43 C 258/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Leblochovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce příjmení jméno příjmení číslo , anonymizováno , zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne 7.3.1985, trvalý pobyt ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 2.750 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 2.750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 2.750 Kč od 2.7.2015 do 31.12.2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2.750 Kč od 1.1.2018 do 30.6.2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2.750 Kč od 1.7.2018 do 31.12.2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2.750 Kč od 1.1.2019 do 30.6.2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2.750 Kč od 1.7.2019 do 31.12.2019, s ročním úrokem z prodlení z částky 2.750Kč od 1.1.2020 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 2.750 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku

I. Uvedl, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřel se žalovanou dne 12.10.2006 smlouvu o půjčce, na základě které žalované poskytl finanční prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit celkem 16.640 Kč do 11.10.2007, uhradila však pouze 13.890 Kč [právnická osoba] postoupil pohledávku za žalovanou [právnická osoba] S.á.r.l., která pohledávku postoupila žalobci. Žalovaná byla o úhradu před podáním žaloby upomenuta. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. [právnická osoba] uzavřela dne 12.10.2006 se žalovanou smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalované hotovost ve výši 10.000 Kč, jejíž převzetí žalovaná potvrdila, žalovaná se zavázala půjčku splatit v 52 týdenních splátkách po 320 Kč spolu se souhrnným poplatkem 6.640 Kč (smlouva o půjčce). [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou [právnická osoba] S.á.r.l. (smlouva o postoupení pohledávek z 19.6.2015), která postoupila pohledávku za žalovanou žalobci (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18.9.2018). Zástupce žalobce žalovanou o úhradu upomenul dopisem ze dne 9.1.2020 (předžalobní výzva) Jelikož byla smlouva o půjčce uzavřena dne 12.10.2006, řídí se právní vztahy z ní vyplývající podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, právními předpisy účinnými do 31.12.2013, zejména zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“). Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům půjčky, žalovaná jednala jako fyzická osoba nepodnikatel. Smlouva o půjčce byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V době uzavření předmětné smlouvy o půjčce sice nebyla zákonem zakotvena povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost spotřebitele řádně úvěr splácet, to však neznamená, že lze přiznat soudní ochranu jednání, které je ve svém důsledku schopno poškodit spotřebitele jako slabší stranu daného závazkového právního vztahu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, také dovodil, že:„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ a dále dovodil, že:„ …naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Soud se proto nejdříve zabýval platností smlouvy o půjčce. Z předložené smlouvy o půjčce nevyplývá, že by se právní předchůdce žalobce jakkoli zabýval schopností žalované splácet předmětnou půjčku. Žalobce v reakci na výzvu soudu uvedl pouze obecná tvrzení, jak standardně u právního předchůdce žalobce probíhal proces zkoumání úvěryschopnosti žadatele o půjčku a že úvěryschopnost žalované byla prověřována, aniž uvedl, jaké konkrétní poměry žalované bral právní předchůdce žalobce v úvahu, jaké příjmy a výdaje žalované posuzoval a na základě jakých podkladů. Smlouva o půjčce je proto ve smyslu § 39 obč. zák. neplatná, neboť se příčí dobrým mravům a odporuje zájmu na zachování veřejného pořádku. Jak bylo shora uvedeno, lehkovážnému jednání poskytovatele půjčky, který se pečlivě nezabýval tím, zda je žalovaný reálně schopen půjčku splatit, a přesto mu půjčku poskytl, nelze poskytnout soudní ochranu. Řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je celospolečenským (veřejným) zájmem na prevenci předlužování, chrání však také pozici potencionálních věřitelů úvěrovaného spotřebitele před možným předlužením spotřebitele, což ve svém důsledku může vést k insolvenci spotřebitele (se všemi důsledky s tímto spojenými) a následnému omezení možnosti uspokojení pohledávek potencionálních věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz). Soud proto uzavřel, že smlouva o půjčce byla od počátku neplatná a žalobce má právo pouze na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila. Právní předchůdce žalobce poskytl žalované na základě neplatné smlouvy finanční prostředky ve výši 10.000 Kč, žalovaná již uhradila 13.890 Kč, nezbývá tak již žádné bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna vydat. Soud proto žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalované, která byla v řízení zcela procesně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.