42 C 259/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15.272,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13.374 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1.898,83 Kč,kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.523,01 Kč,kapitalizovaného úroku ve výši 2.665,11 Kč,zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 15.272,83 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,úroku ve výši 20,94 % ročně z částky 15.272,83 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 6. 2024 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 15.272,83 Kč. Návrh odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému částku ve výši 16.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku zpět spolu s celkovým poplatkem ve výši 17.449 Kč. Žalovaný neplnil na úvěr řádně a včas, dlužnou částku uhradil pouze částečně ve výši 2.626 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce, který se touto žalobou domáhá zaplacení zbývající dlužné částky včetně příslušenství a poplatků.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění:

5. Právní předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, ) uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalovanému poskytl úvěr ve výši 16.000 Kč (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru). Žalovaný se zavázal vrátit celou částku úvěru zpět a dále uhradit částku ve výši 17.449 Kč, která zahrnovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 9.975 Kč, poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3.634 Kč. Žalovaný se zavázal hradit předchůdci žalobce tyto částky v pravidelných 78 týdenních splátkách po 429 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 1. 12. 2022. Zápůjční úroková sazba činila 70,40 % p. a. a RPSN činila 119,85 %.

6. Před uzavřením smlouvy o úvěru se předchůdce žalobce zabýval úvěruschopností žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že pracuje jako uklízeč, má pravidelný měsíční příjem 26.700 Kč, žije v nájmu a další čistý příjem domácnosti činí 30.000 Kč (prokázáno záznamem zákaznické karty). Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost a jeho odhadované měsíční výdaje jsou 2.950 Kč. Dle zákaznické karty žalovaný doložil své příjmy výplatními páskami, nicméně žalobce soudu tyto listiny ani jiné listiny prokazující tvrzení žalovaného nepředložil.

7. Žalovaný již od první splátky nehradil dluh řádně a včas, celkem předchůdci žalobce zaplatil částku ve výši 2.626 Kč. Další úhradu dluhu žalovaný neprovedl.

8. Dne 21. 9. 2023 právní předchůdce žalobce a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek s účinností od 27. 9. 2023. Touto smlouvou byla na žalobce postoupena i pohledávka za žalovaným (prokázáno smlouvou včetně příloh). Žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 29. 9. 2023 (prokázáno oznámení včetně podacího lístku). Dne 15. 2. 2024 zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek, žalovaný však ani přes to dlužné částky neuhradil (prokázáno výzvou včetně podacího lístku).

9. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

15. Údaje potřebné pro zkoumání úvěruschopnosti žalovaného čerpal předchůdce žalobce primárně z vyplněné zákaznické karty. Ačkoliv je v zákaznické kartě uvedeno, že předchůdce žalobce ověřoval údaje tvrzené žalovaným skrze předložené výplatní pásky, žalobce takové listiny soudu ani přes výzvu nedoložil. V rámci posouzení, zda poskytovatel úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených žalovaným v žádosti o úvěr. Pouhým zhodnocením tvrzených měsíčních výdajů žalovaného se tyto jeví soudu jako nepřiměřené při posouzení obvyklé výše měsíčních výdajů jednotlivce v dané době a místě – např. ačkoliv žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, jako své běžné celkové měsíční výdaje označil částku 2.950 Kč. Právní předchůdce žalobce však zjištěný stav ohledně výdajové stránky žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem dále neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

16. Soud dále při posouzení přihlédl k tomu, že ve smlouvě byly sjednány nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k úročení poskytnutého úvěru, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalovaný uhradit předchůdci žalobce zpět úvěr navýšený o úrok ve výši 70,40 % a celková roční procentní sazba nákladů dokonce přesahovala částku jistiny, když byla stanovena na 119,85 %.

17. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

18. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu, resp. co na něj bylo jako plnění z neplatného právního důvodu postoupeno. Jelikož jistina dluhu činila 16.000 Kč a žalovaný dluh částečně uhradil platbou ve výši 2.626 Kč, soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku ve výši 13.374 Kč a v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).

19. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle jeho schopností. To znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, jelikož splatnost bezdůvodného obohacení nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení shledal žalobu jako nedůvodnou a úroky žalobci nepřiznal (výrok II.).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a to s ohledem na míru úspěchu žalobce v řízení, kdy neúspěch žalobce v řízení (částka 15.648,43 Kč s veškerým příslušenstvím kapitalizovaným k datu vydání rozsudku) přesahuje úspěch žalobce v řízení (částka 13.374 Kč). Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný, a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.