroková sazba činila 39 % p. a. a RPSN činila 69,4 %.

7. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce se žalobce zabýval úvěruschopností žalovaného tak, že nahlédl do veřejně přístupných databází umožňujících kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele, výpisy z těchto databází nicméně soudu i přes výzvu nedoložil. Žalobce ověřoval poměry žalovaného skrze výpis z interní databáze, který byl soudu doložen; z výpisu vyplývá, že žalovaný nebyl v době posuzování úvěruschopnosti v insolvenci, jeho majetek nebyl postižen exekucí a měl platný doklad totožnosti. Žalobce ověřoval příjmovou stránku žalovaného tak, že vycházel z pracovní smlouvy žalovaného, z výplatních pásek a z výpisů z účtu; uvedené listiny byly soudu doloženy. Z pracovní smlouvy vyplývá, že příjem žalovaného činil 40.000 Kč měsíčně hrubého; dle výplatní pásky ze srpna 2023 obdržel žalovaný mzdu ve výši 70.768 Kč, je však dále zřejmé, že do této mzdy byly započítány i „příplatek zvýhodnění práce sobota a neděle“ a „Anonymizováno“, tedy další mzdové odměny a bonusy ve smyslu čl. VI. pracovní smlouvy. Dle výpisů z účtu žalovaného činil průměrný příjem žalovaného za měsíce srpen až září 2023 částku 67.837 Kč. Dle výpisů z účtu měl žalovaný za období od 1. 7. 2023 do 30. 9. 2023 celkové příjmy ve výši 380.108 Kč, celkové výdaje ve výši 377.617,17 Kč, počáteční zůstatek činil 250,18 Kč a konečný zůstatek činil 2.741,01 Kč. Výdajovou stránku žalovaného žalobce porovnával s údaji o životním a existenčním minimu v době poskytnutí úvěru a výdaje vyhodnotil na částku 41.992,94 Kč, která měla mimo jiné zahrnovat i životní minimum ve výši 4.860 Kč, splátky předchozích úvěrů ve výši 34.640 Kč a náklady na bydlení ve výši 1.500 Kč. Uvedené údaje o výdajích žalovaného vyplývají z čestného prohlášení o příjmech a výdajích žalovaného; Jiné listiny k prokázání toho, že si žalobce ověřil výdajovou stránku žalovaného, žalobce nepředložil.

8. Žalovaný nejprve hradil sjednané splátky řádně a včas. Z vyčíslení vymáhané pohledávky ze dne 13. 9. 2024 vyplývá, že žalovaný dosud uhradil žalobci částku ve výši 17.804 Kč. S úhradou zbývajících částek se žalovaný dostal do prodlení, načež žalobce zbývající dlužnou částku zesplatnil ke dni 28. 7. 2024. Žalobce zaslal žalovanému dne 22. 8. 2024 předžalobní výzvu k úhradě dluhu, žalovaný však ani přes to zbývající dlužnou částku neuhradil.

9. Soud vzal s ohledem na shora uvedené za prokázaný následující skutkový stav. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 10. 10. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce č. hodnota. Ačkoliv si strany sjednaly, že žalovanému bude poskytnuta zápůjčka ve výši 150.000 Kč, žalovanému byla bezhotovostně na jeho účet vyplacena částka 72.818 Kč. Přesun zbývající části úvěru ve výši 77.182 Kč za účelem refinancování zápůjčky č. hodnota nebyl v řízení prokázán, když žalobce ohledně této alokace nepředložil soudu žádnou dohodu stran, přičemž v bodě č. hodnota smlouvy o zápůjčce č. hodnota si strany výslovně sjednaly, že celá částka úvěru ve výši 150.000 Kč bude žalovanému jako spotřebiteli poskytnuta jednorázovou úhradou ze strany žalobce na účet žalovaného. Odkaz žalobce na nepřímá smluvní ujednání stran, tj. na čl. 12.6. zvláštní části obchodních podmínek, na základě kterého mělo k zápočtu dojít, dle soudu nezaložilo právo žalobce provedení refinancování zápůjčky č. hodnota bez vědomí žalovaného jako spotřebitele, když takový postup odporuje přímým smluvním ujednáním nacházejícím se v bodě č. hodnota smlouvy o zápůjčce č. hodnota. Žalovaný následně na poskytnutou zápůjčku uhradil částku ve výši 17.804 Kč, zbývající dlužnou částku žalovaný i přes výzvy žalobce neuhradil.

10. Nad rámec uvedeného soud dodává, že žalobce nemohl být na jednání konaném dne 10. 2. 2026 poučen ve smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, neboť se na jednání po předchozí omluvě nedostavil; s ohledem na uvedené se tak žalobce zbavil možnosti být poučen u jednání ve smyslu § 118a o. s. ř. a neunesl tak důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že strany uzavřely dodatek ke smlouvě č. hodnota ohledně refinancování zápůjčky č. hodnota.

11. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

12. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

17. Ačkoliv žalobce v žalobě a ve svém doplnění žaloby uvedl, že se zabýval úvěruschopností žalovaného a vycházel z údajů o jeho aktuálních dluzích, výdajích a příjmech, soud má za to, že žalobce své tvrzení dostatečně nedoložil. Ve věci přezkumu příjmové stránky žalovaného žalobce sice vycházel z údajů získaných z předložené pracovní smlouvy a výplatní pásky, i přes výzvu soudu však neupřesnil, jakým způsobem uvedené údaje vyhodnocoval. Žalobce uvedl, že příjmy žalovaného zhodnotil na částku 65.356,77 Kč, není však zřejmé, jak žalobce k výši tohoto příjmu dospěl, jelikož jeho výše neodpovídá výši příjmu dle doložených podkladů. Dle výpisů z účtu žalovaného činil průměrný příjem žalovaného za měsíce srpen až září 2023 částku 67.837 Kč, z výplatní pásky za měsíc srpen je však zřejmé, že tato zahrnovala také příplatky za práci v sobotu a v neděli a dále sjednaný „KPI Bonus“, který činil 42.477 Kč, tedy další plnění nezahrnutá do základní měsíční mzdy zaměstnance, která činila 40.000 Kč. Žalobce přitom nezjišťoval, zda se jedná o pravidelné složky mzdy či jednorázové příplatky a bonusy, ani si od žalovaného nevyžádal podklady zaměstnavatele, ze kterých by vyplynuly podmínky pro výplatu těchto bonusů. Žalobce dále uvedl, že v otázce příjmů zohlednil i skutečnost, že část příjmů byla tvořena čerpáním úvěrů, z tvrzení ani z doložených listin však není zřejmé, jak k zohlednění došlo, o jaký koeficient se jednalo a z jakého důvodu byly příjmy v podobě čerpání úvěrů zahrnuty do příjmů žalovaného, když se nejedná o příjem spotřebitele, který by byl schopen vypovědět, zda bude spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoliv. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobce nedostatečně posoudil příjmovou stránku žalovaného.

18. Ohledně výdajové stránky žalovaného žalobce vycházel primárně z informací uvedených v čestném prohlášení žalovaného a dále z výpisů z účtu. V předmětné věci soud považuje postup žalobce za nedostatečný, a to z následujících důvodů. Žalobce zhodnotil výdaje žalovaného na částku 41.992,94 Kč, která měla zahrnovat mimo jiné i splátky předchozích úvěrů ve výši 34.640 Kč a náklady na bydlení ve výši 1.500 Kč. Ačkoliv splátky předchozích úvěrů měly dle výpočtu žalobce tvořit více než 80 % vyhodnocených výdajů žalovaného, žalobce soudu žádným způsobem nedoložil a ani netvrdil, zda a případně jakým způsobem si vyhodnotil schopnost žalovaného splácet úvěry současně. Věřitel má přitom s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet; dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 z. s. ú. Na neschopnost žalovaného splácet všechny úvěry současně měl žalobce upozornit i nízký konečný zůstatek na účtu žalovaného a prokázané vysoké výdaje v průběhu sledovaného období, které téměř dosahovaly výše příjmů žalovaného. Žalobce však stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a i přes skutečnost, že výpisy z účtu žalovaného naznačovaly, že se žalovaný může nacházet v dluhové spirále, žalobce žalovanému úvěr poskytl. K postupu žalobce spočívajícího v zahrnutí částky životního minima do výdajů žalovaného soud uvádí, že ačkoliv věřitel jako takový může údaje o životním minimu pro účely posouzení úvěruschopnosti využívat, měl by je vždy následně porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými a prokázanými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud k této otázce ve své judikatuře uvádí následující: „Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobce nedostatečně posoudil ani výdajovou stránku žalovaného.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím výše uvedené zápůjčky. I přes výzvu soudu žalobce neobjasnil, jakým způsobem vyhodnotil údaje získané od žalovaného a jak si tyto dále ověřoval. Nedoložené skutečnosti tak zůstávají pouze obecným tvrzením, ze kterého soud nemůže při svém hodnocení relevantně vycházet. Nad to ani není jasné, jak žalobce zohlednil při poskytování úvěru skutečnosti ohledně poměrů žalovaného, které prokázané byly, např. nízký konečný zůstatek na účtu, vysoké výdaje žalovaného v období před poskytnutím úvěru dosahující výše jeho příjmů, které dále z části tvořili i částky načerpaných úvěrů, a dále jak si vyhodnotil otázku, zda se žalovaný nenachází v dluhové spirále a zda bude objektivně s ohledem na své měsíční přebytky schopen splácet všechny úvěry zároveň.

20. Pokud tedy následně byla mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena uvedená smlouva o zápůjčce, je tato neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše, což se rovněž promítlo do aktualizovaného § 87 odst. 1 z. s. ú.

21. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru odečetl dosavadní splátky, které žalovaný prokazatelně uhradil, tj. od jistiny 72.818 Kč odečetl částečnou úhradu dluhu 17.804 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 55.014 Kč. Soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce byla od počátku neplatné a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky, smluvní pokuty či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřených smlouvách, nejsou žádány po právu. Soud proto dané nároky zamítl (výrok II.).

23. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka dle § 586 o. z. Soud proto v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení shledal žalobu jako nedůvodnou a úroky žalobci nepřiznal (výrok II.).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Soud proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 10. 2. 2026. Žalobce byl úspěšný v částce celkem 55.014 Kč, tj. ze 23,80 %, a neúspěšný v částce 176.621,42 Kč, tj. z 76,20 %. V předmětné věci tak byl dle výsledku řízení více úspěšný žalovaný, který má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 52,40 % (rozdíl hodnot 76,20 % a 23,80 %).

25. Náklady žalovaného se skládají z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 11. 7. 2025, replika ze dne 8. 9. 2025, účast na jednání ze dne 10. 2. 2026) po 9.100 Kč za každý úkon (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu); z náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); z náhrady za promeškaný čas na cestu na jednání v celkové výši 900 Kč za cestu ze adresa a zpět, tedy celkem hodnota započatých půlhodin (§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu); z cestovních výdajů na jednání v celkové výši 1.588 Kč, vyplývající z náhrady za amortizaci vozidla ve výši 1.160 Kč a náhrady pohonných hmot ve výši 35,80 Kč/l při průměrné spotřebě 6 l/100 km (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) a z náhrady účtovaného DPH ve výši 21 % z poskytnutých právních služeb. Celkem tak žalovanému vznikly náklady řízení ve výši 49.232,48 Kč, z nichž 52,40 % odpovídá částce 25.797,82 Kč. Lhůtu k plnění stanovil soud jako třídenní, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to u Městského soudu v Brně. O odvolání bude následně rozhodovat Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.