42 C 46/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 136.163,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 124.103,42 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 12.060,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 136.163,92 Kč od 13.12.2019 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.844 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 11. 2021 domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 136.163,92 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce ohledně částky ve výši 150.000 Kč, přičemž dluh měl být hrazen v pravidelných měsíčních splátkách po částce 4.017 Kč, počínaje dnem [datum]. Žalovaná úvěr čerpala, dlužnou částku však řádně a včas neuhradila zpět věřiteli, ačkoli byla k platbám vyzvána. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobce, který se domáhá jejího zaplacení v tomto řízení.

2. Žalovaná se k věci přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v textu žalobního návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Mezi předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce ohledně částky 150.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet formou pravidelných 48 měsíčních splátek po 4.017 Kč, splatných vždy k 5. dni v měsíci počínaje dnem [datum], při úrokové sazbě 12,90 % p.a. Žalovaná se současně zavázala hradit poplatek za pojištění v měsíční výši 225 Kč, jak vše vyplývá z návrhu na uzavření smlouvy, akceptace smlouvy ze dne [datum] a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Výše měsíční částky tak v souhrnu činila 4.242 Kč, celková splatná částka dosahovala 192.796,27 Kč Součástí smlouvy byly produktové obchodní podmínky a všeobecné obchodní podmínky předchůdce žalobce včetně sazebníku poplatků. Součástí předsmluvních informací bylo rovněž ujednání o poplatcích účtovaných žalované, včetně poplatku za odeslání upomínky v případě prodlení ve výši 499 Kč. Návrhem dodatku ze smlouvě o půjčce ze dne [datum] bylo mezi účastníky sjednáno, že dnem splatnosti každé splátky bude 20. den v měsíci s tím, že dnem první splátky za měsíc květen 2019 bude [datum], dnem poslední splátky celého úvěru pak [datum].

6. Žalovaná půjčku v dané výši čerpala prostřednictvím svého účtu č. [bankovní účet] dne [datum], jak je zřejmé z doloženého výpisu účtu předchůdce žalobce. Žalovaná na úvěr uhradila částku celkem 25.896,58 Kč formou 14 nepravidelných splátek, jak vyplývá z výpisu z účtu za období března 2019 až listopadu 2020. Naopak žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek za měsíce duben 2019 – listopad 2019. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s hrazením sjednaných splátek, předchůdce žalobce v souladu s čl. 7 produktových podmínek úvěr ke dni [datum] zesplatnil, což žalované oznámil dopisem z téhož dne.

7. Předchůdce žalobce v pozici postupitele uzavřel dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek se [právnická osoba], s.r.o., jakožto postupníkem. Na základě této smlouvy došlo s účinností ke dni [datum] k postoupení souboru pohledávek ze společnosti [právnická osoba], na [právnická osoba], s.r.o., a to včetně pohledávky, jejíž uhrazení na základě tohoto návrhu žalobce požaduje. Kompletní seznam postoupených pohledávek a potvrzení o zaplacení úplaty jsou pak přílohou smlouvy, která je nedílnou součástí smlouvy. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. Ode dne postoupení pohledávky žalovaná na svůj dluh žalobci ničeho neuhradila, a to ani přes zaslání předžalobní výzvy ze dne [datum]

8. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení části jistiny úvěru.

17. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku ve výši 150.000 Kč a žalovaná by předchůdci žalobce tuto částku vrátila formou pravidelných měsíčních splátek, a to ve lhůtě splatnosti ve znění dodatku do dne [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Na výzvu soudu žalobce sdělil, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou vycházel předchůdce žalobce z informací získaných od spotřebitele a současně ověřil získané informace nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MČR a jiné). Z doloženého návrhu na uzavření smlouvy o půjčce vyplývá, že žalovaná svým podpisem souhlasila s bodem 7.4., dle kterého klient prohlásil, že údaje uvedené ve smlouvě jsou pravdivé a má k dispozici dostatečný objem finančních prostředků pro splácení půjčky. Současně v bodě 7.7 půjčky bylo vyjádřeno, že klient prohlašuje, že spotřebitelský úvěr odpovídá jeho potřebám, možnostem a finanční situaci. Z předložených listin však není nadále zřejmé, zda byly zjišťovány a ověřovány konkrétní příjmy a výdaje žalované, zda byly vyžadovány jakékoliv podklady, ani zda byly prováděny lustrace její majetkové situace ve veřejných rejstřících, když soudu nebyl doložen žádný výstup s negativním záznamem takové lustrace. Na výzvu soudu pak žalobce odkázal na výše uvedená ustanovení smlouvy (body 7.4. a 7.7.), která jsou psaná formou předtištěného vzoru, avšak nic dalšího prokazujícího zkoumání schopnosti žalované úvěr splácet žalobce nedoložil. Soud má tedy za to, že předchůdce žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalované úvěr splácet způsobem, jakým to požaduje zákon, a přesto žalované poskytl finanční prostředky v částce 150.000 Kč s tím, že tyto měla vrátit v celkové výši 192.796,27 Kč formou 48 měsíčních splátek.

20. Soud dle výše uvedeného dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil majetkové poměry žalované, nevyžádal si žádný údaj prokazující zcela konkrétní aktiva a pasiva žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu. Tímto jednáním právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 21. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalované ve výši 150.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalované v částce 25.896,58 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 o. z.). Žalované tak zbývá uhradit žalobci, na ktrého byla pohledávka za žalovanou platně postoupena, částku ve výši 124.103,42 Kč (150.000 Kč – 25.896,58 Kč), a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

24. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 174.513,65 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 71,11 %, a to ohledně částky 124.103,42 Kč, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalované/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 50.410,23 Kč v podobě nepřiznané části jistiny a kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, ohledně které byla žaloba zamítnuta, což představuje 28,89 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 42,22 % představuje míru, jíž by se měla žalovaná podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.447 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši odměny po 6.580 Kč za 1 úkon právní služby stanovené dle § 6, § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, při výpočtu z tarifní hodnoty 136.163,92 Kč, a to ve výši 3 x po 6.580 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a návrh ve věci samé) a dále ze tří paušálních náhrad po 300 Kč. Částka je v závěru navýšena o DPH v hodnotě 21 % vypočtenou z odměny a náhrad ve výši 4.334,40 Kč Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 30.421,40 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 42,22 % odpovídá přiznané částce 12.844 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.