42 C 294/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 17.988,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 9.649 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19.649 Kč od 11.2.2022 do zaplacení

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 17.988,50 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku ve výši 20.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit spolu s navýšeným poplatkem ve výši 5.504 Kč ve lhůtě splatnosti do [datum]. Jelikož žalovaná neplnila na úvěr řádně a včas, domáhá se žalobce vedle úhrady částky úvěru navíc zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru. Předmětem žaloby je rovněž příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaná se k věci přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil souhlas v podání doručeném soudu dne [datum]) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Smlouva o úvěru byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou dne [datum] prostřednictvím komunikace na dálku přes webové stránky žalobce [webová adresa] prostřednictvím formuláře – žádosti o poskytnutí úvěru. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalobce se zavázal žalované poskytnout částku až ve výši 20.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit v celkové výši 25.504 Kč ve lhůtě splatnosti do [datum]. Výše RPSN dle obsahu bodu IX. smlouvy činila 1. 564,08 % Součástí smlouvy byl sazebník poplatků, všeobecné obchodní podmínky a souhlas se zpracováním osobních údajů žalované. Totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím doloženého občanského průkazu a účet žalované prostřednictvím autorizační platby, jak vyplývá z kopie OP a doložené potvrzení o platbě. Dne [datum] poskytl žalobce žalované převodem na účet označený ve smlouvě jménem žalované jistinu ve výši 20.000 Kč, jak vyplývá z doloženého přehledu bankovních transakcí. Z doloženého výpisu z bankovního účtu věřitele je rovněž zřejmé, že částka 20.000 Kč byla dne [datum] přikázána na účet č. [bankovní účet] označený ve smlouvě jménem žalované. Z dokumentu označeného jako„ výpis posouzení úvěruschopnosti“ soud zjistil, že zde žalovaná uvedla, že její měsíční čistý příjem dosahuje částky 22.000 Kč, jako ověřený příjem je zde uvedena částka 18.500 Kč měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že žije sama v domácnosti, její výdaje činí 10.509 Kč měsíčně, z toho částku 1.000 Kč žalovaná vydá na jiné půjčky, částku 8.000 Kč vydá na výdaje spojené s bydlením a částku 1.509 Kč na ostatní další zbytné i nezbytné výdaje. Za měsíční použitelné výdaje označil poskytoval úvěru částku 8.393,50 Kč. Z listiny označené jako„ identifikované“ příjmy“ vyplývá, že zde žalobce uvedl, že byl ověřen čistý příjem žalované ve výši 18.500 Kč měsíčně. Žalovaná na svůj dluh učinila částečnou úhradu dne [datum] v hodnotě 10.000 Kč. Jelikož žalovaná nehradila na úvěr řádně a včas, zaslal žalobce žalované výzvu k úhradě dluhu před podáním žaloby, odeslané na adresu žalované rovněž dne [datum], jak se podává z podacího lístku.

6. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

7. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

13. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení části jistiny úvěru.

15. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

16. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by žalobce poskytl žalované dne [datum] částku ve výši 20.000 Kč a žalovaná by žalobci tuto částku vrátila navýšenou o částku 5.504 Kč, to vše ve lhůtě splatnosti do [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalované uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou učinil lustraci předloženého dokladu (OP žalované) v databázi neplatných dokladů, ověřil výši čistého příjmu, která dosahovala částky 18.500 Kč, současně učinil lustraci v dalších databázích (isir, exekuce, registr hledaných osob, katastrální rejstřík apod.). Veškeré informace o žalované a jejích poměrech byly jinak zaznamenány do žádosti o poskytnutí úvěru. Žalobce dále k výzvě soudu doložil soudu výpis z bankovního účtu věřitele, z nějž je zřejmé, že částka 20.000 Kč byla dne [datum] přikázána na účet č. [bankovní účet] označený ve smlouvě jménem žalované.

18. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalované vycházel především z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr. Ačkoli poskytovatel úvěru uvedl, že příjem žalované byl doložen a ověřen, soudu nebyly doloženy žádné kopie výplatních pásek stvrzující měsíční čistý příjem žalované, avšak ani další dokumenty ověřující tvrzené údaje (pracovní smlouva apod.). Nebyly rovněž doloženy žádné dokumenty stvrzující měsíční obvyklé výdaje žalované, věřitel zřejmě tyto ani od klienta nevyžádal. Soud má přitom v dané situaci za to, že bez reálného prověření údajů tvrzených klientem, obvykle jednajícího toliko účelově s cílem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna hradit nastavené splátky úvěru. V daném případě je např. zjevné, že žalovaná nedoložila poskytovateli úvěru listinné důkazy prokazující její osobní výdaje (např. výpisy z účtu), ani výdaje vynaložené na bydlení (např. výpisy z účtu, nájemní smlouva, nastavení záloh, SIPO). Zrovna z výpisu z běžného účtu za delší časové období je mnohdy zřejmé, zda posuzovaná dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. V daném případě se navíc jednalo o úvěr při RPSN ve výši 1. 564,08 %, kdy žalovaná byla povinna vrátit žalobci jistinu úvěru 20.000 Kč navýšenou o poplatky a úroky v částce 5.504 Kč, to celé ve lhůtě 30 dnů, a o to větší měla na straně věřitele existovat vůle zkoumat úvěruschopnost žalované. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalované a nezjišťoval tak, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované, a přesto poskytl žalované úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalované ve výši 20.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalované v částce 10.000 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 o. z.). Žalované tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 10.000 Kč (20.000 Kč – 10.000 Kč), a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, poplatky a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

22. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalované, které však v řízení žádné náklady nevznikly.