42 C 264/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 62.300,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 34.099 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 28.201,11 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 11.429,47 Kč,s kapitalizovaným úrokem ve výši 13.283,58 Kč,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 62.300,11 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,s úrokem ve výši 23,19 % ročně z částky 62.300,11 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 6. 2024 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 62.300,11 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce – , právnická osoba, – uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Na základě této smlouvy předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 80.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit mu tuto částku zpět spolu s úroky a poplatky ve výši 56.389 Kč. Žalovaný však neplnil na úvěr řádně a včas a předchůdci žalobce uhradil pouze částku ve výši 45.901 Kč. Právní předchůdce žalobce následně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce, který se nyní soudní cestou domáhá úhrady zbývající dlužné částky spolu s příslušenstvím.

2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil.

3. Soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Právní předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, ) uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalovanému poskytl úvěr ve výši 80.000 Kč (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru) tak, že částka 8.000 Kč byla použita na refinancování dlužného zůstatku z dříve uzavřené úvěrové smlouvy č. , hodnota, a zbylá částka 72.000 Kč byla vyplacena žalovanému na účet (prokázáno potvrzením o provedení transakce). Žalovaný se zavázal vrátit celou částku úvěru zpět a dále uhradit částku ve výši 56.389 Kč, která zahrnovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 54.889 Kč a dále poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč. Žalovaný se zavázal hradit předchůdci žalobce tyto částky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 5.683 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 31. 10. 2022. Zápůjční úroková sazba činila 56,20 % p. a. a RPSN činila 75,43 %.

6. Před uzavřením smlouvy o úvěru se předchůdce žalobce zabýval úvěruschopností žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že podniká jako živnostník na pozici dělníka, má pravidelný měsíční příjem 17.968 Kč, žije s rodiči a další čistý příjem domácnosti činí 15.000 Kč (prokázáno zákaznickou kartou a výpisem z živnostenského rejstříku žalovaného). Žalovaný doložil příjem z podnikání výpisem z transakční historie; dle výpisu činil příjem žalovaného za červenec 2020 částku 3.000 Kč, za srpen 2020 částku 7.650 Kč, za září 2020 částku 7.000 Kč a za říjen 2020 částku 29.405 Kč (prokázáno exportem transakční historie). Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost, měsíčně hradí interní splátky předchůdci žalobce ve výši 4.000 Kč a jeho odhadované měsíční výdaje činí 9.000 Kč (uvedeno v zákaznické kartě). Mimo údaje v zákaznické kartě žalovaný své výdaje nedoložil.

7. Žalovaný nejprve hradil sjednané splátky řádně a včas, nicméně se dostal do prodlení s hrazením třetí splátky splatné dne 31. 1. 2021. Poslední úhradu učinil dne 12. 7. 2021 a celkem na dlužnou částku uhradil částku 45.901 Kč (prokázáno tabulkou umoření).

8. Dne 21. 9. 2023 právní předchůdce žalobce a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek s účinností od 27. 9. 2023. Touto smlouvou byla na žalobce postoupena i pohledávka za žalovaným (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně příloh). Žalobce oznámil žalovanému, že jeho pohledávka byla postoupena, oznámením ze dne 29. 9. 2023 (prokázáno oznámení včetně podacího lístku ze dne 27. 10. 2023). Dne 28. 3. 2024 zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek, žalovaný však ani přes to dlužné částky neuhradil (prokázáno výzvou včetně podacího lístku ze dne 2. 4. 2024).

9. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

15. Z doložené zákaznické karty vyplývá, že žalovaný měl v rozhodné době průměrný měsíční příjem cca 17.968 Kč, který si žalobce ověřil z výpisu z účtu žalovaného. Z výpisu však kromě skutečnosti, že byl příjem žalovaného sám o sobě nízký a blížil se ve sledovaném období k hodnotě minimální mzdy, vyplývá také to, že je měsíční výše příjmu žalovaného proměnlivá – zatímco v říjnu 2020 činil příjem žalovaného 29.405 Kč, v červenci 2020 se jednalo o částku 3.000 Kč. Tyto údaje měly vést žalobce k větší obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Co se týče výdajů, odhadované měsíční výdaje žalovaného ve výši 9.000 Kč ani další čisté příjmy domácnosti žalobce dále neověřoval. Po odečtení tvrzených výdajů od prokázaného příjmu žalovaného disponoval žalovaný měsíčně částkou 4.968 Kč, což je částka nižší než výše nových sjednaných splátek dle uzavřené smlouvy. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla zásadní také skutečnost, že žalovaný již žalobci hradil splátky ve výši 4.000 Kč z dříve uzavřené smlouvy, které měl nyní hradit i z nově obdrženého úvěru. Z předložených listin ani z tvrzení žalobce však nevyplývá, že by poskytovatel úvěru tuto skutečnosti při posouzení úvěruschopnosti zohlednil; jedná se přitom o jeden z účelů této povinnosti.

16. V rámci posouzení, zda poskytovatel úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k jednoznačnému závěru, že věřitel při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených žalovaným v žádosti o úvěr a dostatečně nezohlednil ani poměry, které byly žalovaným částečně doloženy. Pouhým zhodnocením tvrzených měsíčních výdajů žalovaného se tyto jeví soudu jako nepřiměřené při posouzení obvyklé výše měsíčních výdajů jednotlivce v dané době a místě. Právní předchůdce žalobce však zjištěný stav ohledně výdajové stránky žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem dále neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Soud dále při posouzení přihlédl k tomu, že ve smlouvě byly sjednány nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k úročení poskytnutého úvěru, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Mimo to, že žalovaný disponoval nízkým příjmem a určená výše nových splátek převyšovala dosavadní tvrzené výdaje žalovaného, měl žalovaný uhradit právnímu předchůdci zpět úvěr navýšený o úrok ve výši 56,20 % a RPSN ve výši 75,43 %. Soud k tomuto dodává, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo ale o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra.

18. Na základě výše uvedených skutečností proto dospěl soud k závěru, že postup původního věřitele při prověřování úvěruschopnosti žalovaného byl zcela neodborný a ryze formální, tedy celkově neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce příznivé důsledky pro přiznání jím uplatněných nároků. Předchůdce žalobce nejenže přihlédl k pouze tvrzeným údajům ohledně výdajů žalovaného, ale nepřihlédl ani k doloženým nízkým příjmům žalovaného, ani ke skutečnosti, že žalovaný již jeden dříve poskytnutý úvěr předchůdci splácí a žádným způsobem ani nevyhodnotil skutečnost, že disponibilní (byť pouze tvrzená) měsíční částka dosahovala nižší výše než nově sjednané splátky. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smluv o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, ale peněžní částky mu v obou případech přesto poskytl.

19. Pokud tedy následně byla mezi právním předchůdcem žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena uvedená úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše, což se rovněž promítlo do aktualizovaného § 87 odst. 1 z. s. ú.

20. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru, konkrétně částky 80.000 Kč, odečetl dosavadní splátky, které žalovaný prokazatelně uhradil, tedy částku 45.901 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 34.099 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl, jak plyne z výroku I. rozsudku, kdy stanovil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z. toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky, smluvní pokuty či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu, a proto soud dané nároky ve výroku II. zamítl.

22. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka dle § 586 o. z.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení neúspěch žalobce (v rozsahu zamítnutého plnění včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozhodnutí) převýšil úspěch žalobce v řízení (vypočtený obdobně), což by vedlo k závěru o povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovanému v daném řízení žádné náklady prokazatelně nevznikly, rozhodl soud o tom, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, jak plyne z výroku III. rozsudku.