42 C 90/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 22.340 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje ohledně částky 6.026 Kč, představující kapitalizovaný úrok ve výši 3.686 Kč a smluvní pokutu ve výši 2.340 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 8.7.2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonný úrok z prodlení ve výši 669,04 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 889 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 11. 11. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 22.340 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], ve znění smlouvy téhož čísla ze dne [datum], ohledně jistiny ve výši 20.000 Kč v rámci tzv. krátkodobého úvěru splatného ve lhůtě 20 dnů od poskytnutí úvěru (do [datum]). Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli částku ve výši 23.536 Kč, když dlužná jistina byla navýšena o úrok ve výši 3.536 Kč při zápůjční úrokové sazbě 322,66 % p.a. Žalovaný však svůj dluh nesplácel řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce, který se v tomto řízení domáhal zaplacení dlužné jistiny ve výši 20.000 Kč, úroku ve výši 3.686 Kč (3.536 Kč + 150 Kč náklady na upomínání), smluvní pokuty ve výši 2.340 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a zákonného úroku z prodlení, který žalobce částečně kapitalizoval na částku 669,04 Kč, ode dne [datum] jej požaduje do zaplacení.

2. Podáním doručeným soudu dne [datum] vzal žalobce žalobu zpět co do částky 6.026 Kč skládající se ze smluvní pokuty (2.340 Kč) a kapitalizovaného úroku (3.686 Kč), neboť žalobce na žalobě v daném rozsahu již netrvá, a soud proto řízení co do těchto nároků v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž v souladu s připojenou doložkou soudu bylo možno dospět k závěru, že s takovým postupem soudu bez nařízení jednání souhlasí) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

5. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] a smlouvy téhož znění a téhož číselného označení pod [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný podepsal tuto smlouvu o úvěru splatnou ve lhůtě do 20 dnů od poskytnutí úvěru (do [datum]). Obsahem této úvěrové smlouvy bylo prvně sjednání úvěru v částce 8.000 Kč, ve znění zmíněného dodatku byl předmětem úvěr ve výši 20.000 Kč, při RPSN ve výši 3. 861,9 %, kdy na straně úvěrující vystupuje [právnická osoba] a na straně úvěrované vystupuje žalovaný. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli částku jistiny spolu s úrokem ve výši 3.536 Kč při zápůjční úrokové sazbě 322,66 % p.a. Žalovaný úvěr čerpal bankovním převodem na účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě a označený jménem žalovaného, a to dne [datum] v částce 8.000 Kč, dne [datum] v částce 900 Kč a 8.000 Kč a dne [datum] v částce 3.100 Kč, jak vyplývá z výpisů z účtu předchůdce žalobce. Součástí textu smlouvy, je mj. uvedeno prohlášení„ klienta“ o tom, že se seznámil s textem ustanovení smlouvy včetně přílohy v podobě obchodních podmínek. V obchodních podmínkách jsou vymezeny základní pojmy, jiné vysvětlující informace ke smlouvě o úvěru, včetně závazku klienta zaplatit věřiteli veškeré reálně vynaložené a dokladované náklady spojené s pověřením a angažováním třetí osoby k vymáhání částky dlužné klientem, konkrétně paušální náhradu výdajů vynaložených na vyhotovení a zaslání každé upomínky/výzvy. Co se týká samotné výše poplatků, smlouva obsahuje odkaz s tím, že výše těchto paušálních poplatků za upomínku v případě prodlení je určena s ohledem na vynaložené náklady věřitele (vedle dalších účelně vynaložených nákladů). Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil.

7. Z dohody o postoupení pohledávky s datem [datum] s ověřeným překladem a z potvrzení o přijetí platby bylo zjištěno, že touto smlouvou společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a souvisejícího poštovního podacího archu bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Z výzvy ze dne [datum] a [datum] je zřejmé, že žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný upozorněn na předání pohledávky k vymáhání do advokátní kanceláře, současně byl vyzván k úhradě dluhu. Z předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne [datum] vč. podacího archu ze dne [datum], bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalované částky. Žalovaný však přes uvedené výzvy dlužnou částku žalobci neuhradil.

8. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po [datum], a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení jistiny úvěru.

17. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 8.000 Kč, navýšenou dodatkem na částku 20.000 Kč, a žalovaný by předchůdci žalobce tuto částku 20.000 Kč vrátil spolu s úrokem ve výši 3.536 Kč, a to v obou případech ve lhůtě splatnosti 20 dnů do dne [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z předložených listin není zřejmé, zda byly zjišťovány příjmy a výdaje žalovaného, zda byly vyžadovány jakékoliv podklady či zda byly prováděny lustrace jeho majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu žalobce sdělil, že nedisponuje žádnými dokumenty k prokázání ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Soud má tedy za to, že předchůdce žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet, tak jak to požaduje zákon, a přesto žalovanému poskytl finanční prostředky v částce 20.000 Kč s tím, že tyto měl vrátit v celkové výši 23.536 Kč ve lhůtě 20 dnů. RPSN úvěru přitom dosahovala dle údajů samotné smlouvy sazby 3. 861,9 % a jedná se tak samo o sobě o neadekvátní plnění mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, které ve smyslu § 1813 o. z. zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, v daném případě žalovaného. O to víc obezřetně a důkladně měl dle názoru soudu věřitel zkoumat schopnost žadatele splatit úvěr řádně a včas. Soud s ohledem na vše uvedené dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

19. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 20. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 20.000 Kč (žalovaný neučinil na úvěr žádnou dílčí úhradu), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci celou poskytnutou částku ve výši 20.000 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok II). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok III).

23. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. rozsudku.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení vzhledem k celkové žalované částce ve výši 29.012,41 Kč představuje právě 68,94 %, když přiznaná byla částka 20.000 Kč, míra neúspěchu pak představuje 31,06 % ohledně nepřiznané částky celkem 9.012,41 Kč (6.026 Kč, 925,04 Kč a úroky kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2.061,37 Kč). Za neúspěch je z pohledu procesního předpisu dle § 146 odst. 2 považováno i zde učiněné zpětvzetí žaloby žalobcem. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 37,88 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení v daném případě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 894 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 22.340 Kč odpovídající částce 300 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 252 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 2.346 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 37,88 % odpovídá přiznané částce 889 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.