42 C 9/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 98.329 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 95.958 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 2.371 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 16.244,56 Kč,s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 96.573 Kč od 19.9.2023 do zaplacení,s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.100,70 Kč,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 98.329 Kč od 19.9.2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.210,30 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 18.9.2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 98.329 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

2. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

4. Žalovaný uzavřel s žalobcem , datum, smlouvu o bezúčelovém revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši do 100.0000 Kč. (tzv. „, Anonymizováno, , dále ve smlouvě zakotveno, že rozsah služeb, poplatků a odměn odpovídá tarifu , Anonymizováno, , jméno FO, ) Revolvingový úvěr bylo možno čerpat prostřednictvím karty nebo jiným dohodnutým způsobem. Součástí smlouvy byl učiněn i sazebník obsahující úrokovou sazbu a poplatky; dále tvořily součást smlouvy sjednané úvěrové podmínky žalobce s kódem , Anonymizováno, . Pravidelná měsíční splátka byla tvořena 4% dlužné částky, nejméně ve výši 400 Kč. Celkem měl žalovaný na úvěru uhradit částku 114.702 Kč, při sjednaném ročním úroku ve výši 26,28 %, RPSN 30,74 %. V rámci poplatků sjednány např. poplatek za vedení účtu 39 Kč/měsíc, měsíční inkaso dlužné částky za poplatek 19 Kč/měsíc, v téže sazbě , Anonymizováno, , jednorázový odklad splátek za 199 Kč, poplatek za 2. a další poplatek z bankomatu ve výši 59 Kč. Dále bylo doloženo, že žalobce plnil ve prospěch žalovaného na úvěru celkem částku 100.000 Kč (dne 24.1.2023 částku 84.000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, a dále dne 24.1.2023 převodem částky 16.000 Kč na účet č. , č. účtu, . Při jednorázovém čerpání celého úvěrového rámce tak dílčí splátka odpovídala splátce 4.000 Kč měsíčně. Žalovaný dosud v rámci splátek uhradil pouze částku 4.042 Kč platbou ze dne 21.2.2023. Způsob čerpání úvěru, splácení a jejich zacílení na úhradu dluhu vyplývá z výpisu sestavného žalobcem k uvedené smlouvě. Dopisem ze dne 19.6.2023 byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky 108.372,62 Kč ze sjednaného úvěru v souvislosti s jeho zesplatněním pro prodlení žalovaného se splátkami. Dopisem ze dne 13.7.2023 byl žalovaný ze strany žalobce vyzván k plnění dluhu v rámci předžalobní výzvy.

5. Co se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného, z karty klienta a úvěrové smlouvy vyplývá, že u toho jako u spotřebitele bylo evidováno, že je bezdětným, žijícím v podnájmu, s čistým zaměstnaneckým příjmem ve výši 33.000 Kč, s dalším příjmem domácnosti ve výši 25.000 Kč, s měsíčními výdaji domácnosti ve výši 28.000 Kč. Dále zaznamenána negativní evidence v registrech NRKI (zde pozitivní vyhodnocení), SOLUS (žádný závazek po splatnosti), CRIBIS/CEE a ISIR (nenalezen). Neuvedeny žádné další údaje ke konkrétním výdajům žalobce. Předloženou metodikou posouzení úvěruschopnosti žalobce vysvětloval své interní postupy a limity posuzování v dané oblasti. Z dodatečného předložení způsobu ověření bonity žalovaného (MLS klienta) žalobce poukazoval na dva způsoby prověření žalovaného (klient vs. domácnost), kdy ve svých propočtech operoval s měsíčními výdaji žalovaného ve výši 4.470 Kč (životní minimum) a částky 1.999 Kč (splátky jiným společnostem), včetně předjímané řešené splátky z revolvingového úvěru ve výši 4.000 Kč měsíčně. Blíže však nebyly jakkoli zpracovány reálné výdaje žalovaného, které mj. vyplývaly z jím předložených podkladů v podobě dílčích kopií částečných výpisů z jeho účtu u , právnická osoba, . (fotokopie displeje telefonu s otevřeným bankovnictvím). Právě z těchto částečných výpisů vyplynuly pravidelné odchozí platby označené jako „alimenty“ ve výši 4.000 Kč a „alimenty Lucka“ ve výši 4.500 Kč (každý z označených alimentů na jiný účet), dále pak výdaje označené jako „nájemné“ ve výši 15.000 Kč měsíčně. Z dalšího průzkumu žalobce vyplývaly jiné aktivní závazky žalovaného, konkrétně 1) osobní úvěr z 8.12.2022 v celkové výši 80.000 Kč, splátky á 1.999 Kč, zbývajících 60 splátek ve výši 119.939 Kč, dále pak 2) otevřený kontokorentní úvěr ve výši 5.000 Kč z 8.12.2022, dosud bez čerpání. Dále zjištěny z historie 2 odvolané splátkové kontrakty, 1 odmítnutá žádost o kreditní kartu. Další reálné běžné výdaje žalovaného (strava, doprava, léky, volný čas apod.) nebo dopady jím nepřiznané rodinné situace (reálně zjistitelná povinnost k úhradě alimentů, tudíž očekávatelné vyživovací povinnosti) nebyly jakkoli zohledněny. Reálná existence dalšího příjmu domácnosti nebyla jakkoli neprověřena.

6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěrů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného a okolností doložení jeho příjmů a zásadních opakujících se výdajů na straně žalovaného, když z doložené situace stran žádostí o úvěr vznášených žalovaným je přinejmenším zřejmé, že potřeba cizích zdrojů financí byla u něj žalovaného výrazná, zdroj vlastního zaměstnaneckého příjmu byl nedostačující a požadované úvěry tvořily opakovaně prostředek pro zvládání platební kondice žalovaného (2 žádosti o úvěr 2 měsíce po sobě), resp. že žalovaný nebyl schopen vlastní pracovní činností a mzdou zabezpečit svou finanční soběstačnost. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je tzv. bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje, to vše v kontextu jeho dané rodinné situace, případného počtu vyživovaných dětí a související míry nákladů na život v porovnání se zajištěným příjmem. V tomto ohledu žalobce svou zákonnou povinnost k řádnému přezkumu úvěruschopnosti žalovaného dle zákona nesplnil řádně, když se spolehl na kusé údaje sdělené žalovaným a i přes zjištěnou zřejmou finanční nestabilitu žalovaného nepřistoupil k dalšímu důkladnějšímu přezkumu, a to ani na podkladě dalších dodatečně předložených podkladů od žalovaného, z nichž mimo jiné na první pohled vyplývalo, že má žalovaný další zásadní (jím samotným zamlčené) závazky v podobě alimentů, nebo že vynakládané náklady na bydlení přesahují žalobcem účtovaný normativní výdaj.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je nutno plnění ve výši 100.000 Kč, které žalobce prokazatelně poskytl žalovanému, považovat nikoli za plnění ze smlouvy, ale za bezdůvodné obohacení žalovaného. Pokud bylo prokázáno a žalobcem potvrzeno, že žalovaný na platbách souvisejících s uvedeným smluvním vztahem z úvěrové smlouvy již žalobci zaplatil částku 4.042 Kč, zbývá žalovanému uhradit žalobci částku 95.958 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Tento závěr vyplývá z § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a v době rozhodování soudu žalovaný ještě není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, jak vyplývá z výroku II. rozsudku.

18. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vyplývá z míry úspěšnosti účastníků v řízení, kdy míra úspěchu žalobce v řízení (59 %) byla větší než míra jeho neúspěchu (41 %), počítáno z jistiny a veškerého požadovaného příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu 18 % (hodnota rozdílu úspěchu a neúspěchu žalobce v řízení) má žalobce právo na náhradu vynaložených nákladů v řízení. Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.934 Kč a nákladů zastoupení advokátem v celkové výši 23.390,80 Kč, kdy advokátovi náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 98.329 Kč, sestávající z částky 5.060 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a dále daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 3.376,80 Kč. Žalobci náleží k úhradě podíl 18 % na celkové výši nákladů, tedy žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v odpovídající poměrné výši 4.210 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. l o. s. ř.