42 C 261/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 24.255 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 15.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 6.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 21.000 Kč od 3.1.2025 do zaplacení a částky 3.255 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 265,68 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 10. 2025 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 24.255 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že žalobce uzavřel dne 30. 8. 2024 s žalovaným smlouvu o úvěru na částku 15.000 Kč; žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr zpět spolu s úroky a poplatky, svou povinnost však porušil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení zbývající dlužné částky.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne 30. 8. 2024 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, podle které poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč skrze bezhotovostní převod na účet žalovaného č. hodnota-Anonymizováno Vlastnictví účtu žalovaného a připsání uvedené částky na účet žalovaného si soud ověřil dotazem na banku, která obě tvrzení potvrdila. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit úvěr v době neurčité spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % p. m. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou se žalovaný dostane do prodlení. RPSN činila 5.528,46 %. Žalovaný se zavázal splácet žalobci měsíčně úrok přirostlý za uplynulé období; jistinu úvěru mohlo žalovaný splatit zcela nebo z části kdykoliv během trvání smlouvy.

6. Před uzavřením smlouvy vyplnil žalovaný „Žádost o spotřebitelský úvěr č. hodnota“, ve které uvedl, že má základní vzdělání, je zaměstnaný u společnosti Anonymizováno Anonymizováno, jeho měsíční příjem činí 61.887 Kč, měsíčný výdaje činí 49.500 Kč a bydlí v pronajatém domě. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že mzda žalovaného za červen 2024 činila 3.824,87 EUR (cca 94.000 Kč), za červenec 2024 činila 1.857,55 EUR (cca 45.500 Kč) a za měsíc srpen 2024 činila 1.928,25 EUR (cca 47.000 Kč).

7. Žalovaný nehradil žalobci sjednaný úrok řádně a včas, načež žalobce úvěr zesplatnil ke dni 30. 12. 2024 a vyzval žalovaného k úhradě všech dlužných částek. Žalobce následně vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek předžalobní výzvou ze dne 8. 8. 2025. Výzva byla odeslána žalovanému dne 13. 8. 2025, žalovaný však ani přes to dlužné částky neuhradil.

8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

14. K prokázání skutečnosti, že žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného, žalobce předložil soudu vyplněnou žádost o spotřebitelský úvěr. Žalovaný v žádosti uvedl, že má měsíční příjmy okolo 61.887 Kč. Soud při hodnocení předložených důkazů zjistil, že průměrná mzda žalovaného za období od června 2024 do srpna 2024 sice činila okolo 61.900 Kč, nicméně z výplatní pásky za červen 2024 je zřejmé, mzda žalovaného za tento měsíc zahrnovala i „příspěvek na dovolenou“ v částce 2.384,49 EUR (cca 58.908 Kč). Ve mzdě za červenec a srpen 2024 již tento příspěvek zahrnut nebyl, načež mzda v obou těchto měsících činila okolo 46.000 Kč. Ačkoliv tedy z předložených výplatních pásek vyplývá, že průměrná mzda žalovaného za červen až srpen 2024 činila cca 61.900 Kč, nelze si nepovšimnout, že tento průměr ovlivnil získaný jednorázový příspěvek na dovolenou; bez tohoto příspěvku by průměrná měsíční mzda žalovaného činila cca 46.000 Kč, což je částka nižší než tvrzené výdaje žalovaného.

15. K výdajům žalovaného soud dále uvádí, že ačkoliv žalovaný ve své žádosti dále uvedl, že jeho měsíční výdaje činí 49.500 Kč, tyto výdaje však nejsou žádnými dalšími listinami doloženy a není zřejmé, o jaké konkrétní výdaje se jedná a zda uvedená výše odpovídá skutečným výdajům. Žalovaný také uvedl, že bydlí v pronajatém domě, výdaje žalovaného na bydlení však nejsou nikde dále konkretizovány a žalobce ani nedoložil listiny, které by výši výdajů žalovaného na bydlení prokazovaly. Soud má proto za to, že žalobce v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházel z tvrzení žalovaného ohledně jeho výdajů, přičemž konkrétními výdaji žalovaného (náklady na bydlení, stravu, ošacení, hygienu) se žalobce vůbec nezabýval. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Nejvyšší soud k této otázce ve své judikatuře uvádí následující: „Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

16. Žalobce dále v žalobě i v doplnění žaloby uvedl, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval nahlížením do externích veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI), své tvrzení však žádným způsobem nedoložil ani neuvedl, jakým způsobem hodnotil získané informace a jakých závěrech postavil svůj závěr o úvěruschopnosti žalovaného.

17. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

18. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného dostatečně. Ačkoliv žalobce soudu předložil vyplněnou žádost o úvěr a výplatní pásky žalovaného, tvrzení ohledně výdajů žalovaného uvedená v žádosti žádným způsobem nedoložil a ani neuvedl, jak tato tvrzení vyhodnotil. Nedoložené skutečnosti tak zůstávají pouze obecným tvrzením, ze kterého soud nemůže při svém hodnocení relevantně vycházet. Soud má proto za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím výše uvedených úvěrů, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel.

19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 39 o. z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu (§ 2991 o. z.). V řízení bylo skrze potvrzení o platbě a sdělení banky prokázáno, že žalovaný od žalobce obdržel částku 15.000 Kč. Jelikož tato částka nebyla žalobci dosud uhrazena, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 15.000 Kč. Soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).

21. Jelikož soud uzavřel, že uzavřená smlouva byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Uvedené se vztahuje i nárok žalobce na zaplacení zákonného úrok z prodlení s vrácením částky, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Soud proto v ostatních nárocích žalobu zamítl (výrok II).

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl úspěšný v částce 15.000 Kč, tj. z 55,08 %, a neúspěšný v částce 12.230,67 Kč, kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku, tj. z 44,92 %. Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 10,16 %. Soud při určení výše náhrady nákladů řízení vycházel mimo jiné z § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), který upravuje výši náhrady v řízeních, které jsou zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru a jsou uplatňovány opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů. Soud proto výši náhrady stanovil dle § 14b a. t. Náklady řízení žalobce sestávají z náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny za tři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, výzva k plnění, návrh ve věci samé) po 400 Kč za každý úkon (§ 14b odst. 1 a. t.); náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t. tarifu) a náhrady účtované DPH ve výši 21 % z poskytnutých právních služeb. Celkem žalobci vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši 2.615 Kč, ze kterých 10,16 % činí 265,68 Kč (viz výrok III.). Náklady jsou na základě § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalobce. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to u Městského soudu v Brně. O odvolání bude následně rozhodovat Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.