42 C 84/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 18.480,64 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v částce 13.132,72 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru a v částce 5.475,26 Kč na smluvní pokutě.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá ohledně částky 2.005,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13.005,38 Kč ode dne 7.6.2022 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.237,56 Kč vypočteným z částky 13.005,38 Kč za dobu od 23.2.2021 do 20.4.2022.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 18.480,64 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba] a žalovanou dne [datum], a to ohledně jistiny ve výši 15.000 Kč, splatné dne [datum]. Současně žalobce požadoval úhradu částky ve výši 5.475,26 Kč představující smluvní pokutu, kapitalizované smluvní úroky a poplatky úvěru ve výši 13.132,72 Kč Kč a příslušenství pohledávky v podobě zákonných úroků z prodlení, částečně kapitalizovaných v částce 1.237,56 Kč. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobce.

2. Podáním doručeným soudu dne [datum] vzal žalobce žalobu zpět co do částky 13.132,72 Kč skládající se ze smluvní pokuty (5.475,26 Kč) a kapitalizovaného úroku (13.132,72 Kč), neboť žalobce na žalobě v daném rozsahu již netrvá, a soud proto řízení co do těchto nároků v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu, žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž v souladu s připojenou doložkou soudu bylo možno dospět k závěru, že s takovým postupem soudu bez nařízení jednání souhlasí) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

5. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

6. Z žádosti o úvěr, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] pod [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná podepsala tuto smlouvu o úvěru. Obsahem této úvěrové smlouvy je úvěr ve výši 15.000 Kč, při RPSN ve výši 272,44 %, který se žalovaná zavázala vrátit předchůdci žalobce ve výši 27.888 Kč, když k jistině úvěru byla povinna uhradit rovněž úrok ve výši 1.444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1.394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2.700 Kč Částku měla žalovaná splácet formou 14 měsíčních splátek po 1.992 Kč měsíčně s tím, že poslední splátka byla splatná dne [datum]. Ve smlouvě stojí, že žalovaná převzala finanční prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy dne [datum]. Ve smlouvě stojí, že žalovaná převzala finanční prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy dne [datum]. Z odst. 4 na 1. straně smlouvy soud zjistil, že v případě prodlení byl dlužník povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky. Žalovaná učinila na úvěr částečnou hradu ve výši 4.000 formou 2 řádně uhrazených splátek, jak soud zjistil z tvrzení žalobce, kterému neměl důvod nevěřit, a které předchůdce žalobce započetl na jednotlivé položky dlužné částky.

7. Z předložené žádosti o úvěr dále soud ohledně osobních a majetkových poměrů žalované zjistil, že uvedla výši svého příjmu ve výši 14.800 Kč měsíčně, naopak výdaje v částce 12.370 Kč měsíčně. Použitelný příjem žalované pak věřitel vypočetl tak, že odečetl tvrzené výdaje od příjmů a dospěl k disponibilní částce [číslo] Kč/měsíc. Žadatelka uvedla, že je na rodičovské dovolené a vyživuje 2 nezaopatřené osoby do 26 let. Dále stvrdila, že nemá bankovní účet a stran bydlení uvedla, že žije u přítele.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce jako postupitelem a žalobcem v postavení postupníka, dále z potvrzení o přijetí platby a seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne [datum], odeslaným dne [datum], kterými byla rovněž vyzvána k úhradě dluhu. Z výzvy před podáním žaloby ze dne [datum] vč. podacího archu ze dne [datum], bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vyzval žalovanou k úhradě žalované částky. Žalovaná však do dnešního dne žalovanou částku neuhradila.

9. Věc byla s ohledem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po [datum].

10. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

16. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru.

18. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

19. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalované částku ve výši 15.000 Kč a žalovaná by předchůdci žalobce tuto částku vrátil navýšenou o úrok a poplatky za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 12.888Kč, to vše ve lhůtě splatnosti do [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z předložených listin není zřejmé, zda byly důkladněji zjišťovány příjmy a výdaje žalované, a zda v této souvislosti byly vyžadovány jakékoliv podklady a prováděny lustrace její majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu pak žalobce sdělil, že disponuje toliko těmi dokumenty k prokázání ověření úvěruschopnosti žalované, které doložil společně s žalobou. Jediným doloženým dokladem ve věci tak je žádost o úvěr vyplněná žalovanou, z níž vyplývá tvrzený použitelný měsíční příjem žalované v částce 2.430 Kč. Soud má tedy za to, že předchůdce žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalované úvěr splácet, tak jak to požaduje zákon, a přesto žalované poskytl finanční prostředky v částce 15.000 Kč s tím, že tyto měla vrátit v celkové výši 27.888 Kč při RPSN ve výši 272,44 %, a to formou 14 měsíčních splátek po částce 1.992 Kč – tedy i při zohlednění vypočtené použitelné částky žalované ve výši 2.430 Kč na měsíc, při plnění vyživovací povinnosti na 2 děti, se jeví řádné plnění platební povinnosti žalované jako vysoce nepravděpodobné. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

20. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 21. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalované ve výši 15.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalované v částce 4.000 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 o. z.). Žalované tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 11.000 Kč (15.000 Kč – 4.000 Kč), a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok II.). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

24. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalované dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaná ještě ani není za dlužníka považována. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce (34.232,52 Kč včetně zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku) právě 32,13 %, když přiznána byla částka ve výši 11.000 Kč, naopak míra neúspěchu pak představuje 67,87 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 23.232,52 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 1.381,60 Kč. Za neúspěch je z pohledu procesního předpisu dle § 146 odst. 2 považováno i zde učiněné zpětvzetí žaloby žalobcem co do částky 18.607,98 Kč (výrok I. rozsudku). Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalované. Jelikož u žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku IV. uvedeno.