42 C 261/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 37.112,40 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15.000 Kč od 29.7.2020 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně nároku na zaplacení částky 8.400 Kč, smluvní pokuty 13.712,40 Kč a zákonného úroku z prodlení výši 9,75 % ročně z částky 15.000 Kč od 13.1.2019 do 28.7.2020.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2020 domáhal zaplacení částky ve výši 37.112,40 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému částku ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku jistiny vrátit spolu s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 3.300 Kč, poplatkem za hotovostní výběr ve výši 2.850 Kč a úroky ve výši 28 % p.a. z poskytnuté jistiny Žalovaný měl úvěr splácet prostřednictvím 13 měsíčních splátek po 1.950 Kč. Žalovaný však své povinnosti včas a řádně neplnil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce. Ačkoli byla žalovanému ze strany žalobce zaslána předžalobní výzva, ten do dnešního dne svůj dluh neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil souhlas podáním doručeným soudu dne [datum]) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] se podává, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které se předchůdce žalobce zavázal, že poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Z prohlášení ve smlouvě vyplývá, že žalovaný převzal částku vyplaceného úvěru v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal spolu s poskytnutou jistinou v celkové částce 15.000 Kč vrátit právnímu předchůdci žalobce též poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 3.300 Kč, poplatek za hotovostní výběr ve výši 2.850 Kč a úroky ve výši 28 % p.a. z poskytnuté jistiny. Zavázal se tak předchůdci žalobce uhradit částku celkem 25.950 Kč. Splácení bylo nastaveno formou 13 měsíčních splátek po 1.950 Kč splatných vždy k 12. dni kalendářního měsíce, jak vyplývá z obsahu smlouvy a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

5. V době uzavírání smlouvy měl právní předchůdce žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného tyto informace: 1) Pracovní smlouvu ze dne [datum] z pracovního poměru k zaměstnavateli [právnická osoba], o výši měsíční mzdy v částce 11.000 Kč. Dále 2) nájemní smlouvu ze dne [datum] o pronájmu bytu na dobu určitou v období od [datum] do [datum], se sjednaným nájemným v částce 8.000 Kč. [příjmení] hrazených úplat za služby spojených s nájmem není z doložené kopie smlouvy čitelná. 3) Údaje vypsané žadatelem v žádosti o úvěr, z nichž plyne, že žalovaný uvedl výši mzdy o částce 11.769 Kč, průměrný měsíční příjem celé domácnosti v částce 35.000 Kč, průměrné měsíční výdaje na bydlení ve výši 4.000 Kč, náklady na stravování 2.000 Kč, jako průměrné měsíční výdaje celé domácnosti pak žalovaný uvedl částku 20.000 Kč a průměrné celkové výdaje jeho osoby částku 6.000 Kč 4) Čestné prohlášení ze dne [datum] o tom, že náklady na bydlení činí 4.000 Kč, dále, že s žalovaným obývají domácnost další dvě osoby. 5) Listina označená jako finanční analýza, podepsaná žalovaným dne [datum], na které jsou vypočteny měsíční volné finanční zdroje žalovaného ve výši 4.769 Kč způsobem, kdy předchůdce žalobce odečetl od uváděného příjmu žalovaného (11.769 Kč) tvrzené výdaje jednotlivce (6.000 Kč) a částku rezervy na neočekávané výdaje (1.000 Kč). Současně listina obsahuje vypočtené minimální měsíční výdaje žalovaného ve výši 3.000 Kč, získané součtem standardizovaných minimálních výdajů osoby v domácnosti pro 3 spolužijící osoby, kdy takto stanovené výdaje na 1. osobu činí 3.200 Kč a výdaje na 2. a další osobu pak 2.900 Kč Celkem byly vypočteny minimální měsíční výdaje celé domácnosti v částce 9.000 Kč 6) Listina označená jako„ Credit scoring“ ze dne [datum] s výsledkem získaných 20 bodů, které určují limit pro poskytnutí úvěru max. do částky 25.000 Kč. Právní předchůdce žalobce zde dospěl závěru, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr dle smlouvy v pravidelných splátkách ve výši 1.950 Kč měsíčně řádně splácet.

6. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, když se dostal do prodlení s hrazením 1. splátky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce jako postupitelem a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum]. Předložená předžalobní výzva ze dne [datum] byla žalovanému odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku. Žalovaný však do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Dle ustanovení § 86 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. US 4129/18 ústavní soud uvádí:„ je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů“. Z uvedeného nálezu pak vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu.

11. Podle § 87 odst. ZSÚ může spotřebitel namítnout neplatnost úvěrové smlouvy do tří let od jejího uzavření a je-li úvěrová smlouva neplatná je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

13. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

15. Žalobce k výzvě soudu uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo nahlíženo do veřejně přístupných rejstříků (insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí), jejichž výsledek byl negativní. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného jeho předchůdce vycházel z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě smlouvy o nájmu bytu, ze které vyplývá výše hrazeného nájemného v částce 8.000 Kč a záloh na služby v nečitelné částce. V rámci čestného prohlášení žalovaný uvedl, že výdaje na bydlení činí 4.000 Kč a bydlí společně se dvěma osobami v domácnosti. Z pracovní smlouvy vyplývá příjem žalovaného v částce 11.000 Kč měsíčně, žalovaným uváděn v částce 11.769 Kč měsíčně. Z uvedeného je zřejmé, že výdajová stránka bydlení není řádně doložena a rovněž není zřejmé, proč žalovaný uvádí částku výdajů ve výši 4.000 Kč, když hrazený nájem a s ním spojené služby dosahují vyšší částky. Stránku aktiv žalovaný doložil formou svého měsíčního příjmu, jako průměrný měsíční příjem celé domácnosti uvedl částku 35.000 Kč, kterou již však nedoložil. Soud má přitom za to, že dané rozporuplné skutečnosti měly logicky vést předchůdce žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Avšak právní předchůdce žalobce zjištěný stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil, např. doložením příjmu osob spolužijících, výplatními páskami, výpisy z účtů apod., kde by mohl ověřit reálné pravidelné měsíční výdaje žalovaného, měsíční aktiva a další skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. To celé navíc podpořené skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k výši poplatků účtovaným žalovanému, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když takto vysoké poplatky jsou v nepoměru s poskytnutou jistinu úvěru. O to důkladněji byl proto předchůdce žalobce povinen zkoumat platební schopnosti žalovaného předmětnou částku splácet. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jakým poskytovatel úvěru posuzoval výdajovou stránku žalovaného a aktiva domácnosti, mimo to v konkrétním případě toho kterého spotřebitele nelze vycházet ze zprůměrovaných či jinak standardizovaných tabulkových údajů o minimálních výdajích osob v domácnosti. Je nutné posuzovat každého spotřebitele in concreto a individuálně.

16. Z uvedených důkazů tak dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s doloženými listinami, aniž by se zabýval skutečným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

17. Pokud tedy byla následně mezi právním předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

18. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 15.000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 15.000 Kč Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v dané době dosahovala 8,25 %, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení dlužné částky v předžalobní výzvě k plnění ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Ve zbylé části nároku žalobce na úhradu zbylé částky 8.400 Kč, smluvní pokuty 13.712,40 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15.000 Kč od [datum] do [datum], soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy je v této části žaloba nedůvodná a tak soud žalobu v daném rozsahu zamítl. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce právě 41 %, když přiznána byla částka ve výši 16.870,06 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku, naopak míra neúspěchu pak představuje 59 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 24.365,96 Kč včetně takto kapitalizovaných úroků. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.