42 C 56/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 380.063,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 341.251 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 38.812,40 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 5.549,20 Kč, vzniklým sazbou 5,90 % ročně z částky 376.229,40 Kč od 4.6.2023 do 1.9.2023,s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 13.795,05 Kč, vzniklým zákonnou sazbou ročně z částky 376.229,40 Kč od 6.6.2023 do 1.9.2023,s úrokem ve výši 5,90 % ročně z částky 376.229,40 Kč od 2.9.2023 do zaplacení,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 376.229,40 Kč od 2.9.2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.625,14 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 8.11.2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 380.063,40 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21.2.2022. na základě smluv o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena až na žalobce. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

2. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

4. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . dne 21.2.2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , vedený na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 400.000 Kč, dále ve smlouvě zakotven rozsah služeb a poplatků i v rámci sazebníku a všeobecných obchodník podmínek (verze z 12.9.2017), které tvořily součást smlouvy, rovněž sjednáno pojištění vztahující se k úvěru s platbou pojistného ve výši 423 Kč. Pravidelná měsíční splátka úvěru byla sjednána ve 108 měsíčních splátkách po 4.816 Kč, strhávaných inkasem, ze splátkového účtu žalovaného, přičemž úvěr měl být splacen v celkové výši 518.551 Kč nejpozději do 20.2.2031. Sjednána byla úroková sazba ve výši 5,90 % ročně, RPSN ve výši 6,22 %. V rámci smluvních podmínek byla sjednána cena za vyřízení úvěru ve výši 1.000 Kč. Dále bylo doloženo, že původní věřitel plnil ve prospěch žalovaného na úvěru celkem částkou 400.000 Kč (dne 21.2.2022 převodem na účet č. , č. účtu, ). Žalovaný dosud v rámci splátek a plateb souvisejících s úvěrovým vztahem uhradil částku 58.749 Kč, způsob čerpání úvěru, splácení a zacílení jednotlivých plateb ze strany žalovaného vyplývá z výpisu sestaveného k úvěrovému účtu č. , č. účtu, . Dopisem ze dne 2.5.2023 byl žalovaný vyzván k úhradě tehdy dlužné částky ze sjednaného úvěru v souvislosti s prodlením s platbami jednotlivých měsíčních splátek. Dopisem ze dne 3.6.2023 došlo k oznámení okamžitého zesplatnění úvěru k datu 4.6.2023 a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do o prodlení žalovaného se splátkami. na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 18.-8.2023 a 2.9.2023 byla pohledávka původního věřitele postoupena na společnost , Anonymizováno, a z ní dále na společnost žalobce, přičemž o tomto byl žalovaný obeznámen dopisem ze dne 20.9.2023. Dopisem ze dne 20.9.2023 byl žalovaný ze strany žalobce rovněž vyzván k plnění dluhu v rámci předžalobní výzvy.

5. Co se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného, z podkladů a žádosti o úvěr vyplývá, že u toho původního věřitele bylo k osobě žalovaného evidováno, že je svobodným, žijícím u rodičů v jednočlenné domácnosti, vyučený, s čistým zaměstnaneckým příjmem ve výši 27.356 Kč, s měsíčními náklady ve výši 0 Kč v rámci bydlení a 0 Kč v rámci ostatních výdajů, s jinými závazky a splátkami ve výši 0 Kč (mimo společnost , právnická osoba, .). Z potvrzení od zaměstnavatele , Anonymizováno, vyplynulo, že průměrný čistý příjem žalovaného za 12 měsíců činil částku 25.203 Kč a cestovní náhrady za 3 měsíce průměrnou částku 2.153 Kč; z doložených výpisů z účtu vyplynul příjem v měsíci 09/2021 ve výši 19.392 Kč a v měsíci 01/2022 ve výši 25.446 Kč. Z dalšího souvisejícího podkladu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že tento zamlčel původnímu věřiteli jiné splátky ve výši 4.100 Kč/měsíčně v rámci úvěru na stavební spoření mimo , právnická osoba, . a ve výši 600 Kč v rámci kontokorentního úvěru mimo , právnická osoba, ., dále pak byly zjištěny u , právnická osoba, . již existující splátky žalovaného na spotřebitelský úvěr ve výši 3.954 Kč/měsíčně a již sjednaný revolvingový úvěr s limitem 20.000 Kč a orientační splátkou po 1.000 Kč; to vše ačkoli v rámci zde posuzované smlouvy bylo deklarováno, že v případě uvedení nepravdivých údajů bude žádost o poskytnutí úvěrového produktu odmítnuta. I přesto byla úvěrová smlouva ze strany věřitele bez dalšího odsouhlasena. Předloženou metodikou posouzení úvěruschopnosti žalobce vysvětloval interní postupy a limity posuzování v dané oblasti. Jak tedy soud z předložených podkladů zjistil, v rámci posouzení reálné bonity žalovaného nebyly jakkoli zpracovány reálné výdaje žalovaného, když byl bez dalšího akceptován údaj o nulových výdajích na běžné životní výdaje (tj. žádné náklady bydlení, stravy, dopravy atd.), a to nad rámec existujících finančních závazků, které žalovaný navíc původně zamlčel a které byly následně v rámci úvěrových produktů věřitelem dohledány. Nebyly však jakkoli ověřeny alespoň základní reálné výdaje žalovaného, ačkoli jeho výpisy z účtu (a těchto nebylo postačující množství) značné toky peněz v podobě výdajů naznačovaly. Nikterak nebyly zjištěny a zapracovány okolnosti, zda má žalovaný vyživovací povinnost či nikoli.

6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobce uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěrů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného a okolností závazků a výdajů na straně žalovaného, když z doložené situace stran jeho již existujících finančních závazků bylo zřejmé, že tento má pravidelné měsíční výdaje dosahující téměř 10.000 Kč, ačkoli deklaroval v této oblasti nulové výdaje. Vzhledem k tomuto měl být původní věřitele velmi obezřetný při ověření okolností celkové reálné finanční kondice žalovaného, na což však bylo zcela rezignováno a smlouva o úvěru byla s žalovaným bez dalšího uzavřena. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je tzv. bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje, to vše v kontextu jeho dané příjmové a výdajové situace, případného počtu vyživovaných dětí a související míry nákladů na život v porovnání se zajištěným příjmem. V tomto ohledu původní věřitel svou zákonnou povinnost k řádnému přezkumu úvěruschopnosti žalovaného dle zákona nesplnil řádně, když se spolehl na kusé údaje sdělené žalovaným, a i přes zjištěnou lživost uváděných skutečností nepřistoupil k dalšímu důkladnějšímu přezkumu, a to ani na podkladě dalších dodatečně předložených podkladů od žalovaného.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je nutno plnění ve výši 400.000 Kč, které žalobce prokazatelně poskytl žalovanému, považovat nikoli za plnění ze smlouvy, ale za bezdůvodné obohacení žalovaného. Pokud bylo prokázáno a žalobcem potvrzeno, že žalovaný na platbách souvisejících s uvedeným smluvním vztahem z úvěrové smlouvy již žalobci zaplatil částku 58.749 Kč, zbývá žalovanému uhradit žalobci částku 341.251 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Tento závěr vyplývá z § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, jak vyplývá z výroku II. rozsudku.

18. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vyplývá z míry úspěšnosti účastníků v řízení, kdy míra úspěchu žalobce v řízení (65 %) byla větší než míra jeho neúspěchu (35 %), počítáno z jistiny a veškerého požadovaného příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu 30 % (hodnota rozdílu úspěchu a neúspěchu žalobce v řízení. 65 % minus 35 %) má žalobce právo na náhradu vynaložených nákladů v řízení. Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 15.203 Kč a nákladů zastoupení advokátem v celkové výši 36.880,80 Kč, kdy advokátovi náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 380063,40 Kč, sestávající z částky 9.860 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a dále daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 6.400,80 Kč. Žalobci náleží k úhradě podíl 30 % na celkové výši nákladů, tedy žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v odpovídající poměrné výši 15.625,14 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. l o. s. ř.