42 C 280/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 66.950 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 26.050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 40.900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % z částky 66.950 Kč od 10.11.2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 26. 11. 2025 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 66.950 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne 16. 9. 2021, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit načerpaný úvěr žalobci zpět spolu s úroky a poplatky o celkové výši 90.900 Kč. Žalovaný však měl svou povinnost porušit, když řádně a včas nehradil sjednané splátky.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

5. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 16. 9. 2021 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na základě které žalovanému poskytl úvěr ve výši 50.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit celou částku úvěru zpět a dále uhradit částku ve výši 40.900 Kč, která zahrnovala úroky, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 15.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 16.000 Kč. Žalovaný se zavázal vracet žalobci úvěr spolu s poplatkem a úroky v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1.515 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 70,89 % p. a. a RPSN činila 212,77 %.

6. Před uzavřením smlouvy se měl žalobce zabývat úvěruschopností žalovaného tak, že měl nahlédnout do databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra a do insolvenčního rejstříku a dále měl zkontrolovat rodné číslo spotřebitele dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , zaměstnání žalovaného skrze telefonický hovor a platební historii žalovaného u žalobce. Tato tvrzení však žádným způsobem nedoložil, a to ani přes výslovnou výzvu soudu. Žalobce dále doložil vyplněnou zákaznickou kartu žalovaného, dle které měl mít žalovaný v době žádání o poskytnutí úvěru příjem ve výši 24.491 Kč a jeho výdaje se měly skládat z výdajů na bydlení ve výši 4.872 Kč a životního minima ve výši 4.360 Kč.

7. Žalovaný hradil sjednané splátky nepravidelně – splátky nehradil řádně a včas a na celkový úvěr dosud uhradil žalobci částku 23.950 Kč. Celá částka úvěru byla dle smlouvy zesplatněna ke dni 9. 11. 2022, žalobce proto dne 24. 2. 2025 zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky. Žalovaný však ani přes to dlužnou částku v plné výši neuhradil.

8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

14. Žalobce v žalobě uvedl, že si ověřil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do externích a interních databází. Svá tvrzení však nedoložil žádným z výpisů, a to ani na výzvu soudu. Žalobce soudu předložil pouze vyplněný formulář, dle kterého činily v období před poskytnutím úvěru příjmy žalovaného 24.491 Kč a výdaje 9.232 Kč. Ve vyplněné kartě je uvedeno, že žalobce ověřoval příjmy žalovaného nahlédnutím do pracovní smlouvy a výplatních pásek žalovaného, takové listiny však soudu ani přes výzvu nedoložil. V případě výdajů žalovaného není ani zřejmé, zda žalobce nějakým způsobem ověřoval výši těchto výdajů. Celková deklarovaná výše výdajů žalovaného je přitom zjevně nepřiměřeně nízká pohledem běžných cen a cenové hladiny obecně. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jakým žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného, mimo to nelze v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet pouze ze standardizovaných tabulkových výdajových údajů dle zákona o životním a existenčním minimu. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově přespříliš benevolentní, vedený pouze snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalovaného měla být detailněji prověřena a doložena, a to zejména předložením celistvých výpisů jeho účtu, z jejichž obsahu by věřitel poté řádnou kontrolou zjistil reálné příjmy, výdaje a zůstatky žalovaného.

15. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru spočívá mj. v tom, že poskytovatel úvěru jednak získá informace o poměrech spotřebitele přímo od něj a tyto dále ověřuje skrze doložené listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). V nyní souzené věci však žalobce jednak neprokázal, že by přezkoumával údaje získané z interních i externích databází, a jednak ani nedoložil, jakým způsobem se zabýval příjmovou a výdajovou stránkou žalovaného. Posouzení konkrétních příjmů a výdajů spotřebitele a jejich následné vyhodnocení pro účely poskytování úvěru je přitom základem odborné péče věřitele, který chce úvěr spotřebiteli poskytnout. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného dostatečně a dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel.

16. Pokud tedy byly následně mezi žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru, je tato smlouva neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 39 o. z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

17. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněným nárokům přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu (§ 2991 o. z.). Soud tak od jistiny úvěru, konkrétně částky 50.000 Kč, odečetl dosavadní splátky, které žalovaný prokazatelně uhradil, tedy částku 23.950 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 26.050 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl a stanovil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. Jelikož soud uzavřel, že uzavřená smlouva byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Uvedené se vztahuje i nárok žalobce na zaplacení zákonného úrok z prodlení s vrácením částky, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení neúspěch žalobce (v rozsahu zamítnutého plnění včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozhodnutí) ve značném rozsahu převýšil úspěch žalobce v řízení, což by vedlo k závěru o povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovanému v daném řízení žádné náklady prokazatelně nevznikly, rozhodl soud o tom, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

20. K výroku IV. rozsudku soud uvádí, že žalobce dosud zaplatil soudní poplatek ve výši 2.678 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán kvůli tomu, že žalobní nárok bylo nutné podrobit hlubšímu posouzení. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměří soud navrhovateli poplatek podle položky 1. V nynějším případě jde o doplatek ve výši 670 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činí 3.348 Kč. Soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 670 Kč (ze soudní praxe srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako R 48/2014).