42 C 262/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17.030,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.054,19 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 13.976,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 17.030,56 Kč od 10.10.2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 3. 2023 domáhal zaplacení částky ve výši 17.030,56 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal částku ve výši 23.627 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve lhůtě splatnosti do 9. 10. 2022. Žalovaný však své povinnosti včas a řádně neplnil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce. Ačkoli byla žalovanému ze strany žalobce zaslána předžalobní výzva, ten do dnešního dne svůj dluh neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Ze smlouvy o úvěru a standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, se podává, že zde označený právní předchůdce žalobce a žalovaný měli uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se předchůdce žalobce zavázal, že poskytne žalovanému peněžní prostředky s úvěrovým limitem ve výši 10.000 Kč. Dle obsahu smlouvy minimální částka, která musela být zaplacena za čerpání úvěru do termínu platnosti, dosahovala výše 13,00 % z celkové splatné částky, min. však 1.000 Kč. Výpůjční úroková sazba, tj. nominální fixní úrok z otevřeného zůstatku úvěru, činil 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, RPSN 299,98 %. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím kopie OP. Z přehledu čerpání a potvrzení o platbách je zřejmé, že žalovaný čerpal celkově prostřednictvím 5 dílčích výběrů částku úvěru ve výši 23.627 Kč. Rovněž z přehledu vyplývá, že žalovaný na úvěr prostřednictvím 6 dílčích plateb uhradil celkovou částku 20.572,81 Kč, která byla věřitelem započtena zčásti na jistinu a dále na úroky.

5. Ve věci posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce k výzvě soudu uvedl, že původní věřitel za daným účelem toto ověřil nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, konkrétně do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, NRKI a BRKI.

6. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas. Poskytovatel úvěru dle přehledu plateb žalovanému naúčtoval náhradu účelně vynaložených nákladů v částce 750 Kč (3 x po 250 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , Jméno žalobce, ., coby žalobce. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2022 bylo žalovanému zasláno téhož dne, jak vyplývá z daného oznámení a podacího lístku. Předžalobní výzvou ze dne 22. 12. 2022, odeslanou na adresu žalovaného téhož dne, byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu před podáním žaloby v dodatečně stanovené lhůtě 3 dnů.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

16. Žalobce k výzvě soudu uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo nahlíženo do veřejně přístupných rejstříků (insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, SOLUS, NRKI a BRKI), dále doplnil, že odesláním žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen splácet úvěr. K žádné z uvedených skutečností však nebyly soudu doloženy listinné důkazy. Současně poskytovatel úvěru doplnil, že ověřil doklad totožnosti žalovaného, což rovněž doložil. Z uvedeného je však zřejmé, že ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti nebyla příjmová ani výdajová stránka žalovaného reálně nikterak ověřována. Dokumenty v podobě výpisů z účtu, pracovní smlouva, nájemní smlouva, hrazené inkaso či listiny prokazující příjem osoby spolužijící v domácnosti tak zcela absentují. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Právní předchůdce žalobce však stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, ). To celé za situace, kdy se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté prostředky při úroku z otevřeného zůstatku úvěru ve výši 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru a při RPSN 299,98 %, což se jeví jako nepřiměřené ujednání smluvních podmínek ve vztahu k spotřebiteli. O to důkladněji byl proto dle názoru soudu předchůdce žalobce povinen zkoumat platební schopnosti žalovaného předmětnou částku splatit. Z uvedených důkazů tak dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a vrátit navýšenou částku úvěru ve lhůtě splatnosti. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dodatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

17. Současně se soud zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy lze rovněž dospět k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy. Z doložených důkazů totiž nebylo prokázáno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla skutečně uzavřena smlouva o úvěru s obsahem tvrzeným v žalobě a ve znění připojených příloh, když žalobcem předložená smlouva není opatřena žádným podpisem žalovaného ani jiným jedinečným identifikátorem, který by potvrzoval, že smlouva byla uzavřena právě s žalovanou osobou. Ve smlouvě není uveden ani žádný číselný kód prokazující přihlášení žadatele do databáze a podpis žalovaného. Takový důkaz proto nevypovídá o vůli žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o konkrétním obsahu.

18. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

19. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od prokazatelně poskytnuté částky úvěru žalovanému (23.627 Kč) odečetl splátky, které žalovaný prokazatelně žalobci uhradil, tedy částku 20.572,81 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 3.054,19 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

20. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylé úroky a náklady na vymáhání, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

21. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když žalobci nepřiznal rovněž nárok na zákonné úroky z prodlení.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.