44 C 196/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 59.250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22.250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22.250 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 37.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22.250 Kč od 16. 3. 2020 do 13. 6. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24.500 Kč od 16. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 74,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 59.250 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 14. 9. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně v hotovosti poskytla žalované úvěr ve výši 25.000 Kč. Celkové náklady úvěru byly sjednány ve výši 24.500 Kč a skládají se z úroku ve výši 28 % z poskytnuté jistiny, tj. z úroku ve výši 7.000 Kč, z poplatku za správu úvěru ve výši 5.500 Kč a z poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 12.000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 49.500 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 2.750 Kč. Splátky byly splatné vždy 14. dne kalendářního měsíce. Žalovaná uhradila pouze první splátku ve výši 2.750 Kč a se druhou splátkou splatnou dne 14. 11. 2018 se dostala do prodlení. Dnem splatnosti poslední splátky, tj. dnem 14. 3. 2020, nastala splatnost celého úvěru. Žalobkyně tedy požaduje po žalované úhradu celkové částky 46.750 Kč. Žalobkyně dále požaduje ujednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, přičemž souhrn smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Za období od 15. 11. 2018 do 13. 7. 2020 vznikl žalobkyni nárok na celkovou smluvní pokutu převyšující 12.500 Kč, žalobkyně proto požaduje smluvní pokutu ve výši 12.500 Kč. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 10. 2020 uvedla, že nárok uznává pouze do výše jistiny. Zbývající částky žalovaného nároku, tedy příslušenství v širším pojetí, značně převyšuje jistinu a na jejich výši lze pohlížet jako na zjevně nepřiměřenou, zjevně v rozporu s dobrými mravy a využívající finanční tísně spotřebitele, u kterého byla nedostatečně prověřena úvěruschopnost a zakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků. Požadované příslušenství se zcela vymyká běžným podmínkám smluv o úvěru a slouží pouze k bezostyšnému obohacení žalobkyně na úkor žalované, odporuje dobrým mravům a jako nepřiměřené by mělo být posouzeno i ve vztahu k ochraně slabší smluvní strany – spotřebitele. Nepřiměřenost lze dovozovat i z výše RPSN, která činí 164. 49 %. Žalovaná má za to, že veškerá ujednání ve smlouvě vztahující se k příslušenství v širším pojetí (úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty, poplatky) jsou absolutně neplatné.

3. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 20. 11. 2020 v reakci uvedla, že úrok byl sjednán ve výši 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 18,67 % ročně. Obvyklá úroková míra bankovních subjektů u podobných půjček činila v době uzavření smlouvy 8,2 % ročně. Úroková sazba ve výši 18,67 % ročně je tedy běžnou sazbou nevymykající se dobrým mravům. Poplatek za správu úvěru ve výši 5.500 Kč byl mezi stranami ujednán, žalovaná byla s poplatkem dostatečně seznámena při uzavírání smlouvy. Tento poplatek v sobě zahrnuje klientský a poradenský servis, informace o úvěrovém vztahu či vydávání rozličných potvrzení. Poplatek za správu úvěru je zcela běžným ujednáním mezi klientem a finanční institucí. Rovněž s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 12.000 Kč byla žalovaná dostatečně seznámena při uzavírání smlouvy a podpisem smlouvy s ním souhlasila. Jedná se o poplatek pokrývající náklady žalobkyně na výplatu finančních prostředků a na výběr jednotlivých splátek (osobní dostavení se obchodního zástupce ke klientovi). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 jsou poplatky sjednané smluvními stranami přímo ve smlouvě vyloučeny z přezkumu z hlediska jejich přiměřenosti. Co se týče výše RPSN, tato představuje výlučně ekonomický ukazatel sloužící k porovnávání výhodnosti jednotlivých úvěrů. Výše RPSN nemá vliv na platnost či neplatnost smlouvy. Výše RPSN není nijak omezena. Co se týče smluvní pokuty, tato byla ujednána ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení. Takto stanovená výše smluvní pokuty odpovídá požadavkům na její motivační funkci, ale nepřesahuje hranici v režimu nutné ochrany spotřebitele. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že byla v pracovním poměru u zaměstnavatele [právnická osoba] na pracovní pozici„ doplňovačka“. Existenci zaměstnavatele žalobkyně ověřila nahlédnutím od veřejného seznamu. Jako svůj průměrný měsíční příjem žalovaná uvedla částku 10.000 Kč, což žalobkyně ověřila nahlédnutím do výplatních lístků za červenec a září 2018. Jako své průměrné měsíční výdaje žalovaná uvedla částku 6.060 Kč sestávající z nákladů na bydlení ve výši 1.500 Kč, neboť žalovaná bydlela v domě u sté tety, které tuto částku pravidelně přispívala (viz čestné prohlášení ze dne 14. 9. 2018), dále z nákladů na stravu ve výši 3.000 Kč a z dalšího splátkového zatížení ve výši 1.560 Kč. Žalobkyně běžně přičítá rezervu na neočekávané výdaje ve výši 1.000 Kč. Žalobkyně dále prověřila, že žalovaná nepodala návrh na oddlužení, ani s ní není vedeno žádné řízení, jehož důsledkem by bylo omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Žalobkyně dále posoudila platební minulost žalované, její majetek, věk, příjmy, bydlení, vzdělání, délku zaměstnání a všechny tyto hodnoty pečlivě vyhodnotila v rámci [anonymizováno] Scoring. Z Credit Scoringu vyplynulo, že se v případě žalované jedná již o několikátý úvěr poskytnutý žalobkyní nebo s ní spolupracující společností, který nebyl řešen exekučně, a žadatel není a nebyl veden v insolvenčním rejstříku, tudíž žalobkyně neměla žádnou důvodnou pochybnost o neschopnosti žalované úvěr splácet. Při posouzení bonity žalované, tedy průměrného měsíčního příjmu 10.000 Kč, měsíčních výdajů ve výši 6.060 Kč a rezervě 1.000 Kč, a dále vzhledem ke splátkám čerpaného úvěru ve výši 2.750 Kč je zřejmé, že schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr byla dostatečná. Žalobkyně tak řádně posoudila úvěruschopnost žalované.

4. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne 14. 9. 2018 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně dle smlouvy při jejím podpisu poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 25.000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy převzetí jistiny potvrdila a zavázala se ji vrátit společně s úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny, tj. 18,67 % ročně, poplatkem za správu úvěru ve výši 5.500 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 12.000 Kč, celkem tedy částku ve výši 49.500 Kč, a to v 18 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.750 Kč. Dle smlouvy RPSN činí 164,49 %. V čl. V. odst. 4 smlouvy si smluvní strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.

6. V Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 14. 9. 2018 žalovaná žalobkyni sdělila, že je svobodná, je zaměstnaná u [právnická osoba] jako doplňovačka, a to na dobu určitou do 31. 12. 2018. Žalovaná dále uvedla, že její mzda činí 10.000 Kč měsíčně, její výdaje činí 1.500 Kč na bydlení, 3.000 Kč na stravu a 1.560 Kč na splátky úvěrů, celkem výdaje 6.060 Kč. Majetek žalovaná neuvedla žádný. Žalovaná předložila žalobkyni Čestné prohlášení ze dne 14. 9. 2018, v němž čestně prohlásila, že bydlí na adrese [adresa], u tety s tím, že na domácnost přispívá částkou 1.500 Kč. Žalovaná dále předložila žalobkyni své výplatní pásky za červenec 2018 a září 2018, z nichž plyne, že žalovaná měla v těchto měsících čistý příjem 10.000 Kč měsíčně. Žalobkyně provedla finanční analýzu žalované (listina na č.l. 24 spisu), kde je uvedeno, že se započtením rezervy ve výši 1.000 Kč žalované zůstávají měsíčně volné zdroje 2.940 Kč, a lze jí tedy poskytnout úvěr s měsíční splátkou maximálně do 2.940 Kč. Dle Credit Scoringu za dne 14. 9. 2018 (na č.l. 27 spisu) žalovaná získala celkem 23 bodů a lze jí tedy poskytnout úvěr max. 25.000 Kč s měsíční splátkou 2.750 Kč.

7. Ze Zprávy klienta ke dni 13. 7. 2020 (na č.l. 7 spisu) plyne, že žalovaná na úvěr zaplatila dne 14. 9. 2018 částku 2.750 Kč.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020, předanou k poštovní přepravě dne 9. 6. 2020, žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 59.250 Kč, a to neprodleně po obdržení této výzvy.

9. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

17. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřila příjmy žalované prostřednictvím doložených výplatních pásek za červenec a září 2018. Žalobkyně však nijak nereflektovala tu skutečnost, že žalovaná v Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 14. 9. 2018 (na č.l. 29 spisu) uvedla, že její pracovní poměr je sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2018. Za situace, kdy byla úvěrová smlouva uzavírána v polovině září 2018 a úvěr měl být splácen po dobu 18 měsíců, měla žalobkyně nepochybně tuto skutečnost brát v úvahu, a buď si vyžádat od zaměstnavatele žalované další informace (zda plánuje s žalovanou pracovní poměr prodloužit či nikoliv) nebo úvěr žalované neposkytnout. Za dané situace totiž nepochybně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované v budoucnu (po 1. 1. 2019) úvěr splácet.

18. Žalobkyně dále v podstatě nijak neověřovala výdaje žalované. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělila samotná žalovaná (v Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 14. 9. 2018). Soud k tomuto dodává, že Čestné prohlášení ze dne 14. 9. 2018 (ve kterém žalovaná čestně prohlásila, že bydlí u tety a přispívá jí na domácnost částkou 1.500 Kč měsíčně) soud nepovažuje za relevantní ověření výdajů, neboť toto čestné prohlášení si vyhotovila sama žalovaná a mohla v něm uvést„ v podstatě cokoliv“. Žalovanou sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako podezřele nízké, když byly uváděny výdaje žalované na bydlení ve výši 1.500 Kč měsíčně a výdaje na stravu ve výši 3.000 Kč (a dále výdaje na splátky jiných úvěrů ve výši 1.560 Kč). Co se týče žalovanou uváděných výdajů na stravu ve výši 3.000 Kč, je třeba zdůraznit, že tyto nedosahují ani životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, v rozhodném znění (dále jen„ zákon č. 110/2006 Sb.“), které činí 3.410 Kč měsíčně. Částka 3.410 Kč je přitom dle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb. minimální hranicí peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (pozn.: dle § 1 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. životní minimum nezahrnuje náklady na bydlení). V tomto směru soud dále dodává, že náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovanou uváděné údaje o jejích výdajích (žalobkyně si mohla a měla od žalované vyžádat např. podrobné položkové výpisy z jejího bankovního účtu za předchozí měsíce, popř. čestné prohlášení její tety o tom, že žalovaná bydlí u ní v bytě a přispívá na bydlení). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Soud k tomuto dále dodává, že pokud by žalobkyně namísto žalovanou uváděné částky za stravu ve výši 3.000 Kč měsíčně vycházela z životního minima ve výši 3.410 Kč měsíčně, již by jí její finanční analýza ukázala, že úvěr se splátkou 2.750 Kč měsíčně poskytnout nemůže (po započtení rezervy 1.000 Kč by jí totiž vyšlo, že žalované měsíčně zůstávají volné zdroje jen ve výši 2.530 Kč).

19. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, když jednak vůbec nezohlednila tu skutečnost, že pracovní poměr žalované byl uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2018 a jednak nedostatečně ověřila žalovanou uváděné výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 14. 9. 2018 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 občanského zákoníku). Žalované bylo z úvěru celkem vyplaceno 25.000 Kč v hotovosti. Naopak žalovaná zaplatila žalobkyni celkem částku 2.750 Kč. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku 22.250 Kč (25.000 Kč – 2.750 Kč). S ohledem na uvedené soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.250 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Bezdůvodné obohacení se stává splatným na základě výzvy. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat předžalobní upomínku ze dne 5. 6. 2020, zaslanou žalované prostřednictvím poštovní přepravy dne 9. 6. 2020. Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tedy byla předžalobní upomínka ze dne 5. 6. 2020 doručena žalované dne 12. 6. 2020. V předžalobní upomínce ze dne 5. 6. 2020 byla žalovaná vyzvána k neprodlené úhradě dlužné částky. Žalovaná je tedy od 13. 6. 2020 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tedy od 13. 6. 2020 do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení z nevráceného bezdůvodného obohacení, tj. úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22.250 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení. Žalovaná v řízení netvrdila, že by snad doba k vrácení jistiny do 12. 6. 2020 nebyla přiměřená jejím možnostem, proto soud vycházel z toho, že vrácení jistiny úvěru v době do 12. 6. 2020 je přiměřené možnostem žalované.

21. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru [číslo] ze dne 14. 9. 2018 je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úrok, na poplatek za správu úvěru, na poplatek za hotovostní výběr splátek ani na smluvní pokutu.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Po provedené kapitalizaci úroků ke dni rozhodnutí soudu byla žalovaná úspěšná v 62,42 % předmětu řízení, žalobkyně byla úspěšná v 37,58 % předmětu řízení. Po odečtení neúspěchu od úspěchu má tedy žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu 24,84 % nákladů řízení. Náklady řízení žalované sestávají z náhrady výdajů nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za jeden úkon (podání vyjádření ze dne 30. 10. 2020) po 300 Kč. Z uvedené částky má žalovaná právo na náhradu 24,84 %, tj. 74,52 Kč.