42 C 26/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 14.600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 2.600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10.600 Kč od 30.3.2019 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč a částky 4.000 Kč se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 9. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 14.600 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 8.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 2.600 Kč ve lhůtě splatnosti do [datum]. Jelikož žalovaný neplnil na úvěr řádně a včas, domáhá se žalobce vedle úhrady částky úvěru navíc zaplacení smluvní pokuty z prodlení ve výši 4.000 Kč a účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením ve výši 2.500 Kč. Předmětem žaloby je rovněž příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný ani žalobce se na výzvu soudu nevyjádřili) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne [datum] prostřednictvím komunikace na dálku přes webové stránky žalobce [webová adresa] prostřednictvím formuláře – žádosti o poskytnutí zápůjčky. Ze smlouvy o zápůjčce soud dále zjistil, že žalobce se zavázal žalovanému poskytnout částku ve výši 8.000 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2.600 Kč Celkem se žalovaný zavázal žalobci uhradit částku ve výši 10.600 Kč ve lhůtě splatnosti do [datum]. Výše RPSN dle obsahu bodu 1.7. smlouvy činila 2. 969 % p. a. Dne [datum] poskytl žalobce žalovanému převodem na účet označený ve smlouvě jménem žalovaného jistinu ve výši 8.000 Kč.

6. Jelikož žalovaný nehradil na úvěr řádně a včas, zaslal žalobce žalovanému výzvy a upomínky k úhradě dlužné částky, jak je zřejmé z upomínek ze dne [datum], [datum] [datum] a [datum]. Prostřednictvím výzvy ze dne [datum] a následně ze dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby, odeslané na adresu žalovaného rovněž dne [datum], jak se podává z podacího lístku.

7. Věc byla s ohledem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru.

16. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

17. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 8.000 Kč a žalovaný by žalobci tuto částku vrátil spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, a to ve lhůtě splatnosti do dne [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Na výzvu soudu žalobce sdělil, že příjmy žalovaného ověřil dotazem na dané skutečnosti, k čemuž žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek u [právnická osoba] Spol. s.r.o. na pozici pradlář s měsíčním příjmem ve výši 21.065 Kč. Ohledně výdajů žalovaný dle tvrzení žalobce uvedl, že jeho měsíční výdaje dosahují částky 6.000 Kč, dále že nemá vyživovací povinnost a žije sám ve vlastním bydlení. Žalobce rovněž doplnil, že učinil lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem. Ke svým tvrzením žalobce předložil soudu kopii výplatních pásek žalovaného, z nichž vyplývá, že čistá mzda žalovaného za měsíc [číslo] dosahovala částky 20.270 Kč, za měsíc [číslo] částky 22.785 Kč a za měsíc [číslo] částky 20.140 Kč. V případě, že však žalovaný doložil žalobci i jiné listiny prokazující vyplácená aktiva či pasiva žadateli úvěru, či pokud věřitel učinil lustrace na osobu žalovaného, měly být tyto výstupy v listinné podobě založeny a být součástí doložených dokumentů. Takto na základě tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr, že žalovaný výši svých příjmů skutečně prokázal a že poskytovatel úvěru prověřil příjmy žadatele. Rovněž pouhým zhodnocením měsíčních výdajů žalovaného vydaných včetně bydlení v tvrzené výši celkem 6.000 Kč se tyto jeví soudu jako nepřiměřené při posouzení obvyklé výše měsíčních výdajů jednotlivce pohledem běžné cenové hladiny nákladů. To celé podpořené skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k nákladům včetně poplatků účtovaným žalovanému, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, pokud žalovaný měl uhradit úvěr navýšený o částku 2.600 Kč ve lhůtě 30 dnů při RPSN 2. 969 %. Stran posouzení její výše ve vztahu k obvyklé RPSN poskytované při srovnatelných úvěrech a půjčkách spotřebitelům v témže období, dle názoru soudu žalobce dostatečně neprověřil, zda je žalovaný osobou, která splňuje požadavky k poskytnutí úvěru. Soud má navíc v daném ohledu za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky bydlení a dalších pasiv žadatele nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen hradit nastavené splátky úvěru.

18. Soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl v projednávané věci k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, když žalobce i přes rizikovost daného úvěru dostatečně neprověřil žalovaným tvrzené výdaje, pokud si neobstaral výpisy z účtu žalovaného stvrzující jím uváděná pasiva, ale i další výdaje, neověřoval tak ani výši výdajů za bydlení (hrazené inkaso, existence vlastního bydlení) a neověřoval existenci dalších rizikových faktorů na straně žalovaného (další závazky). Soud má za to, že žalobce dostatečně neprověřil a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Své zákonem stanovené povinnosti prověřit s odbornou péči schopnost žalovaného úvěr splácet a v případě potřeby (nesrovnalostí v poskytnutých podkladech) prověřit tvrzení žalovaného tak, aby bylo podáno věrohodné vysvětlení, žalobce však nedostál, (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), když úvěr žadateli poskytl. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 8.000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 8.000 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující navýšenou část jistiny, smluvní pokutu, úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

22. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce právě 38,64 %, když přiznána byla částka ve výši 8.000 Kč na jistině, naopak míra neúspěchu pak představuje 61,36 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 9.100 Kč a zákonného úroku v kapitalizované výši ke dni vyhlášení rozsudku 3.601,68 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.