42 C 278/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19.217 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8.248 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 10.970 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 126,35 Kč,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 19.217 Kč od 6.9.2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 6.9.2023 se žalobce domáhal zaplacení částky 19.217 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 31.10.2022. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

2. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

4. Žalovaný uzavřel s žalobcem prostřednictvím internetových stránek společnosti žalobce dne 31.10.2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou 24 měsíčních splátek, při celkové úhradě úvěru ve výši 20.839 Kč. Roční úroková sazba sjednána v rozpětí 0 % až do 83,01 % v rámci 2. až. 8. splátky, 1. a 9. až poslední splátka sjednány jako bezúročné, tj. úrok účtován částkou po 735 Kč v rámci 2. až 8. měsíční splátky. RPSN sjednána ve výši 49.10 %. V rámci poplatků sjednány např. poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, ověřovací poplatek: 1 Kč, poplatek za službu Expres výplata ve výši 199 Kč jednorázově, poplatek za volitelnou službu SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně, poplatek za volitelnou službu Bezpečná splátka ve výši 99 Kč měsíčně, poplatek za prodloužení doby splatnosti o 30 dnů ve výši 1.85 Kč – tzv. korunový odklad, poplatek za online platbu ve výši 1 % z převáděné finanční částky. Dle smlouvy byl žalovaný zavázán hradit zde specifikované poplatky z titulu smlouvy o úvěru, současně smlouva obsahovala ujednání o dalších právech a povinnostech stran včetně práva věřitele na zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou dluhu ze strany žalovaného. Ze sazebníku poplatků vyplývala výše žalobcem účtovaných poplatků souvisejících s poskytnutým úvěrem. Dále bylo doloženo, že dne 31.10.2022 žalobce plnil ve prospěch žalovaného na účet č. , č. účtu, ve výši 15.000 Kč pod variabilním symbolem č. , var. symbol, . Způsob čerpání úvěru, nastavení splátek a jejich reálnou podobu včetně vyčíslení dluhu vyplývá z výpisu sestavného žalobcem. Dopisem ze dne 8.5.2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ze sjednaného úvěru před jeho zesplatněním, dopisem ze dne 23.6.2023 byl úvěr zesplatněn. Dopisem ze dne 21.7.2023 byl žalovaný ze strany žalobce vyzván k plnění dluhu v rámci předžalobní výzvy. Dle souhrnu žalobce dosavadně žalovaný na tomto úvěru uhradil částku 6.752 Kč5. Co se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného, z karty klienta vyplývá, že u toho evidovaného jako spotřebitelský bylo u žalovaného evidováno, že je bezdětným, samostatně žijícím, se zaměstnaneckým příjmem ve výši 30.000 Kč, bez dalších splátek úvěru; zaznamenána negativní evidence v registrech NRKI (zde pozitivní vyhodnocení), SOLUS (žádný závazek po splatnosti), CRIBIS/CEE a ISIR (nenalezen). Neuvedeny žádné údaje k výdajům žalobce. Předloženou metodikou posouzení úvěruschopnosti žalobce vysvětloval své interní postupy a limity posuzování v dané oblasti. Z dodatečného předložení způsobu ověření bonity žalovaného žalobce poukazoval na dva způsoby prověření žalovaného (klient/domácnost), kdy ve svých propočtech operoval s měsíčními výdaji žalobce ve výši 14.000 Kč, bez dalšího doložení pravdivosti takového vstupního údaje; žalobce dále zohledňoval již existující splátky žalovaného v rámci organizace žalobce ve výši 2.696 Kč měsíčně a ve výši 1.537 Kč mimo subjekt žalobce, celkem tedy měsíční splátky po 4.233 Kč. Blíže však nebyly jakkoli zpracovány reálné výdaje žalovaného, v tomto rozsahu žalobce pracoval pouze s uváděnou částkou 14.000 Kč měsíčně jako jediným přiznaným, výdajem žalovaného, dále pak s částkou min. výdajů na bydlení ve výši 12.771 Kč. Další reálné běžné výdaje žalovaného (strava, doprava, léky, volný čas apod.) nebo dopady jeho možné rodinné situace nebyly jakkoli zohledněny. Z úvěrové zprávy sestavené žalobcem mj, vyplývá, že dvě žádosti o splátky byly žalované u v minulosti odmítnuty, dvě žádosti byly realizovány (1 - úvěr z 29.8.2022 na částku 15.000 Kč se splátkami po 1.537 Kč, zůstatek jistiny 13.895 Kč, 2 – úvěr ze dne 12.6.2018 na 10.000 Kč, se zjištěnou platební delikvencí, ukončen; 3 – kreditní karta se zůstatkem jistiny 97.764 Kč, měsíční splátka po 2.969 Kč). Dále zjištěny žádosti učiněné v minulosti, kdy žádosti z období 5.10.2022 (na 118.500 Kč) a 13.10.2022 (na 250.000 Kč) byly odmítnuty, žádosti z 20.10.2022 (na 38.990 Kč) a 26.4.2022 (na 100.000 Kč) byly odvolány; dále evidovány další dvě žádosti z data 7.10.2022 (3.000 Kč) a 13.10.2022 (na 250.000 Kč).

6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěrů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného a okolností doložení jeho příjmů a zásadních opakujících se výdajů na straně žalovaného, když z doložené situace stran žádostí o úvěr vznášených žalovaným je přinejmenším zřejmé, že potřeba cizích zdrojů financí je u něj průběžná, dlouhodobá, zdroj vlastního zaměstnaneckého příjmu je nedostačující a požadované úvěry tvoří opakovaně prostředek pro zvládání platební kondice žalovaného, resp. že žalovaný není schopen vlastní pracovní činností a mzdou zabezpečit svou finanční soběstačnost. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je tzv. bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje, to vše v kontextu jeho dané rodinné situace, případného počtu vyživovaných dětí a související míry nákladů na život v porovnání se zajištěným příjmem. V tomto ohledu žalobce svou zákonnou povinnost k řádnému přezkumu úvěruschopnosti dle zákona nesplnil řádně, když se spolehl na kusé údaje sdělené žalovaným a i přes zjištěnou zřejmou finanční nestabilitu žalovaného nepřistoupil k dalšímu důkladnějšímu přezkumu i na podkladě dalších dodatečně vyžádaných podkladů od žalovaného.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je nutno plnění ve výši 15.000 Kč, které žalobce poskytl žalovanému, považovat nikoli za plnění ze smlouvy, ale za bezdůvodné obohacení žalovaného. Pokud bylo prokázáno a žalobcem potvrzeno, že žalovaný na platbách souvisejících s uvedeným smluvním vztahem z úvěrové smlouvy již žalobci zaplatil částku 6.752 Kč, zbývá žalovanému uhradit žalobci částku 8.248 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Tento závěr vyplývá z § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, jak vyplývá z výroku II. rozsudku.

18. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vyplývá z míry úspěšnosti účastníků v řízení, kdy míra úspěchu žalobce byla menší než míra jeho neúspěchu (počítáno z jistiny a veškerého požadovaného příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku), z čehož vyplývá, že na případnou náhradu nákladů řízení by měl právo žalovaný, S ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady řízení prokazatelně nevznikly, nepřiznal tyto soud žádnému z účastníků.