43 C 235/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Leblochovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce , bytem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B o vyklizení nemovitých věcí,

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen vyklidit pozemek parc. č. , hodnota, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 239 m2, jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, rodinný dům, a pozemek parc. č. , hodnota, zahrada o výměře 137 m2, které jsou vedeny v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , adresa, , zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, , obec , adresa, , a vyklizené je odevzdat žalobci, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9.11.2020 domáhal po žalovaném vyklizení nemovitých věcí uvedených ve výroku I. (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnil tak, že tyto nemovitosti daroval darovací smlouvou ze dne 21.12.1998 s právními účinky vkladu k 30.12.1998 žalovanému. Žalovaný se vůči žalobci dopustil jednání, v němž žalobce spatřuje hrubý rozpor s dobrými mravy, konkrétně v době vyhlášeného nouzového stavu dne 20.3.2020 a dne 25.3.2020 přivolal Městskou policii Brno do prostor společnosti , Anonymizováno, -, právnická osoba, ., a usiloval o to, aby žalobce opustil tyto prostory, kde žalobce v posledních deseti letech primárně uspokojoval svoji bytovou potřebu a žalovaný věděl, že žalobce neměl "kde by svoji hlavu složil". Když žalovaný neuspěl, vyměnil vložky zámků u vchodu do ubytovny a vstupu do závodu a dal příkaz vrátným žalobce poté, co opustí areál závodu, do areálu a ubytovny zpátky nepustit. Žalobce se marně pokoušel prostřednictvím e-mailové komunikace se žalovaným získat opětovný přístup do ubytovny. Společnost , Anonymizováno, -, právnická osoba, ., která areál i ubytovnu vlastní, založil žalobce, žalovaný vlastnil 20 % akcií, tedy upsal 20 % základního kapitálu, ale i 200 000 Kč na jeho upsání daroval žalovanému žalobce, jenž na žalovaného v roce 1997 převedl i zbylých 80 % akcií. Žalovaný slíbil žalobci, že pokud to bude možné, společnost za života žalobce neprodá po dobu vlastnictví společnosti umožní žalobci vstup a užívání areálu pro jeho potřebu. Poté co nastal zlom ve vztazích mezi účastníky, kdy žalovaný změnil chování vůči žalobci, začal žalovaný žalobci bránit ve vstupu do společnosti, tj. i zasahovat do práva na bydlení. Žalovaný v e-mailu určené bratrovi žalobce uvedl, že žalobce nepovažuje za svého otce. Žalobce považoval popsané jednání zachycené v emailech ze dne 20.3.2020, 25.3.2020 a 29.3.2020 ve svém souhrnu za jednání hrubě porušující dobré mravy ve smyslu ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák."), a žalovaného proto žalobou vyzval k vrácení daru s tím, že doručením žaloby došlo k zániku darovacího vztahu založeného darovací smlouvou ze dne 21.12.1998, a obnovení vlastnictví žalobce. Žalovaný je proto neoprávněným držitelem, který je povinen nemovitosti žalobci vydat. Žalobce před podáním žaloby zaslal žalovanému i jeho zástupci opis žaloby, obě zásilky se však vrátily jako nevyzvednuté.

2. Žalovaný namítal, že žalobce není aktivně legitimován k odvolání daru, neboť dárcem nemovitostí nebyl pouze žalobce, ale i paní , jméno FO, , která dar neodvolala. Dárci vlastnili nemovitosti ve společném jmění manželů, krátce po uzavření darovací smlouvy se rozvedli, paní , jméno FO, dne 7.5.2014 zemřela. Žalobce tak nemůže prokázat, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a nemůže se domáhat jejich vyklizení. Žalovaný nesouhlasil s hodnocením jeho jednání jako v hrubém rozporu s dobrými mravy. Vztahy mezi účastníky jsou narušeny delší dobu. Popsaná jednání jsou vytržena z kontextu. Žalobce se domáhal bydlení v továrním areálu společnosti , Anonymizováno, - , právnická osoba, . v budově, která není zkolaudována k bydlení v době nouzového stavu vyhlášeného s ohledem na pandemii Covid 19, kdy platná legislativa přikazovala každému zdržovat se v místě trvalého bydliště. Žalobce má trvalý pobyt na adrese , adresa, , kde je dům se zahradou ve vlastnictví jeho dcery , jméno FO, , jenž má žalobce plně k dispozici a kde dlouhodobě bydlel. E-mailová zpráva z 29.3.2020 byla psána v době, kdy bratr žalobce vedl proti společnosti , Anonymizováno, -, právnická osoba, . několik desítek soudních sporů, byla psána v silných emocích a zejména nebyla určena žalobci. Navrhl žalobu zamítnout.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy.

4. Z darovací smlouvy ze dne 21.12.1998 soud zjistil, že žalobce a jeho manželka , jméno FO, jako vlastníci ve společném jmění manželů touto smlouvou darovali jejich synovi - žalovanému předmětné nemovitosti. Ve smlouvě nebyly nijak sjednány podmínky pro vrácení daru.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , list vlastnictví č. , hodnota, , soud zjistil, že právní účinky vkladu vlastnického práva dle uvedené darovací smlouvy vznikly dnem 30.12.1998, žalovaný je zapsán jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, jako nabývací titul je zapsána uvedená darovací smlouva.

6. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že manželství žalobce a , jméno FO, bylo rozvedeno s účinností k 16.1.2002. Mezi účastníky rovněž nebylo sporu o tom, že po zániku manželství nebylo vypořádáno společné jmění manželů žalobce a , jméno FO, ani dohodou ani rozhodnutím soudu.

7. Z úmrtního listu soud zjistil, že dárkyně , jméno FO, zemřela dne 7.5.2014.

8. Z dalších provedených důkazů soud neučinil s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci žádná pro právní posouzení věci relevantní skutková zjištění. S ohledem na níže uvedené právní posouzení věci soud pro nadbytečnost ani neprovedl další účastníky navrhované důkazy.

9. Na základě provedeného dokazování a nesporných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

10. Žalobce a jeho manželka , jméno FO, jako vlastníci ve společném jmění manželů darovali darovací smlouvou ze dne 21.12.1998 jejich synovi - žalovanému předmětné nemovitosti, a to s právními účinky vkladu k 30.12.1998: Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Žalobce žalobou vyzval žalovaného k vrácení daru. Manželství dárců bylo rozvedeno s účinností k 16.1.2002. Po zániku manželství nebylo vypořádáno společně jmění manželů dárců. Dárkyně , jméno FO, zemřela dne 7.5.2014.

11. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Protože darovací smlouva byla uzavřena před 1.1.2014, je třeba nárok na vrácení daru posuzovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, dále jen „obč. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020).

13. Podle ustanovení § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

14. Uvedené ustanovení upravuje zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Jednáním obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 630 obč. zák., vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).

15. Ve vztahu k otázce aktivní legitimace k uplatnění nároku na vrácení darované nemovitosti, která náležela do společného jmění, již Nejvyšší soud dovodil, že po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství (§ 150 odst. 4 obč. zák.) může jeden z manželů vyzvat obdarovaného ve smyslu § 630 obč. zák. k vrácení jen poloviny nemovitostí, neboť ke dni výzvy neexistuje ani jako nevypořádaný nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemůže se takový nedílný vztah výzvou jednoho z manželů ani obnovit. Každý z bývalých spoluvlastníků – subjektů společného jmění – může po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jedné poloviny daru a k tomuto úkonu nepotřebuje souhlas druhého bývalého manžela, s nímž měl věc ve společném jmění. Jsou-li splněny zákonné podmínky pro vrácení datu, přechází na dárce okamžikem, kdy obdarovanému došel projev vůle dárce, zpět spoluvlastnický podíl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 140/2007).

16. Manželství dárců zaniklo dne 16.1.2002. Zánikem manželství zaniklo podle ustanovení § 149 odst. 1 obč. zák. i jejich společné jmění manželů. Protože toto společné jmění nebylo do tří let od zániku vypořádáno dohodou ani rozhodnutím soudu (respektive nebyl podán u soudu návrh na jeho vypořádání), uplatní se po uplynutí tří let účinky zákonné domněnky vypořádání dle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. a žalobce může sám žádat o vrácení jedné poloviny darovaných nemovitostí. Žádat vrácení druhé poloviny darovaných nemovitostí by mohla pouze dárkyně , jméno FO, , její právo žádat vrácení daru dle ustanovení § 630 obč. zák. jako právo osobní však její smrtí zaniklo (srov. ŠKÁROVÁ, Marta. § 630 [Vrácení daru]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1801, marg. č. 9.).

17. Z uvedeného vyplývá, že v případě, že by skutečně jednání žalovaného, pro které se žalobce domáhá vrácení daru, naplňovalo znaky § 630 obč. zák., přešel by na žalobce zpět pouze spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny, respektive došlo by k obnovení vlastnictví žalobce s účinky ex nunc (okamžikem, kdy výzva k vrácení daru došla obdarovanému) pouze ke spoluvlastnickému podílu ve výši jedné poloviny předmětných nemovitostí. Na vlastnické právo žalovaného ke druhé polovině předmětných nemovitostí by ani důvodná výzva k vrácení daru neměla žádný vliv.

18. Žalobce se domáhá vyklizení předmětných nemovitostí. Ze shora uvedeného vyplývá, že je nadbytečné (a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení) zabývat se otázkou, zda jednání žalovaného, pro které se žalobce domáhá vrácení daru, naplňovalo znaky § 630 obč. zák. a zda výzva k vrácení daru vedla k obnovení vlastnictví žalobce ke spoluvlastnickému podílu ve výši jedné poloviny předmětných nemovitostí, a potažmo otázkou vlastnického práva žalobce, jako otázkou pro posouzení věci předběžnou. Bez ohledu na kladný či záporný závěr v uvedeném směru musí být žaloba zamítnuta. V případě nedůvodné výzvy k vrácení daru není žalovaný jako povinen nemovitosti v důsledku takové výzvy vyklidit, neboť jako výlučný vlastník má právo předmětné nemovitosti užívat. V případě důvodné výzvy jsou žalobce a žalovaný spoluvlastníky předmětných nemovitostí každý se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné poloviny. Rozhodování o užívání společné věci patří do běžné správy společné věci ve smyslu ustanovení § 1128 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Povinnost žalovaného vyklidit společné věci by mohlo založit pouze zákonem stanoveným způsobem přijaté opatření o užívání společné věci (zejména dohoda, rozhodnutí spoluvlastníků), podle kterého by byl žalovaný vyloučen z užívání věci; obnovení vlastnického práva žalobce k jedné polovině předmětných nemovitostí samo o sobě nemá za následek vznik povinnosti žalovaného předmětné nemovitosti vyklidit. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

19. Výrok II. o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Zcela procesně úspěšný žalovaný má proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají z odměny advokáta stanovené dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), z tarifní hodnoty 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 201/01, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 111/11, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 3699/15, ze dne 19.10.2021, sp. zn. IV. ÚS 2384/21) za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ze dne 18.6.2021, účast na jednání před soudem 22.2.2022 a dne 26.10.2023) po 1 500 Kč, čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč za tytéž úkony (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částky 1 512 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), tj. celkem 8 712 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř.