42 C 46/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11.325 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledněčástky 2.325 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.325 Kč od 11.6.2021 do zaplacení,nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4.025 Kč asmluvní pokuty ve výši 810 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 11.325 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 11. 5. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 9.000 Kč. Naopak žalovaný se zavázal vrátit zpět žalobci částku jistiny spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2.160 Kč a poplatkem za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 165 Kč do data splatnosti dne 10. 6. 2021. Žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobce vedle nesplacené jistiny s poplatky současně požaduje úhradu příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné částky.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný ani žalobce se na výzvu soudu nevyjádřili) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Po provedeném dokazování bylo zjištěno následující: Ze smlouvy ze dne 11. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný s žalobcem podepsal distančním způsobem prostřednictvím prostředků elektronické komunikace tuto smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobce poskytnout dlužníkovi (žalovanému) finanční prostředky ve výši 9.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit žalobci společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2.160 Kč a poplatkem za doplňkovou službu „, Anonymizováno, “ ve výši 165 Kč, a to do data splatnosti dne 10. 6. 2021, jak vyplývá z čl. VIII. předmětné smlouvy. Součástí smlouvy byly mimo jiné všeobecné obchodní podmínky žalobce. Žalovaný smlouvu podepsal elektronicky formou autorizačního SMS kódu, účet žalovaného byl ověřen zasláním autorizační platby v částce 1 Kč z účtu označeného jménem žalovaného č. , č. účtu, na účet žalobce, jak je zřejmé z autorizace ověření totožnosti. Totožnost žalovaného byla doložena za pomocí předloženého OP žalovaného. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a z potvrzení o platbě z účtu vedeného u , právnická osoba, . soud zjistil, že k datu 11. 5. 2021 byl poukázán převod částky 9.000 Kč na účet č. , č. účtu, označený ve smlouvě jménem žalovaného.

5. K platební schopnost žalovaného splácet úvěr byl žalobcem doložen Výpis o posouzení úvěruschopnosti, podle kterého dosahovala výše pravidelných měsíčních výdajů uvedených spotřebitelem částky 9.000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu částky 14.700 Kč a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem částky 27.000 Kč. Naopak vypočítané minimální výdaje podle tohoto dokumentu činily 9.010 Kč měsíčně a vypočtený disponibilní příjem pak částky 5.000 Kč měsíčně. Posouzení úvěruschopnosti žadatele bylo ohodnoceno výsledkem „úspěšné“. V dokumentu „Identifikované příjmy“ je stanoveno, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného dosahuje částky 14.700 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 30. 4. 2020 do 25. 4. 2021 soud zjistil, že žalovaný splácel rovněž další závazky, např. dne 21. 7. 2020 byla žalovanému vyplacena půjčka od společnosti , Anonymizováno, v částce 4.000 Kč, dne 27. 7. 2020 dodatečná půjčka ve výši , právnická osoba, Kč, dne 28. 7. 2020 rovněž dodatečná půjčka ve výši , právnická osoba, Kč, dne 17. 8. 2020 půjčka ve výši , právnická osoba, Kč, dne 18. 8. 2021 půjčka ve výši 2.300 Kč a 2.500 Kč, dne 19. 8. 2021 půjčka ve výši 2.500 Kč a 3.500 Kč, dne 20. 8. 2020 půjčka ve výši 1.500 Kč dne 21. 8. 2021 půjčka ve výši 1.500 Kč, dne 24. 8. 2020 půjčka ve výši 3.000 Kč a dne 25. 8. 2020 půjčka ve výši 1.500 Kč. Následně žalovaný čerpal rovněž další půjčky. V období předcházejícím před poskytnutím úvěru žalovaný v měsíci lednu 2021 načerpal celkem částku půjček ve výši 25.000 Kč, v měsíci únoru 2021 celkovou částku půjček ve výši 18.000 Kč. Dále soud zjistil, že v měsících 05/2020 – 07/2020 byla žalovanému na účet připisována částka příjmu od společnosti , právnická osoba, . po částkách 32.419 Kč měsíčně, 27.932 Kč měsíčně a 14.226 Kč měsíčně. Následně v období od 02/2021 – 04/2021 byly žalovanému na účet připisovány prostředky z příjmu od společnosti , právnická osoba, ve výši 1.600 Kč v měsíci 02/2021, ve výši 15.364 Kč za měsíc 03/2021 a v částce 26.234 Kč za měsíc 04/2021. Dne 12. 2. 2021 byla žalovanému rovněž vyplacena dávka , Anonymizováno, ve výši 3.873 Kč. Současně aktiva žalovaného nepřetržitě tvořily prostředky připisované on-line na vypořádací účet žalovaného, obdobně velkých částech však dosahovaly i bezprostřední výdaje žalovaného za odchozí tuzemské platby. Mezi zřetelné výdaje žalovaného spadaly po celé roční období nemalé částky, které byly připisovány následujícím adresátům: , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, .

6. Jelikož žalovaný na svůj závazek ničeho neuhradil, adresoval právní zástupce žalobce žalovanému dne 20. 8. 2021 výzvu před podáním žaloby, jak se podává z předmětné výzvy vč. podacího archu. Žalovaný však přes uvedené skutečnosti dlužnou částku žalobci neuhradil.

7. Věc byla s ohledem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru.

16. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

17. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 9.000 Kč a žalovaný by žalobci tuto částku vrátil spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a poplatkem za službu „, Anonymizováno, “, a to ve lhůtě splatnosti do dne 10. 6. 2021. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Na výzvu soudu žalobce sdělil, že příjmy žalovaného ověřoval a doložil výpisy z účtu žalovaného. Ze skutkových zjištění uvedených výše ve věci prověření úvěruschopnosti však soud dospěl k závěru, že ačkoli byly žalobcem tyto výpisy vyžádány, tak informace zde uvedené nebyly ze strany věřitele řádně hodnoceny ve vztahu k jistému prověření skutečnosti, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. Dle doložených výpisů z účtu měl žalovaný po celou dobu nestálý příjem aktiv, střídal zaměstnání, splácel nespočet dalších závazků z úvěrových smluv a na jeho účtu jsou rovněž vedeny nezvykle velké výdaje vynakládané mimo jiné na účty sazkových kanceláří a obdobných společností/serverů (, právnická osoba, ., , Anonymizováno, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, ). Mimo to není zřejmé a nebylo doloženo ničeho ohledně bydlení žalovaného. Současně žalobce uvedl, že učinil lustrace ohledně osoby žalované v dostupných databázích. K tomu však soud dodává, že pokud věřitel učinil lustrace na osobu žalovaného, měly být tyto výstupy v listinné podobě založeny a být součástí zde doložených dokumentů. Takto na základě tvrzených údajů nelze vyvozovat závěr, že poskytovatel úvěru prověřil další skutečnosti vztahující se k osobě žadatele. Soud má proto za to, že žalobce dostatečně neprověřil a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

18. Soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl v projednávané věci k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, když žalobce i přes zjevnou rizikovost dostatečně neprověřil žalovaným tvrzené výdaje. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Své zákonem stanovené povinnosti prověřit s odbornou péči schopnost žalovaného úvěr splácet a v případě potřeby (nesrovnalostí v poskytnutých podkladech) prověřit tvrzení žalovaného tak, aby bylo podáno věrohodné vysvětlení, žalobce však nedostál, (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a přesto žadateli úvěr poskytl. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že „součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 9.000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 9.000 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující navýšenou část jistiny o další náklady úvěru, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

22. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, když zamítl rovněž příslušenství uplatněné pohledávky (výrok I. a II.).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).