44 C 23/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 194.118,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 156.053,02 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.193,29 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 156.053,02 Kč od 2. 2. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 38.065,80 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.021,60 Kč, úrokem ve výši 11,6 % ročně z částky 192.018,82 Kč od 2. 2. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2.102,38 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 35.965,80 Kč od 2. 2. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17.528,31 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 7. 2019 domáhala po žalované zaplacení částky 194.118,82 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřela s žalovanou dne 29. 5. 2017 Smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalované poskytla dne 29. 5. 2017 úvěr ve výši 200.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 11,60 % ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.999 Kč, splatných vždy 15. dne v měsíci. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou splátek úvěru. V důsledku prodlení žalované právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila dne 28. 11. 2018. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou ze dne 28. 1. 2019, a žalovaná byla o postoupení vyrozuměna. Po postoupení pohledávky žalovaná uhradila na úvěr pouze dne 27. 5. 2019 částku 1.000 Kč. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 192.018,82 Kč a z dlužných poplatků ve výši 2.100 Kč (2 x 900 Kč účtovaných dne 24. 9. 2018 a 24. 10. 2018 a 1 x 300 Kč účtovaných dne 25. 8. 2018 za náklady spojené s prodlením). Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 3.021,60 Kč (smluvní úrok 11,6 % ročně z jistiny úvěru od 29. 11. 2018 do 1. 2. 2019, po ponížení o 1.000 Kč uhrazených dne 27. 5. 2019), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3.295,67 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 192.018,92 Kč od 29. 11. 2018 do 1. 2. 2019, z částky 11.996 Kč od 16. 11. 2018 do 28. 11. 2018, z částky 8.997 Kč od 16. 10. 2018 do 15. 11. 2018, z částky 5.998 Kč od 16. 9. 2018 do 15. 10. 2018 a z částky 2.999 Kč od 16. 8. 2018 do 15. 9. 2015), úrok ve výši 11,60 % z jistiny úvěru od 2. 2. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny od 2. 2. 2019 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že je přesvědčena, že žalobkyni dluží nižší částku, než je uvedeno v návrhu. Žalovaná dluh několik měsíců splácela a zcela jistě uhradila větší část dluhu. Potřebnými doklady žalovaná nedisponuje, neboť se jí během rekonstrukce bytu ztratily. Žalovaná taktéž rozporuje výši úroků a nákladů na vymáhání a právní zastoupení žalobkyně.

3. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v podáních ze dne 4. 3. 2021, ze dne 22. 4. 2021, ze dne 8. 11. 2021 a na jednání dne 19. 10. 2021 uvedla, že z výpisů z účtu žalované plyne, že v měsících předcházejících žádosti o úvěr činila průměrná mzda žalované 12.634,50 Kč měsíčně. Životní výdaje žalované stanovila právní předchůdkyně žalobkyně po zohlednění jí známých údajů o žalované podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty o výdajích domácností zveřejňovaných ČSÚ, tyto výdaje zahrnují veškeré běžné výdaje domácností, a to nejen základní výdaje jako jídlo, ošacení apod.) na 4.808,07 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně dále prověřila žalovanou v centrálním registru dlužníků, v bankovním registru klientských informací a ve svých interních systémech, kdy žalovaná měla v době úvěrové žádosti sjednán u právní předchůdkyně žalobkyně úvěr pro fyzickou osobu se splátkou 499 Kč měsíčně, úvěr pro fyzickou osobu se splátkou 1.139 Kč měsíčně, kontokorentní úvěr se splátkou cca 1.250 Kč měsíčně a půjčku na kliknutí se splátkou 500 Kč měsíčně. Celkem tedy splátky jiných úvěrů v době žádosti o úvěr, jenž je předmětem této žaloby, činily 3.388 Kč měsíčně. Příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila jako dostatečný pro pokrytí existenčních výdajů i splátek včetně nově sjednávaného úvěru se splátkou 2.999 Kč měsíčně.

4. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne 29. 5. 2017 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou uzavřena Smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 200.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách po 2.999 Kč s tím, že úvěr bude splacen nejpozději do 15. 5. 2026. Úroková sazba byla sjednána ve výši 11,60 % ročně. Ve smlouvě bylo mimo jiné ujednáno, že v případě prodlení žalované se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo v případě prodlení se splácením více než 2 splátek, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna zesplatnit úvěr. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. Úvěr ve výši 200.000 Kč byl žalované poskytnut dne 29. 5. 2017 převodem na její bankovní účet (listina nazvaná„ podklady pre súdné konanie“, výpis z běžného účtu žalované za květen 2017).

6. Právní předchůdkyně žalobkyně měla před uzavřením smlouvy o úvěru k dispozici výpisy z běžného účtu žalované za období od 1. 5. 2016 do 29. 5. 2017. Z těchto výpisů z účtu plyne, že žalované chodila mzda od [právnická osoba] s.r.o. ve výši okolo 13.000 Kč měsíčně (vyjma prosince 2016, kdy mzda činila 18.342 Kč). V říjnu 2016 žalobkyně čerpala úvěry celkem 40.000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně a tyto v následujících měsících splácela. Peníze získané z úvěrů byly z bankovního účtu žalované vybrány v hotovosti. V únoru 2017 žalovaná čerpala úvěr 70.000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně a tento úvěr v následujících měsících splácela. Peníze získané z úvěru byly z bankovního účtu žalované vybrány v hotovosti. Z výpisů z účtu dále plyne, že v jednotlivých měsících byl zůstatek na účtu přibližně totožný, tedy kolik peněz na účet v daném měsíci přišlo, přibližně tolik i v daném měsíci z účtu odešlo. Z výpisů z účtu neplyne, že by si žalovaná spořila, odchozí platby jsou zpravidla buď výběry hotovosti z bankomatu nebo úhrady za služby či zboží, popř. splátky úvěrů. Dále právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru vylustrovala žalovanou v registru dlužníků CCB a v bankovním registru klientských informací PLAB. Z těchto registrů žádné negativní informace ohledně žalované zjištěny nebyly.

7. Žalovaná na úvěr před 1. 2. 2019 zaplatila celkem částku 43.946,98 Kč (listina nazvaná„ podklady pre súdné konanie“). Dlužná částka úvěru ke dni 1. 2. 2019 činila na jistině 192.018,82 Kč, na poplatcích 2.100 Kč, na řádných úrocích 4.021,60 Kč a na úrocích z prodlení 3.295,67 Kč (listina nazvaná„ podklady pre súdné konanie“).

8. Přípisem ze dne 28. 11. 2018, předaným k poštovní přepravě dne 3. 12. 2018, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě celkové částky 194.295 Kč.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 8. 2. 2019.

10. Předžalobní výzvou ze dne 14. 2. 2019, předanou k poštovní přepravě dne 15. 2. 2019, žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

18. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalované za období více než jednoho roku před uzavřením smlouvy o úvěru. Z výpisů z běžného účtu plyne, že žalované pravidelně chodila mzda ve výši okolo 13.000 Kč měsíčně. Ve vztahu ke zjišťování a ověřování příjmů žalované tedy soud nemá žádné výhrady.

19. U výdajů je však situace odlišná. Právní předchůdkyně žalobkyně se nijak nezabývala osobní situací žalované a jejími skutečnými výdaji. Nedotazovala se žalované na její osobní poměry (např. zda vyživuje nějaké osoby, zda bydlí v nájmu/ve vlastním bytě, s kolika osobami žije ve společné domácnosti apod.) a na její skutečné výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze ze statistických údajů, na jejichž základě stanovila životní výdaje žalované na 4.808,07 Kč měsíčně, a k tomu přičetla částku 3.388 Kč měsíčně jakožto splátky již existujících úvěrů u právní předchůdkyně žalobkyně. Takovýmto způsobem postupovat nelze. Nelze totiž vycházet pouze ze statisticky určených životních výdajů. Právní předchůdkyně žalobkyně se měla žalované nejprve dotázat na její osobní poměry a na její skutečné výdaje, a tyto žalovanou tvrzené údaje poté jednak ověřovat příslušnými listinami a jednak porovnat se statistickými údaji.

20. Soud k tomuto dále dodává, že právní předchůdkyní žalobkyně použitá částka 4.808,08 Kč měsíčně s největší pravděpodobností nezahrnuje výdaje na bydlení (na to je tato částka příliš nízká). Výdaje na bydlení přitom tvoří podstatnou část výdajů obyvatelstva. Pokud by žalovaná např. bydlela sama v menším nájemním bytě v [obec] (údaje ohledně bydlení žalované právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala, forma bydlení žalované proto soudu není známa), nepochybně by její celkové měsíční výdaje byly vyšší než 4.808,08 Kč (tato částka by pravděpodobně nepokryla ani nájemné a výdaje za energie, natožpak výdaje na stravu, ošacení, hygienu atd.).

21. Dále soud poukazuje na to, že z výpisů z běžného účtu žalované plyne, že žalovaná už předtím než jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla první úvěry (v říjnu 2016) měla hospodaření zhruba vyrovnané (peníze, které v daném měsíci na běžný účet přišly, zhruba ve stejné výši v daném měsíci i odešly), přičemž z výpisů z účtu neplyne, že by si žalovaná spořila (odchozí platby zpravidla byly buď výběry hotovosti, nebo úhrady za zboží a služby). I tato skutečnost plynoucí z výpisů z účtu měla právní předchůdkyni žalobkyně vést k tomu, aby se blíže zabývala skutečnými výdaji žalované (aby žalovanou vyzvala k vyčíslení jejích skutečných výdajů a k dodání listin, které by tuto výši výdajů prokázaly).

22. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak nezjišťovala ani neověřovala skutečné výdaje žalované a ohledně životních výdajů se spolehla pouze na statistické údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom měla povinnost řádně zkoumat jak příjmovou tak i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Soud proto uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, když nezjišťovala ani neověřovala skutečné výdaje žalované, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru ze dne 29. 5. 2017 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením žalované na úkor právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu § 2991 občanského zákoníku). Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, povinnost vrátit jistinu úvěru (bezdůvodné obohacení) má tedy žalovaná nyní vůči žalobkyni. Žalované bylo z úvěru celkem vyplaceno 200.000 Kč převodem na její bankovní účet. Naopak žalovaná na úvěr zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 43.946,98 Kč a dále dne 27. 5. 2019 žalobkyni částku 1.000 Kč (viz vyjádření žalobkyně ze dne 3. 7. 2020). Částka 43.946,98 Kč byla započtena na jistinu úvěru (na bezdůvodné obohacení), neboť k úhradě této částky došlo před zesplatněním úvěru (a tedy před výzvou k vydání bezdůvodného obohacení). Částka 1.000 Kč zaplacená dne 27. 5. 2019 byla v souladu s § 1932 občanského zákoníku (ve znění do 30. 6. 2021) započtena na úroky z prodlení (k tomu více níže). Žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila o částku 156.053,02 Kč (200.000 Kč – 43.946,98 Kč). Proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 156.053,02 Kč spolu s částečně kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Bezdůvodné obohacení se stává splatným na základě výzvy. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat přípis ze dne 28. 11. 2018, kterým byla žalovaná vyrozuměna o zesplatnění úvěru a vyzvána k úhradě celé jistiny úvěru. Přípis ze dne 28. 11. 2018 byl předán k poštovní přepravě dne 3. 12. 2018. Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tedy byl přípis ze dne 28. 11. 2018 doručen žalované dne 6. 12. 2018 a od 7. 12. 2018 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tedy od 7. 12. 2018 do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení z nevráceného bezdůvodného obohacení, tj. úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 156.053,02 Kč. Za období od 7. 12. 2018 do 1. 2. 2019 činí kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení částku 2.193,29 Kč. Žalovaná žalobkyni na úvěr zaplatila dne 27. 5. 2019 částku 1.000 Kč, v souladu s § 1932 občanského zákoníku (ve znění do 30. 6. 2021) byla tato částka započtena na úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1.193,29 Kč (2.193,29 Kč – 1.000 Kč) a dále úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 156.053,02 Kč od 2. 2. 2019 do zaplacení. Soud dále dodává, že žalovaná v řízení netvrdila, že by snad doba k vrácení jistiny do 6. 12. 2018 nebyla přiměřená jejím možnostem, proto soud vycházel z toho, že vrácení jistiny úvěru v době do 6. 12. 2018 je přiměřené možnostem žalované.

24. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť Smlouva o úvěru ze dne 29. 5. 2017 je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úrok ani na ujednané poplatky.

25. K argumentaci žalované v tom směru, že dluh několik měsíců splácela a jistě uhradila větší část dluhu, soud uvádí, že žalovaná ke svým tvrzením neoznačila žádné důkazy. Na jednání se pak žalovaná nedostavila a soud jí tudíž nemohl vyzvat a poučit ve smyslu § 118a o. s. ř. Tvrzení žalované, že uhradila větší část dluhu, tedy nebylo nijak prokázáno, a soud proto vycházel z prokázaných úhrad dle listin doložených žalobkyní.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Po provedené kapitalizaci úroků ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyně úspěšná v 62,67 % předmětu řízení (ohledně částky 198.611,04 Kč – viz výrok I. tohoto rozsudku), žalovaná byla úspěšná v 37,33 % předmětu řízení (ohledně částky 118.325,22 Kč - viz výrok II. tohoto rozsudku). Po odečtení neúspěchu od úspěchu má tedy žalobkyně vůči žalované právo na náhradu 25,34 % nákladů řízení. Náklady řízení představuje soudní poplatek ve výši 7.765 Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobkyně advokátem podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za pět úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, vyjádření ze dne 3. 7. 2020, účast na jednání dne 19. 10. 2021, účast na jednání dne 11. 1. 2022) po 8.900 Kč (tarifní hodnota 194.118,82 Kč), odměnou za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (jednoduchá výzva k plnění) po 4.450 Kč, šesti paušálními částkami náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 této vyhlášky po 300 Kč a 21% DPH z částky 50.750 Kč, tj. 10.657,50 Kč Celkem tak žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 69.172,50 Kč. Z uvedené částky má žalobkyně právo na náhradu 25,34 %, tj. 17.528,31 Kč. Pokud se jedná o podání ze dne 4. 3. 2021, 22. 4. 2021 a 8. 11. 2021 soud žalobkyni náhradu nákladů za tyto úkony právní služby nepřiznal, neboť těmito podáními byly doplněny tvrzení, jež měly být obsaženy již v žalobě.