42 C 287/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 12.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7.600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 7.600 Kč od 25.12.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. <b>II. Žaloba se zamítá ohledně</b> částky 4.400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.242 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.328,71 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do 24.12.2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 4.400 Kč od 25.12.2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 12.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení,

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 7. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 12.000 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 12.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za administrativní služby ve výši 2.400 Kč, hotovostním inkasem ve výši 4.800 Kč a úrokem ve výši 1.680 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 360 Kč Celkem se tak zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 20.880 Kč, a to do dne [datum]. Žalovaný neplnil na úvěr řádně a včas, když právnímu předchůdci žalobce uhradil toliko částku ve výši 4.400 Kč, kterou žalobce započítal na dlužnou částku. Pohledávka za žalovaným byla následně prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobce. Předmětem žaloby je zbývající dlužná jistina ve výši 12.000 Kč, když další náklady úvěru žalobce po započtení zmíněných úhrad nepožaduje, spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení, které žalobce částečně kapitalizoval ve výši 1.242 Kč a ve výši 3.328,71 Kč.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovaným dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce se zavázal žalovanému poskytnout částku ve výši 12.000 Kč a žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za administrativní služby ve výši 2.400 Kč, hotovostním inkasem ve výši 4.800 Kč a úrokem ve výši 1.680 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 360 Kč Celkem se žalovaný zavázal předchůdci žalobce uhradit částku ve výši 20.880 Kč. Výše úrokové sazby dle čl. 1 smlouvy činila při 58 splátkách 23,72 % p.a. Dle smluvního ujednání poskytl předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradila částku celkem 4.400 Kč.

5. V době uzavírání smlouvy měl předchůdce žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného informace uvedené v kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr. Z té vyplývá, že právní předchůdce žalobce ověřil totožnost žalovaného pomocí OP. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu na základě nájemní smlouvy v samostatné domácnosti. Současně k domácnosti a počtu nezaopatřených dětí doplnil číslovku jedna. Jako zdroj svých příjmů uvedl hlavní pracovní poměr u zaměstnavatele [anonymizována tři slova] [právnická osoba], s výší čistého příjmu 24.500 Kč měsíčně. Na straně výdajů uvedl žalovaný částku celkem 14.500 Kč měsíčně vynaloženou na bydlení ve výši 5.500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 6.000 Kč a vyživovací povinnost ve výši 3.000 Kč. Poskytovatel úvěru vypočetl použitelnou částku pro účely hrazení sjednaných splátek úvěru tak, že celkové výdaje žadatele odečetl od tvrzených příjmů a dospěl k částce ve výši 10.000 Kč. Dále pak v předtištěném formuláři zaškrtl kolonky jím ověřených dokumentů žalovaného, a to pracovní smlouvu, potvrzení příjmu od zaměstnavatele a SIPO. K výzvě soudu žalobce doložil pracovní smlouvu stvrzující pracovní poměr žalovaného, společně s vyúčtováním mzdy žalovaného s výší čisté mzdy v částkách 24.584 Kč, 24.347 Kč a 24.180 Kč měsíčně a mzdovým výměrem se základní výší mzdy 12.000 Kč měsíčně.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum], podaným k přepravě dne [datum], v němž byl rovněž žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 10 dnů od doručení. Předložená předžalobní výzva ze dne [datum] byla odeslaná žalovanému dne [datum], jak vyplývá z přiloženého podacího lístku. Žalovaný však do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

16. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným předchůdce žalobce učinil vyhodnocení informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti doloženým dokladům žalovaného. Dané informace byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Z doložené zákaznické karty klienta vyplývá, že žalovaný v rozhodné době byl svobodný a žil v nájemním bytě, dále doplnil, že jako nejvyšší dosažené má středoškolské vzdělání a k otázce zaměstnání uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u zaměstnavatele [anonymizována tři slova] [právnická osoba], s výší čistého příjmu 24.500 Kč měsíčně. Celkové výdaje žalovaného byly poskytovatelem úvěru vypočteny jako souhrn částek tvrzených nákladů. Za odhadované měsíční výdaje označil žalovaný částku celkem 14.500 Kč měsíčně, z toho vynaloženou na bydlení ve výši 5.500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 6.000 Kč a vyživovací povinnost ve výši 3.000 Kč. Žalovaný uvedl, že nehradí žádné splátky a nemá sjednanou zápůjčku u jiné společnosti. Současně označil 1 vyživovanou osobu a vyživovací povinnost ve výši 3.000 Kč měsíčně. Jako dokumenty žalovaného ověřené ze strany předchůdce žalobce jsou ve formuláři označeny„ pracovní smlouva“,„ potvrzení příjmu od zaměstnavatele“ a„ SIPO“. K výzvě soudu žalobce doložil pracovní smlouvu stvrzující pracovní poměr žalovaného, společně s vyúčtováním mzdy žalovaného s výší čisté mzdy 24.584 Kč, 24.347 Kč a 24.180 Kč a mzdovým výměrem se základní výší mzdy 12.000 Kč měsíčně.

17. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, jež byly zaznamenány do zákaznické karty. Soudu byly následně doloženy dokumenty stvrzující měsíční příjem žalovaného z pracovního poměru. Co se týče výdajů na straně žalovaného, ty však nijak doloženy nebyly. Přitom v zákaznické kartě klienta stojí, že žadatel předložil vedle pracovní smlouvy rovněž doklad„ SIPO“. V případě, že tedy žalovaný doložil předchůdci žalobce listiny prokazující výdaje žalovaného, měly být tyto řádně založeny a být součástí doložených dokumentů, jelikož z pouze tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr o prověření pasiv žadatele ze strany poskytovatele úvěru. Současně je však zjevné, že žalovaný nedoložil poskytovateli úvěru listinné důkazy prokazující další tvrzené skutečnosti, jako jsou např. osobní výdaje či údaje o výši hrazeného nájemného a částky na výživné, ačkoli žalovaný ve formuláři uvedl, že vydá na nájemné včetně inkasa částku 5.500 Kč měsíčně s tím, že za místo svého bydliště označil [obec], na výživné pak částku 3.000 Kč měsíčně. Nebyly předloženy ani výpisy z účtu žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Rovněž pouhým zhodnocením měsíčních výdajů žalovaného vydaných na bydlení v tvrzené výši celkem 5.500 Kč se tyto jeví soudu jako nepřiměřené při posouzení obvyklé výše měsíčních výdajů jednotlivce vynaložených na bydlení v [obec] pohledem běžné cenové hladiny nákladů. Současně nebylo poskytovateli úvěru známo, zda žalovaný skutečně plní svou vyživovací povinnost, ověřena rovněž nebyla měsíční výše nákladů určená na výživné. Právní předchůdce žalobce však zjištěný stav ohledně výdajové stránky žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). To celé podpořené skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k nákladům včetně poplatků účtovaným žalovanému, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když žalovaný měl uhradit úvěr navýšený o částku 8.880 Kč ve lhůtě 58 týdnů po týdenních splátkách v částce 360 Kč, tj. 1.440 Kč měsíčně. RPSN činila 195 %. Soud má navíc v daném ohledu za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky bydlení a dalších pasiv žadatele nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen hradit nastavené splátky úvěru. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

18. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

19. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru (12.000 Kč) odečetl splátky, které žalovaný prokazatelně žalobci uhradil, tedy částku 4.400 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 7.600 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky 7.600 Kč v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., činí 10,00 % ročně, a to ode dne následujícího po uplynutí 10 denní lhůty k plnění ve výzvě zaslané žalovanému dne [datum] ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku žalobou uplatněného nároku soud žalobu neshledal důvodnou a nárok žalobce z důvodů zde uvedených zamítl. Tomu odpovídá výrok II. rozsudku.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce právě 35,74 %, když přiznána byla částka ve výši 7.600 Kč a na úroku částka ve výši 1.792,76 Kč kapitalizovaná ke dni vyhlášení rozsudku, naopak míra neúspěchu pak představuje 64,26 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 8.970,71 Kč a úroků v souhrnné kapitalizované výši ke dni vyhlášení rozsudku v částce 7.917,43 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.