42 C 275/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 8.672,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7.486 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 7.486 Kč od 29.7.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1.186,05 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.733,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.588,30 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8.672,05 Kč od 25.6.2019 do 28.7.2019, zákonného úroku z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 1.186,05 Kč od 29.7.2019 do zaplacení, úroku 28 % ročně z částky 8.672,05 Kč od 25.6.2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 7. 2021 domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 8.672,05 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v částce 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce částku v celkové výši 18.807 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 314 Kč s tím, že poslední splátka činí 281 Kč. Žalovaný však svému závazku nedostál, když na dluh učinil částečnou úhradu ve výši 2.514 Kč, nikoli však veškerou dlužnou částku. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Jelikož žalovaný ani přes výzvy žalobce dlužnou částku neuhradil, obrátil se žalobce prostřednictvím tohoto návrhu na soud s tím, že se žalobou domáhá zaplacení zbývající dlužné částky zápůjčky spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr v požadované výši 10.000 Kč, jak vyplývá z doložené smlouvy. Spolu s poskytnou částkou se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce celkový poplatek za půjčku v částce 8.807 Kč, který je tvořen poplatkem za zpracování a doručení ve výši 1.250 Kč, poplatkem za komfortní splácení ve výši 5.833 Kč a úrokem za dané období v částce 1.724 Kč. Úvěr se tak žalovaný zavázal vrátit zpět předchůdci žalobce v celkové výši 18.807 Kč, přičemž jej měl uhradit v 60 týdenních splátkách po 314 Kč, kdy poslední splátka činila 281 Kč a byla splatná dne [datum]. Zápůjční úroková sazba vztahující se k zápůjčce činila 28,00 % p.a. Z tabulky umoření se podává, že žalovaný celkem na úvěr ve výši 10.000 Kč uhradil prostřednictvím 6 nepravidelných splátek částku ve výši 2.514 Kč, kdy na dlužné jistině žalobce eviduje zbývající dlužnou částku 8.672,05 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, včetně seznamu konkrétních postoupených pohledávek, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum], současně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Oznámení spolu s výzvou bylo odeslané na adresu žalovaného dne [datum], jak vyplývá z podacího archu. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s uvedenými splátkami, zaslal žalobce žalovanému dopisem ze dne [datum] předžalobní výzvu k úhradě částky 20.496,34 Kč, odeslanou žalovanému dne [datum]. Částka uplatněná touto žalobou činí 8.672,05 Kč představující dlužnou jistinu z titulu nesplacené zápůjčky. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství pohledávky v podobě smluvních a zákonných úroků z prodlení.

5. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

12. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

14. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným předchůdce žalobce učinil vyhodnocení informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti doloženým dokladům žalovaného. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný v rozhodné době byl svobodný a žil s rodiči, dále doplnil, že jako nejvyšší dosažené má středoškolské vzdělání a k otázce zaměstnání uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek na pozici montážního dělníka u zaměstnavatele [právnická osoba] Za výši čistého příjmu označil částku 6.642 Kč měsíčně, za další příjem domácnosti pak částku 26.000 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá automobil, nehradí žádné splátky, nemá sjednanou zápůjčku u jiné společnosti ani kreditní kartu. Dále doplnil, že u něj není žádné vyživované osoby. Za důvod zápůjčky žadatele je ve formuláři označena kolonka„ svátky“. Za odhadované měsíční výdaje označil žalovaný částku 6.000 Kč měsíčně. Jako dokumenty žalovaného ověřené ze strany předchůdce žalobce jsou ve formuláři označeny„ pracovní smlouva“ a„ 3 výplatní pásky 06, 07, 08, 09“.

15. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, jež byly zaznamenány do zákaznické karty. Soudu však nebyl doložen žádný dokument, který žalovaný k prokázání svých majetkových poměrů předchůdci žalobce doložil. Přitom v zákaznické kartě klienta stojí, že žadatel předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky za 4 měsíce. V případě, že tedy žalovaný doložil předchůdci žalobce listiny prokazující aktiva žalovaného, měly být tyto založeny a být součástí doložených dokumentů, jelikož z pouze tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr o prověření příjmu žadatele ze strany poskytovala úvěru. Současně je však zjevné, že žalovaný nedoložil poskytovateli úvěru žádné listinné důkazy prokazující další tvrzené skutečnosti, jako je např. otázka jeho bydlení formou čestného prohlášení rodičů, reálné výdaje formou výpisů z účtů, údaje o příjmech osob spolužijících ve společné domácnosti apod. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Právní předchůdce žalobce však zjištěný stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). To celé navíc podpořené skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k výši poplatků účtovaných žalovanému, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když žalovaný měl uhradit úvěr navýšený o částku 8.807 Kč ve lhůtě 60 týdnů po týdenních splátkách v částce 314 Kč, tj. 1.256 Kč měsíčně. Přitom žalovaný za svůj měsíční příjem označil částku 6.642 Kč a za měsíční výdaje částku 6.000 Kč, kdy tento nesoulad měl logicky vést předchůdce žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Soud má v daném ohledu za to, že bez ověření podrobnějších skutečností ve vztahu k bydlení žadatele, a zejména k nákladům a příjmům společné domácnosti, nelze pro výpočet volných měsíčních finančních prostředků žalovaného vycházet z částky toliko tvrzené a označené žalovaným jako„ další čisté příjmy domácnosti“. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dodatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

16. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

17. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru (10.000 Kč) odečetl splátky, které žalovaný prokazatelně žalobci uhradil, tedy částku 2.514 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 7.486 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky 7.486 Kč v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v dané době dosahovala 10,00 % ročně, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění ve výzvě zaslané žalovanému dne [datum] ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku žalobou uplatněného nároku soud žalobu neshledal důvodnou a nárok žalobce z důvodů zde uvedených zamítl. Tomu odpovídá výrok II. rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.