42 C 291/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 82.456,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 29.453,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 53.003,18 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 8.727,54 Kč,s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.271,97 Kč,s úrokem ve výši 9,90 % ročně z částky 82.456,49 Kč od 15.8.2024 do zaplacení,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 82.456,49 Kč od 15.8.2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 8. 2024 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 82.4563,49 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 2. 4. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr s úvěrovým limitem 150.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr zpět spolu s příslušnými úroky a poplatky, a to prostřednictvím pravidelných 96 měsíčních splátek ve výši 2.269 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, a proto se žalobce nyní domáhá úhrady zbývající dlužné částky spolu s příslušenstvím.

2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Dne 2. 4. 2019 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, (prokázáno smlouvou o úvěru). Na základě smlouvy poskytl žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 150.000 Kč, a to prostřednictvím bezhotovostního převodu na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, (prokázáno výpisem z účtu). Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet poskytnutý úvěr zpět prostřednictvím pravidelných 96 měsíčních splátek – výše měsíční splátky činila 2.269 Kč, poslední splátka měla činit 2.151,89 Kč. Měsíční splátky zahrnovaly i sjednané úroky a poplatky. Výpůjční úroková sazba činila dle smlouvy 9,90 % a RPSN činila 10,36 %. Nedílnou součástí smlouvy byly i obchodní podmínky (prokázáno smlouvou o úvěru a obchodními podmínkami).

6. Před uzavřením smlouvy o úvěru se žalobce zabýval úvěruschopností žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že pracuje manuálně u společnosti , právnická osoba, na dobu určitou od října 2018. Čistý měsíční příjem žalovaného měl činit 17.000 Kč. Žalovaný uvedl, že má základní vzdělání, je svobodný, žije v nájemním bytě a sdílí domácnost s dalšími třemi osobami (prokázáno žádostí o úvěr). Žalobce si ověřil údaje získané od žalovaného skrze Bankovní registr klientských informací (CBCB), dle kterého měl žalovaný v době podání žádosti o úvěru již jeden existující splátkový kontrakt ze 1. 2. 2019, se splatností ke dni 1. 2. 2020, který měl splatit prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 2.968 Kč (prokázáno výpisem z CBCB). Žalobce si dále ověřil tvrzení žalovaného skrze výpisy z bankovního účtu žalovaného (prokázáno doloženými výpisy).

7. Žalovaný nejprve hradil sjednané splátky řádně a včas, následně se však dostal dne 15. 8. 2023 do prodlení (prokázáno výpisy z účtu a přehledem plateb). Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobce nejprve vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek (prokázáno výzvami včetně dodejek). Jelikož žalovaný ani tak dlužné částky neuhradil, žalobce zesplatnil zbývající dlužné částky dne 17. 1. 2024 (prokázáno oznámením o zesplatnění úvěru včetně dodejky). Naposled vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2024 (prokázáno předžalobní výzvou včetně podacího archu).

8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce coby věřitel splnil před uzavřením smlouvy o úvěru svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

14. Z doložených výpisů z účtu vyplývá, že žalovaný měl v době žádání o úvěru pravidelný měsíční příjem ve výši okolo 17.917 Kč (příjem byl vypočten jako medián příjmů za posledních 5 měsíců před uzavřením smlouvy). Žalobce uvedl, že při posuzování úvěruschopnosti vycházel z měsíčních výdajů, které měly vstupovat do výpočtu platební kapacity, ve výši 7.500 Kč. Z výpisů však vyplývá, že se pravidelný konečný zůstatek na bankovním účtu žalovaného pohyboval mezi stovkami až nízkými tisíci korun českých měsíčně. Zároveň není zřejmé, jaké výše dosahovaly pravidelné měsíční výdaje žalovaného jako nájemné, výdaje na domácnost, trvalé příkazy apod., když tyto výdaje nejsou z předložených výpisů z účtu seznatelné, ani není zřejmé, zda si žalobce výši těchto obvyklých výdajů zjišťoval či ověřoval. Zkoumání a ověřování příjmové i výdajové stránky žadatele o úvěru je přitom pro účely hodnocení úvěruschopnosti žadatele klíčové.

15. Ačkoliv žalobce částečně doložil soudu podklady, na základě kterých vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, z přeložených podkladů ani z tvrzení žalobce není zřejmé, jak některé uvedené skutečnosti posoudil a na základě kterých konkrétních skutečností učinil závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Není např. zřejmé, zda žalobce při posuzování úvěruschopnosti zohlednil skutečnost, že žalovaný byl zaměstnaný na dobu určitou; za takové situace si měl žalobce ověřit, zda tato skutečnost neovlivní schopnost žalovaného úvěr v budoucnu splácet, a to i s ohledem na to, že žalovaný dosáhl pouze základního vzdělání a případné uplatnění na pracovním trhu tak pro něj může být znatelně obtížnější. Soudu dále není zřejmé ani to, zda a případně jakým způsobem žalobce zohlednil existenci dřívějších závazků žalovaného, které měl žalovaný měsíčně hradit částkou 2.968 Kč. Při zohlednění čistých příjmů žalovaného, které prokazatelně dosahovaly výše cca 17.000 Kč, měl žalobce povinnost posoudit a vyhodnotit, zda bude žalovaný schopen splácet oba závazky zároveň, když tyto splátky dohromady představovaly necelou jednu třetinu příjmů žalovaného. Ačkoliv k tomu byl soudem vyzván, žalobce ve svých tvrzeních neuvedl, jaké informace a doklady od žalovaného skutečně získal a jak vyhodnotil skutečnosti uvedené v takových dokladech.

16. Z předložených listin není zřejmé ani to, jaká další šetření žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného provedl; žalobce sice uvedl, že platební kapacitu žalovaného porovnal s údaji z registrů BRKI, NRKI, z interních blacklistů, fraudlistů, delikvencí, insolvenčního rejstříku atd., nicméně žádný z výpisů z těchto externích registrů soudu ani přes výslovnou výzvu nedoložil. Žalobce v této části uvedl pouze obecná tvrzení, aniž by tyto dále prokazoval, a to i přes to, že byl o důsledcích neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení soudem poučen.

17. S ohledem na výše uvedené má sodu za to, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného dostatečně. Žalobce sice část z podkladů soudu doložil a prokázal, že se zabýval příjmy žalovaného, nicméně má soud za to, že se nedostatečně zabýval jeho výdaji a podstatnými skutečnostmi, které mohly ovlivnit nebo ovlivnily schopnost žalovaného úvěr splácet. Nad to ani není jasné, jak žalobce zohlednil při poskytování úvěru některé skutečnosti ohledně poměrů žalovaného, které prokázané byly – např. pravidelný nízký konečný zůstatek na bankovním účtu nebo dřívější existující úvěr, který žalovaný splácel. Soud má proto zato, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím výše uvedeného úvěru. Soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, ale peněžní částky mu ve všech případech i přesto poskytl.

18. Závěr soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného vede k tomu, aby soud na smlouvu nahlížel jako na absolutně neplatnou v souladu s § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú. Žalobce v této souvislosti argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého „…smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut)...“. K argumentu žalobce skrze uvedený rozsudek soud uvádí, že se nejedná o argumentaci přiléhavou. Otázka řešená v rozsudku Nejvyššího soudu vycházela ze zcela odlišného skutkového stavu, když tehdejší spotřebitel, který čerpal úvěr u nebankovního subjektu, tento úvěr zcela a bezezbytku splatil, a teprve následně se v soudním řízení domáhal přezkoumání toho, zda věřitel řádně prověřoval jeho úvěruschopnost. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným „…pro řešení otázky posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru, neboť jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.“ (viz bod 15. a 16. odůvodnění). Skutkový stav v nyní posuzované věci je ovšem odlišný od případu v citovaném rozsudku, neboť v posuzovaném případě žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas a porušil tak své povinnosti vyplývající ze smlouvy. Již proto nelze citovaný rozsudek Nejvyššího soudu bez dalšího aplikovat na nyní souzenou věc. Nad rámec uvedeného soud dodává, že citovaný rozsudek je také třeba vykládat a aplikovat i v kontextu později vydaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, který plně odkázal na potřebu zkoumat doložení úvěruschopnosti věřitelem a ochranu spotřebitele spojil i s tím, že i při splnění závazku spotřebitelem lze takovou neplatnost vyslovit, jinak by nedošlo na splnění cílů úpravy a k naplňování dané povinnosti věřiteli.

19. Soud je povinen v souladu se závěry Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zkoumat ověření úvěruschopnosti věřitelem, a to s ohledem na to, že „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)…“. Důsledkem nesplnění povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost je absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Ověření úvěruschopnosti dlužníka dle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 je tedy požadavek samozřejmý pro platnost smluvního ujednání.

20. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že pokud byla mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena uvedená smlouva o úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú.), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také výše rozebraný zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování.

21. Soud proto učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení (§ 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú.) a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru odečetl dosavadní splátky, které žalovaný prokazatelně uhradil, tedy od částky 150.000 Kč odečetl úhradu ve výši 120.546,69 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 29.453,31. Soud tedy v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřených smlouvách, nejsou žádány po právu. Soud proto dané nároky zamítl (výrok II.).

23. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka dle § 586 o. z. Soud proto v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení shledal žalobu jako nedůvodnou a úroky žalobci nepřiznal (výrok II.).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném řízení neúspěch žalobce (v rozsahu zamítnutého plnění včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozhodnutí) převýšil úspěch žalobce v řízení (vypočtený obdobně), což by vedlo k závěru o povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení žalované. S ohledem na skutečnost, že žalovanému v daném řízení žádné náklady prokazatelně nevznikly, rozhodl soud o tom, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.).