44 C 248/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ing. Danielem Bartoněm ve věci žalobců:a) Jméno žalobce A , narozená dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A c) Jméno žalobce C , narozená dne Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce C všichni zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví nemovitosti

I. Žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ½ nemovitosti – domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, , zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobci b) a c) domáhali určení, že podíl o velikosti ½ nemovitosti – domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, , zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , byl ke dni úmrtí zůstavitele , jméno FO, , nar. , datum, , posledním bytem , adresa, , zesnulého dne , datum, , majetkem zůstavitele, se zamítá.

III. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22.047,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

IV. Žalobci b) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22.047,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně a) se podanou žalobou domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ½ na nemovitosti – domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, (dále též „rodinný dům“). Žalobci b) a c) se podanou žalobou domáhali určení (po změně provedené na jednání dne 12. 11. 2024), že podíl o velikosti ½ na rodinném domu byl ke dni úmrtí zůstavitele , jméno FO, , nar. , datum, , zesnulého dne 11. 12. 2021, majetkem zůstavitele. Žalobci v žalobě uvedli, že Žalobkyně a) uzavřela dne , datum, manželství s panem , jméno FO, . Kupní smlouvou ze dne 12. 3. 1992 nabyli manželé , jméno FO, a , Jméno žalobce A, rodinný dům do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dohodou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 143a občanského zákoníku ze dne 8. 4. 1993 byl zúžen rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů , jméno FO, tak, že od účinnosti předmětné dohody bude rodinný dům výhradním a neomezeným vlastnictví pouze , jméno FO, . Dle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , spisová značka, , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. , spisová značka, ) lze dohody podle § 143a občanského zákoníku uzavírat jen ohledně majetku, který má být v budoucnu nabyt. Dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 tak je absolutně neplatná. Manželství žalobkyně a) a , jméno FO, bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1993, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 11. 11. 1993. Do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo k jeho vypořádání dohodou ani rozhodnutím soudu. Tedy ve smyslu § 149 odst. 4 občanského zákoníku ohledně nemovitých věcí včetně rodinného domu platilo, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Žalobkyně a) tedy tvrdí, že uplynutím tří let ode dne zániku manželství, tj. ode dne 11. 11. 1996, byl rodinný dům v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a) a pana , jméno FO, , každý ze spoluvlastníků s podílem o velikosti ½. Dne 20. 3. 2003 pak , jméno FO, společně s panem , jméno FO, založili společnost žalované. , jméno FO, byl společníkem s nepeněžitým vkladem tvořeným rodinným domem a dalšími nemovitostmi. , jméno FO, zemřel dne 11. 12. 2021, a žalobci b) a c) jsou jeho jedinými dědici. Žalobci považují nepeněžitý vklad rodinného domu do společnosti žalované za absolutně neplatný. V části týkající se podílu o velikosti ½ na rodinném domě byl tento podíl ve vlastnictví žalobkyně a) a pan , jméno FO, tak vkládal do společnosti žalované majetek, který nebyl jeho vlastnictvím. V části týkající se druhého podílu o velikosti ½ na rodinném domě nebyla dodržena povinná náležitost podle § 59 obchodního zákoníku, a to ocenění předmětu nepeněžitého vkladu znaleckým posudkem. Znalecký posudek znalce Ing. arch. , jméno FO, ze dne 10. 3. 2003 není rozhodným, neboť tento neobsahoval ocenění podílu o velikosti ½ na rodinném domě, ale ocenění rodinného domu jako celku, tedy odlišné věci. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřují žalobci v tom, že pouze na základě rozsudku může dojít v katastru nemovitostí k příslušným zápisům a narovnání vlastnických práv. Žalobci b) a c) mají dále naléhavý právní zájem na určení vlastnictví zůstavitele , jméno FO, pro potřebu dědického řízení.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává, neboť má za to, že je právoplatným výlučným vlastníkem rodinného domu a pozemku pod ním. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalované k rodinnému domu a pozemku pod ním nastaly ke dni 3. 9. 2003, tj. již přes dvacet let je žalovaná výlučným vlastníkem pozemku a rodinného domu, přičemž tato skutečnost nebyla dosud nikým sporována. Žalovaná dále poukázala na to, že jejím prvním jednatelem byla žalobkyně c), která jako statutární orgán byla povinna vést řádné účetnictví, v rámci kterého měl být řádně zobrazen majetek ve vlastnictví žalované, a která teď sporuje skutečnost, že žalovaná je výlučným vlastníkem rodinného domu. Toto jednání žalobkyně c) považuje žalovaná za rozporné s dobrými mravy. Žalovaná dále uvedla, že pan , jméno FO, jako zakladatel žalované vložil do základního kapitálu žalované nepeněžitý vklad tvořený rodinným domem a pozemkem pod ním, kdy rodinný dům zakoupil z prostředků v jeho výlučném vlastnictví. , jméno FO, byl ke dni vložení rodinného domu a pozemku do základního kapitálu žalované zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník těchto nemovitostí, kdy žádná osoba tento stav nesporovala. Ode dne sepsání notářského zápisu ze dne 8. 4. 1993 uplynulo přes 10 let. Žalovaná nerozumí tomu, proč paní , Jméno žalobce A, po 30 letech poté, co se dohodla s panem , jméno FO, na tom, že rodinný dům bude ve výlučném vlastnictví pana , jméno FO, , kdy tato svobodná vůle paní , jméno FO, je zachycena ve formě notářského zápisu, sporuje svoji vlastní dobrovolně projevenou vůli. Žalovaná zdůraznila, že vycházela ze zápisu v katastru nemovitostí, kdy ke dni 20. 3. 2003 byl jako výlučný vlastník rodinného domu zapsán pan , jméno FO, , kdy u tohoto zápisu nebyla evidována žádná poznámka spornosti, ani žádná osoba se proti tomuto zápisu nijak neohrazovala. V této souvislosti žalovaná poukázala na § 11 zákona č. 265/1992 Sb., a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Na jednání dne 12. 11. 2024 soud sdělil účastníkům, že kromě argumentace účastníků se je potřeba v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. , spisová značka, ) se soud vydržením vlastnického práva zabývá vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv.

4. Žalovaná v reakci na to na jednání dne 12. 11. 2024 uvedla, že co se týče podílu, který žalují žalobci b) a c), zde má žalovaná za to, že pan , jméno FO, byl oprávněn s tímto podílem nakládat a vše proběhlo v pořádku a žalovaná je tedy vlastníkem. Co se týče druhé poloviny nemovitosti, jíž se domáhá žalobkyně a), zde došlo k vydržení. Jak pan , jméno FO, , tak žalovaná, byli v dobré víře. Zápis v katastru nemovitostí nebyl nijak sporován, stejný notář sepsal jak zúžení bezpodílového společenství manželů, tak i společenskou smlouvu. Žalobci následně po dobu skoro 30 let vlastnictví nijak nesporovali.

5. Žalobci v reakci na jednání dne 12. 11. 2024 uvedli, že držba žalované ani jejího právního předchůdce nebyla pravá, řádná ani poctivá. Žalobci rovněž požádali o poskytnutí lhůty v délce 30 dnů, aby se mohli podrobně vyjádřit k otázce vydržení.

6. Soudem byla na jednání dne 12. 11. 2024 účastníkům poskytnuta lhůta v délce 30 dnů ode dne 12. 11. 2024 k vyjádření se k otázce vydržení a k navrhování důkazů v tomto směru. Ohledně otázky vydržení byla účastníkům poskytnuta taktéž lhůta v délce 30 dnů z koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř.

7. V podání doručeném soudu dne 11. 12. 2024 žalovaná uvedla, že vlastnické právo k rodinnému domu vydržel právní předchůdce žalované, pan , jméno FO, , který byl zapsán jako jediný vlastník na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993. Výlučné vlastnické právo pana , jméno FO, k celé nemovitosti bylo zapsáno do katastru nemovitostí s účinností ke dni 15. 4. 1993. Nejpozději od 15. 4. 1993 tedy byl pan , jméno FO, oprávněným držitelem nemovitosti. Pokud jde o to, že dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů by byla shledána absolutně neplatnou, z konstantní judikatury plyne, že taková skutečnost nemá vliv na oprávněnost držby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , spisová značka, ). Ode dne 15. 4. 1993 do dne 2. 9. 2003 byl pan , jméno FO, nepřetržitě zapsán v katastru nemovitostí jako jediný vlastník rodinného domu a od 3. 9. 2003 až do dnešního dne je v katastru nemovitostí jako jediný vlastník zapsána žalovaná. Žalobci, ani žádná jiná osoba, nikdy proti zápisu v katastru nemovitostí nebrojili. Žalovaná dále poukázala na odbornou literaturu a judikaturu k dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. , spisová značka, , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04) a konstatovala, že , jméno FO, neměl nikdy důvod pochybovat o platnosti dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť dohodu připravoval a sepsal notář pan JUDr. , jméno FO, , tj. osoba znalá práva. Dohoda přitom měla formu notářského zápisu. Ani žalovaná neměla žádný důvod pochybovat o tom, že pan , jméno FO, byl vlastníkem nemovitosti. Z judikatury jednoznačně vyplývá, že oprávněný držitel je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, pokud pochybnost o platnosti nabývacího titulu je dovozována pouze judikatorně. , jméno FO, a ani žalovaná dále neměli důvod pochybovat o svém výlučném vlastnickém právu k nemovitosti, neboť po více než 29 let nikdo toto vlastnické právo nerozporoval. Žalovaná nadto poukázala na to, že dle § 130 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. , jméno FO, nakládal s nemovitostí jako s vlastní po celou dobu od zápisu jeho výlučného vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy nejenže se rozhodl sám koupit pozemek parc. č. , hodnota, , k.ú. , adresa, , na kterém se rodinný dům nacházel, aby vlastnil nejen stavbu, ale i pozemek, ale nakonec se sám rozhodl vložit svoji nemovitost jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu při založení žalované. S ohledem na výše uvedenému má žalovaná za to, že pan , jméno FO, nabyl výlučné vlastnické právo k rodinnému domu vydržením ke dni 15. 4. 2003. Pokud soud shledá, že vlastnické právo k rodinnému domu nevydržel již pan , jméno FO, , tak má žalovaná za to, že vlastnické právo vydržela ona sama, a to nejpozději ke dni 3. 9. 2013 uplynutím desetileté vydržecí doby ode dne účinků zápisu žalované do katastru nemovitostí jakožto jediného vlastníka nemovitosti. Žalovaná byla po celou dobu, a to až do dne, kdy jí byla doručena tato žaloba o určení vlastnického práva k nemovitosti, v dobré víře, že je jediným vlastníkem rodinného domu. Žalovaná neměla žádný důvod se domnívat, že by pan , jméno FO, nebyl v době převodu vlastnického práva na žalovanou jediným vlastníkem nemovitosti, neboť byl jako jediný vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí a zápis jeho výlučného vlastnického práva k nemovitosti nebyl nikým a nikdy sporován. Žalovaná po celou vydržecí dobu nakládala s nemovitostí jako s věcí vlastní. To vyplývá mj. z účetnictví žalované, v rámci kterého je nemovitost žalovanou evidována po celou dobu existence žalované v rámci základního, resp. vlastního kapitálu žalované. Žalovaná byla odběratelem dodávky vodného a stočného, jak uvádí žaloba, kdy takovým odběratelem může být dle § 2 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. pouze a jedině vlastník nemovitosti. Žalovaná měla od svého vzniku v nemovitosti v druhém patře kancelář. Žalovaná též prováděla údržbu a rekonstrukce nemovitosti. Je-li orgán právnické osoby kolegiální, rozhoduje dobrá víra většiny členů tohoto orgánu. Žalovaná nemá žádné pochybnosti o tom, že každý z jejích jednatelů, tj. pan , jméno FO, , paní , Jméno žalobce C, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , právnická osoba, , byl v dobré víře v existenci vlastnického práva žalované k rodinnému domu, o čemž i svědčí to, že žalovaná v rámci svých účetních závěrek vykazovala nemovitost v základním, resp. vlastním kapitálu a žádný z jednatelů nerozporoval vlastnické právo žalované. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána teprve dne 20. 9. 2023, uplynula od zápisu výlučného vlastnického práva žalované k nemovitosti doba více než 20 let, má žalovaná současně za to, že na tuto věc lze aplikovat i institut mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 občanského zákoníku. Uvedené platí i v případě, že by se do vydržení nezapočítávala doba, kdy měl nemovitost v držbě právní předchůdce žalované.

8. Usnesením ze dne 17. 12. 2024, č.j. , spisová značka, , byla účastníkům na žádost žalobců (podání ze dne 12. 12. 2024) lhůta k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně otázky vydržení, stanovená na jednání dne 12. 11. 2024, prodloužena do 23. 12. 2024.

9. V podání doručeném soudu do datové schránky dne 24. 12. 2024 v 0:39:53 hod. žalobci uvedli, že dne 11. 11. 1996 nastala nevyvratitelná právní domněnka a rodinný dům se stal podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a) a pana , jméno FO, , každý ze spoluvlastníků s podílem o velikosti ½. Pro eventuální vydržení panem , jméno FO, by byla nezbytná dobrověrná držba trvající nejméně deset let ode dne 11. 11. 1996. Ani jedna z uvedených podmínek splněna nebyla, když a) pan , jméno FO, společně s panem , jméno FO, založili společnost žalované dne 20.3.2003, tj. před uplynutím zákonem presumované desetileté lhůty, b) pan , jméno FO, si byl vědom, že užívá rodinný dům s vědomím neplatnosti Dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993, a tedy s vědomím toho, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou se žalobkyní a) nedošlo a že tedy žalobkyně a) vlastnické právo nepozbyla. Pro eventuální vydržení žalovanou by pak byla nezbytná dobrověrná držba ode dne 20. 3. 2003 trvající nejméně deset let. Ani jedna z uvedených podmínek splněna nebyla, když a) dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. , spisová značka, , se dobrá víra právnické osoby či její vědomost o určité skutečnosti odvíjí nejen od dobré víry (vědomosti) členů statutárního orgánu (a to bez ohledu na to, zda v daném případě jednali jménem právnické osoby), ale také od dobré víry (vědomosti) jejích zástupců; jak žalobci uvedli výše, v době rozhodné nelze dobrou víru seznat u pana , jméno FO, a dobrou vírou v době rozhodné neoplývala ani druhá jednatelka žalované, kterou byla žalobkyně c), neboť i ta byla informována o stavu věci; b) žalovaná nikdy řádně nevykonávala vlastnická práva, s rodinným domem nikdy nenakládala jako s věcí vlastní, a tedy nikdy nebyla žalovanou konzumována držba, natož držba oprávněná. Za situace, kdy pan , jméno FO, od počátku věděl, že užíváním rodinného domu v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobkyně a) drží cizí právo, nelze ani uvažovat o jeho držbě v dobré víře alespoň v tom nejméně přísném pojetí. Z téhož důvodu pak s ohledem na personální charakter osoby žalované, kdy pan , jméno FO, byl jak společníkem (do 8. 11. 2010) tak i jednatelem (do 11. 12. 2021), nelze držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu dovozovat ani u osoby žalované. S ohledem na vědomost pana , jméno FO, o neplatnosti Dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993, si pan , jméno FO, musel být a byl vědom i vady znaleckého posudku užitého pro vyhodnocení nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti žalované, a tedy nedodržení povinné náležitosti ve smyslu ust. § 59 obchodního zákoníku. Žalobci dále považují za rozporné obecnému vnímání spravedlnosti, aby se vydržení vlastnického práva dovolávala společnost, jejíž společník a jednatel přes znalost faktického stavu věci učinil cizí podíl nemovitosti součástí nepeněžitého vkladu do základního kapitálu, a která předmětnou nemovitost nikdy fakticky neužívala, o tuto se nikdy reálně nestarala, zatímco žalobkyně a) nemovitost nejprve za trvání manželství nabyla, v nemovitosti téměř bez přestávky po celou dobu reálně bydlela, vedla v ní společnou domácnost s panem , jméno FO, a o tuto nemovitost pečovala. Ke svým tvrzením žalobci označili jako důkaz účastnický výslech žalobců a), b) a c).

10. Podání žalobců doručené soudu dne 24. 12. 2024 shrnuté v předchozím odstavci bylo soudu zasláno po stanovené lhůtě, tj. po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. K nově uvedeným skutkovým tvrzením (zejména tvrzení, že pan , jméno FO, a žalobkyně c), jakožto bývalá jednatelka žalované, věděli o tom, že je Dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 neplatná, a že tudíž věděli o tom, že pan , jméno FO, není výlučným vlastníkem rodinného domu) a k nově označeným důkazům (účastnické výpovědi žalobců) soud tudíž s odkazem na § 118b o. s. ř. nemohl přihlédnout (k tomu více níže).

11. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

12. Z oddacího listu ze dne 19. 3. 1979 bylo zjištěno, že pan , jméno FO, a žalobkyně a) , Jméno žalobce A, (dříve , Anonymizováno, ) uzavřeli manželství dne , datum, .

13. Z rodného listu ze dne 16. 1. 1980 plyne, že žalobce b) je synem , jméno FO, a žalobkyně a). Z rodného listu ze dne 4. 5. 2020 plyne, že žalobkyně c) je dcerou , jméno FO, a žalobkyně a).

14. Z notářského zápisu ze dne 12. 3. 1992, , spisová značka, , , Anonymizováno, , bylo zjištěno, že manželé , jméno FO, a , Jméno žalobce A, jako kupující uzavřeli kupní smlouvu na dům č.p. , Anonymizováno, postavený na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, (pozemek byl dle smlouvy ve vlastnictví státu) a rodinný dům nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dle razítka Státního notářství , adresa, byla smlouva registrována dne 12. 3. 1992 a tímto dnem nabyla účinnosti.

15. Notářským zápisem ze dne , datum, , manželé , jméno FO, a , Jméno žalobce A, uzavřeli dohodu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 143a občanského zákoníku. , jméno FO, a , Jméno žalobce A, se dohodli na zúžení svého bezpodílového spoluvlastnictví tak, že rodinný dům bude od účinnosti dohody výhradným a neomezeným vlastnictvím , jméno FO, . Dle razítka na notářském zápisu byl rozhodnutím , právnická osoba, , adresa, vklad práva povolen a právní účinky vkladu vznikly dnem 15. 4. 1993.

16. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1993, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 11. 11. 1993, bylo manželství , jméno FO, a , jméno FO, rozvedeno.

17. Kupní smlouvou ze dne 14. 7. 1998 pan , jméno FO, koupil od Statutárního města , Anonymizováno, , Anonymizováno, parc. č. , hodnota, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , tedy pozemek pod rodinným domem, a dále pozemek parc. č. , hodnota, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , tedy zahradu u rodinného domu. Dle razítka , právnická osoba, , adresa, na kupní smlouvě byl vklad práva zapsán v katastru nemovitostí dne 12. 10. 1998 a právní účinky vkladu vznikly dnem 28. 7. 1998.

18. Notářským zápisem ze dne 20. 3. 2003, , Anonymizováno, /, adresa, , jméno FO, a pan , jméno FO, uzavřeli společenskou smlouvu a založili společnost žalované. Základní kapitál žalované činí 4.450.000 Kč a je tvořen nepeněžitým vkladem , jméno FO, ve výši 4.430.000 Kč tvořeným nemovitostmi, a to rodinným domem, pozemkem pod rodinným domem parc. č. , hodnota, , a pozemkem parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, 1 (nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem Ing. arch. , jméno FO, na částku 4.436.600 Kč), a peněžitým vkladem pana , jméno FO, ve výši 20.000 Kč. Obchodní podíl , jméno FO, činil 1 % a pana , jméno FO, 99 %. Prvním jednatelem společnosti byla žalobkyně c).

19. Ze znaleckého posudku Ing. arch. , jméno FO, ze dne 10. 3. 2003 plyne, že rodinný dům, venkovní úpravy, pozemky parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, , a trvalé porosty ocenil na celkovou částku 4.436.600 Kč.

20. Prohlášením ve smyslu podle § 60 obchodního zákoníku ze dne 20. 3. 2003 pan , jméno FO, prohlásil, že rodinný dům a další nemovitosti vkládá do základního kapitálu žalované. Předáním prohlášení správci vkladu žalované současně s předáním nemovitostí je nepeněžitý vklad splacen s tím, že vlastnické právo k nemovitostem nabývá žalovaná vkladem práva do katastru nemovitostí. Správce vkladu žalované, kterým byl rovněž pan , jméno FO, , potvrdil převzetí tohoto prohlášení a současně i to, že mu byly vkládané nemovitosti předány.

21. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalované plyne, že žalovaná vznikla dne 29. 4. 2003. Jednatelem žalované byla od 29. 4. 2003 do 1. 9. 2003 žalobkyně c), od 1. 9. 2003 do 11. 12. 2021 pan , jméno FO, , od 13. 3. 2006 do současnosti pan Mgr. Ing. , jméno FO, , a od 4. 5. 2006 do současnosti pan , právnická osoba, . Základní kapitál žalované činil od 29. 4. 2003 do 30. 5. 2005 4.450.000 Kč a od 30. 5. 2005 do současnosti 7.411.000 Kč.

22. Z doložených výpisů z katastru nemovitostí k datu 20. 3. 2003, 15. 4. 2003 a 3. 9. 2003 v 00:00:00 hod. plyne, že k uvedeným datům/časovým okamžikům byl rodinný dům v katastru nemovitostí evidován ve výlučném vlastnictví pana , jméno FO, , a to na základě Dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 s právními účinky vkladu práva ke dni 15. 4. 1993.

23. Z doložených výpisů z katastru nemovitostí k datu 20. 3. 2006, 16. 5. 2006, 3. 9. 2013, 20. 3. 2016, 16. 5. 2016 a 7. 8. 2023 plyne, že k uvedeným datům byl rodinný dům v katastru nemovitostí evidován ve výlučném vlastnictví žalované, a to na základě Prohlášení vkladatele o vkladu do základního jmění právnické osoby podle obch.z. ze dne 20. 3. 2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 9. 2003.

24. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2022, č.j. 59 , právnická osoba, /, Anonymizováno, , bylo rozhodnuto o pozůstalosti po , jméno FO, , zemřelém dne 11. 12. 2021. Z usnesení plyne, že dědici , jméno FO, byli pozůstalý syn žalobce b) a pozůstalá dcera žalobkyně c).

25. Žalovanou navržené výslechy jejích jednatelů pánů Mgr. Ing. , jméno FO, a , právnická osoba, soud pro nadbytečnost neprováděl, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že rodinný dům vydržel již právní předchůdce žalované pan , jméno FO, (k tomu více níže), a tudíž bylo nadbytečné se zabýval dobrou vírou žalované a za tímto účelem vyslýchat jednatele žalované.

26. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

27. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

28. Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

29. Podle § 134 odst. 3 občanského zákoníku do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

31. Soud předně uvádí, že podání žalobců doručené soudu dne 24. 12. 2024 v 0:39:53 hod. (shrnuté v odstavci 9. tohoto rozsudku) bylo soudu zasláno až po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. Na jednání dne 12. 11. 2024 byla účastníkům poskytnuta lhůta z koncentrace řízení ohledně otázky vydržení v délce 30 dnů, a usnesením ze dne 17. 12. 2024, č.j. , spisová značka, , byla na žádost žalobců tato lhůta účastníkům prodloužena do 23. 12. 2024. Žalobci přesto zaslali své podání soudu až dne 24. 12. 2024 v 0:39:53 hod., tj. po uplynutí stanovené lhůty. Soud tedy podle § 118b o. s. ř. nemohl přihlédnout k nově uvedeným skutkovým tvrzením a k nově označeným důkazům v podání žalobců doručeném soudu dne 24. 12. 2024. Toto zejména dopadá na nově uvedené tvrzení žalobců, že pan , jméno FO, a žalobkyně c), jakožto bývalá jednatelka žalované, věděli o tom, že je Dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 neplatná, a že tudíž věděli o tom, že pan , jméno FO, není výlučným vlastníkem rodinného domu, a dále na nově označené důkazy – účastnické výslechy žalobců a), b) a c).

32. Soud vzhledem k argumentaci zástupce žalobců na jednání dne 18. 3. 2025 považuje za nutné dodat, že neměl povinnost účastníky vyzývat dle § 118a o. s. ř. a prolamovat koncentraci řízení. Na základě skutkových tvrzení uplatněných účastníky (viz žaloba, viz vyjádření žalované ze dne 6. 11. 2023) a na základě účastníky doložených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že je potřeba se v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení (neboť byly účastníky tvrzeny skutečnosti podřaditelné pod zákonná ustanovení upravující vydržení), proto účastníky na jednání dne 12. 11. 2024 upozornil, že se vydržením bude zabývat (resp. že tvrzený skutkový stav je třeba posoudit i z hlediska podmínek vydržení). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. , spisová značka, se totiž soud zabývá vydržením vlastnického práva vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv. Citovaný závěr Nejvyššího soudu byl dále rozveden v rozsudku ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. , spisová značka, , kde bylo konstatováno, že to „nelze vykládat tak, že v řízení o určení vlastnického práva se uplatňuje zásada oficiality a zásada vyšetřovací a že se soud má zabývat otázkou vydržení „z úřední povinnosti“. Zmíněnou větu je třeba vykládat tak, že účastník není, v souladu se zásadou, že právní posouzení je věcí soudu, svá tvrzení právně kvalifikovat (iura novit curia); to jej však nezbavuje odpovědnosti za vnesení a prokázání rozhodujících právních skutečností. Pokud tedy účastník tvrdí okolnosti nasvědčující vydržení uplatněného práva, aniž by své tvrzení právně kvalifikoval, a aniž by se vydržení výslovně domáhal, je soud povinen se vydržením zabývat; pokud tu takové okolnosti tvrzeny nejsou, soud se věcí zabývá jen z hlediska žalobcem vymezeného předmětu řízení, resp. z hlediska obrany žalovaného. (…) Soud se tudíž bude zabývat otázkou, zda došlo k vydržení práva, ať již řádnému či mimořádnému, tehdy, jestliže účastníci tvrdí skutečnosti podřaditelné pod zákonná ustanovení upravující vydržení.“ Z citovaného rozsudku sp. zn. , spisová značka, ve spojení s předchozí zde citovanou judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) dále plyne, že „soud poučením podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nemá účastníka upozorňovat na to, že může tvrdit a prokazovat třeba i řadu dalších potenciálních skutkových okolností, které prozatím do řízení nevnesl, jež by též mohly ovlivnit výsledek sporu pro případ, že by se staly.“ Soud tudíž má za to, že neměl a nemohl poučovat účastníky dle § 118a o. s. ř. a vyzývat je k případnému doplnění konkrétních tvrzení a důkazů ohledně naplnění či nenaplnění podmínek vydržení. Soud pouze s ohledem na dosavadní skutková tvrzení účastníků a doložené listinné důkazy konstatoval, že se bude vydržením zabývat a na žádost účastníků jim poskytl lhůtu z koncentrace řízení, aby se případně mohli ve stanovené lhůtě k otázce vydržení dále vyjádřit či případně doplnit další tvrzení a navrhnout důkazy.

33. Zbývá dodat, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. , spisová značka, , a předchozí zde citované judikatury „poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci“. V projednávané věci bylo rozhodnuto na základě zjištěného skutkového stavu (viz níže), nikoliv na základě neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Soud tudíž neměl povinnost účastníky vyzývat dle § 118a o. s. ř.

34. Soud nesouhlasí ani s argumentací zástupce žalobců uplatněnou na jednání dne 18. 3. 2025 v tom smyslu, že mohl i po koncentraci řízení reagovat na podání žalované a uvádět nová tvrzení a označovat důkazy. Předně je třeba poukázat na to, že podání žalobců doručené soudu dne 24. 12. 2024 žalobci neučinili v reakci na žádné podání žalované (podání žalované ze dne 11. 12. 2024 bylo zástupci žalobců doručeno až dne 10. 1. 2025). Až na jednání dne 18. 3. 2025 zástupce žalobců poprvé uvedl, že jeho podání ze dne 23. 12. 2024 (takto bylo podání datováno, soudu však bylo doručeno až dne 24. 12. 2024) „lze v podstatě považovat i za reakci na vyjádření žalované ze dne 11. 12. 2024.“35. Stěžejní je však to, že dle judikatury Nejvyššího soudu (např. výše citovaný rozsudek sp. zn. , spisová značka, či rozsudek velkého senátu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , spisová značka, ) platí, že „poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, tedy účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení proto nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. Od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b.“36. Žalobci však v podání doručeném soudu dne 24. 12. 2024 mimo jiné zcela nově začali tvrdit, že pan , jméno FO, a žalobkyně c), jakožto bývalá jednatelka žalované, věděli o tom, že je Dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 neplatná, a že tudíž věděli o tom, že pan , jméno FO, není výlučným vlastníkem rodinného domu (toto tvrzení je v podání doručeném soudu dne 24. 12. 2024 stěžejní a z něj se odvíjí argumentace žalobců). Soud má za to, že toto nové tvrzení bylo jednoznačně uplatněno po koncentraci řízení. Nejedná se o popírání správnosti tvrzení protistrany, taktéž se nejedná o vyjádření k důkazům označeným druhou stranou sporu a nejedná se ani o nic jiného z výše uvedených údajů, které lze uvádět i po koncentraci řízení.

37. To samé pak obdobně platí i o nově označených důkazech – účastnických výsleších žalobců a), b) a c). Ustanovení § 118b o. s. ř. neumožňuje po koncentraci řízení označovat další důkazy (pokud se nejedná o výjimky stanovené zákonem). Nové důkazy nelze označovat ani v rámci popírání správnosti tvrzení protistrany ani v rámci vyjádření k důkazům označeným druhou stranou sporu.

38. Soud tedy uzavírá, že podání žalobců doručené soudu dne 24. 12. 2024 v 0:39:53 hod. bylo soudu zasláno až po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. a soud tudíž nemohl přihlédnout k nově uvedeným skutkovým tvrzením a k nově označeným důkazům v tomto podání. Jedná se zejména o zcela nové tvrzení, že pan , jméno FO, a žalobkyně c), jakožto bývalá jednatelka žalované, věděli o tom, že je Dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 neplatná, a že tudíž věděli o tom, že pan , jméno FO, není výlučným vlastníkem rodinného domu. , právnická osoba, o nově označené důkazy – účastnické výslechy žalobců a), b) a c).

39. Co se týče věcného posouzení projednávané věci, z provedeného dokazování vyplynulo, že manželé , jméno FO, a , Jméno žalobce A, nabyli ke dni 12. 3. 1992 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů rodinný dům č.p. , Anonymizováno, postavený na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, , a to na základě kupní smlouvy sepsané notářským zápisem ze dne 12. 3. 1992, , spisová značka, , , Anonymizováno, .

40. Soud souhlasí s argumentací žalobců v tom směru, že následně manžely , jméno FO, a , jméno FO, uzavřená dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 143a občanského zákoníku, uzavřená notářským zápisem ze dne 8. 4. 1993, , Anonymizováno, , s právními účinky vkladu ke dni 15. 4. 1993, na základě níž se měl stát předmětný rodinný dům výlučným vlastnictvím , jméno FO, , je absolutně neplatná. V tomto směru zde od roku 1996 existuje ustálená judikatura Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 86/1995, a ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 104/95, a stanovisko ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-2/96), dle níž „dohoda podle ustanovení § 143a občanského zákoníku se může týkat jen majetku nabytého v budoucnu (tedy po uzavření takové dohody), nemůže však zahrnovat majetek, který byl nabyt před jejím uzavřením; nelze tedy takovou dohodou zpětně měnit vlastnictví již jednou nabyté.“ Na tuto judikaturu později opakovaně odkázal i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , spisová značka, , nebo usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. , spisová značka, ). Lze tedy uzavřít, že dohodou uzavřenou notářským zápisem ze dne 8. 4. 1993, , Anonymizováno, , nemohlo dojít k převodu předmětného rodinného domu z bezpodílového spoluvlastnictví manželů , jméno FO, a , jméno FO, do výlučného vlastnictví , jméno FO, . Předmětný rodinný dům tudíž zůstal v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů , jméno FO, a , jméno FO, .

41. Následně bylo manželství , jméno FO, a , jméno FO, rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1993, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 11. 11. 1993. Jelikož do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů , jméno FO, nedošlo k jeho vypořádání (a ani nebyl k soudu podán v tomto směru návrh), dostal se dle § 149 odst. 4 občanského zákoníku, v rozhodném znění, ke dni 11. 11. 1996 předmětný rodinný dům do podílového spoluvlastnictví , jméno FO, a , jméno FO, s totožnými podíly spoluvlastníků, tj. každý ½.

42. Stěžejní pro posouzení projednávané věci je však to, že pan , jméno FO, , nar. 24. 5. 1953, byl od 15. 4. 1993 (po uzavření dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů notářským zápisem ze dne 8. 4. 1993, , Anonymizováno, , a vkladu výlučného vlastnického práva , jméno FO, dle této dohody do katastru nemovitostí) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je výlučným vlastníkem rodinného domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, .

43. Soud v tomto směru odkazuje na závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , spisová značka, , dle něhož „Vydržení je institutem, který hojí vady nabývacího titulu včetně absolutně neplatnosti právního úkonu, na jehož základě držitel právo nabyl. Podstatné pro kvalifikaci držby jako oprávněné je, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je subjektem drženého práva, tedy že o důvodech neplatnosti nemohl vědět ani při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti konkrétního případu po každém požadovat“. Odkázat lze rovněž na odbornou literaturu, a to konkrétně na komentář k § 130 občanského zákoníku od J. , jméno FO, , J. , jméno FO, , M. , jméno FO, , M. , jméno FO, a kol (, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, , adresa, s.), kde je uvedeno, že „Omluvitelná je v zásadě i neznalost judikatury; lze dokonce vyslovit úvahu, že pokud je právní předpis natolik nejasný, že jeho výklad vyžaduje publikaci rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, může to být jedno z hledisek pro posouzení omluvitelnosti právního omylu ohledně výkladu tohoto ustanovení.“44. Dále je třeba poukázat na to, že na otázku, zda lze dohodou podle ustanovení § 143a občanského zákoníku změnit vlastnictví již nabyté, nenahlížely v minulosti soudy a odborná veřejnost totožně, o čemž svědčí už jen to, že Ústavní soud musel vydat stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st.-2/96, neboť dva senáty Ústavního soudu měly na věc odlišný právní názor. Daná judikatura Ústavního soudu byla navíc vydána až cca 3 roky poté, co manželé , jméno FO, a , Jméno žalobce A, dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů týkající se předmětného rodinného domu uzavřeli a práva dle této dohody byla zapsána do katastru nemovitostí.

45. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že pan , jméno FO, nemohl o důvodech neplatnosti dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 vědět ani při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti konkrétního případu po každém požadovat. , jméno FO, tedy byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se od 15. 4. 1993 stal výlučným vlastníkem předmětného rodinného domu a byl tedy oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 občanského zákoníku.

46. Zbývá dodat, že pan , jméno FO, s předmětným rodinným domem nakládal jako s vlastním. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků plyne, že pan , jméno FO, v rodinném domě bydlel a užíval ho (viz str. 5 podané žaloby; vyjádření žalované ze dne 11. 12. 2024). Dne 14. 7. 1998 pan , jméno FO, sám uzavřel se Statutárním městem , Anonymizováno, kupní smlouvu na pozemek parc. č. , hodnota, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , tedy na pozemek pod rodinným domem, a dále na pozemek parc. č. , hodnota, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , tedy na zahradu u rodinného domu. Z této kupní smlouvy je zřejmé, že pan , jméno FO, se rozhodl sám zakoupit pozemek pod rodinným domem a zahradu u domu, aby vlastnil jak stavbu, tak pozemek pod ní a zahradu okolo. Z notářského zápisu ze dne 20. 3. 2003, , Anonymizováno, , a zejména z Prohlášení ve smyslu podle § 60 obchodního zákoníku ze dne 20. 3. 2003 je pak zřejmé, že pan , jméno FO, vložil „své nemovitosti, a to budovu čp. , Anonymizováno, postavenou na pozemku p.č. , hodnota, , pozemek p.č. , hodnota, a pozemek p.č. , Anonymizováno, , v obci , adresa, , části obce a katastrálním území , adresa, “ do základního kapitálu žalované a předal je správci vkladu. I z těchto listin je zřejmé, že pan , jméno FO, pokládal předmětný rodinný dům za svůj a nakládal s ním jako s vlastním.

47. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že pan , jméno FO, byl od 15. 4. 1993 ve smyslu § 130 odst. 1 občanského zákoníku oprávněným držitelem rodinného domu č.p. , Anonymizováno, , postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, . Po uplynutí deseti let nepřetržité oprávněné držby se pan , jméno FO, stal ke dni 15. 4. 2003 podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku výlučným vlastníkem rodinného domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, .

48. Soud v tomto směru dodává, že si je vědom toho, že pan , jméno FO, Prohlášením ve smyslu podle § 60 obchodního zákoníku ze dne 20. 3. 2003 vložil předmětný rodinný dům do základního kapitálu žalované a předal ho správci vkladu žalované. Stěžejní je však to, že k vkladu práva dle Prohlášení ze dne 20. 3. 2003 do katastru nemovitostí došlo až s právními účinky ke dni 3. 9. 2003 (do 3. 9. 2003 byl pan , jméno FO, v katastru nemovitostí evidován jako vlastník rodinného domu; a ostatně i v Prohlášení ze dne 20. 3. 2003 bylo uvedeno, že vlastnické právo k nemovitostem nabývá žalovaná vkladem práva do katastru nemovitostí). , jméno FO, byl tedy i po 20. 3. 2003 oprávněným držitelem předmětného rodinného domu, i přesto, že rodinný dům již předal správci vkladu žalované. Žalovaná byla v dané době pouhým detentorem. Soud v tomto směru odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , spisová značka, , kde bylo konstatováno následující: „Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví“. Obdobně lze taktéž odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , kde bylo konstatováno následující: „Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. , spisová značka, , a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , spisová značka, , a usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , spisová značka, ).“49. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že pan , jméno FO, se po uplynutí deseti let nepřetržité oprávněné držby stal ke dni 15. 4. 2003 podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku výlučným vlastníkem rodinného domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, . Následně s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 9. 2003 se stala výlučným vlastníkem předmětného rodinného domu žalovaná. Proto byla podaná žaloba výroky I. a II. tohoto rozsudku v plném rozsahu zamítnuta.

50. Výroky č. III. a IV. tohoto rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná v řízení zcela úspěšná, náleží jí dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení žalované tvoří náklady jejího právního zastoupení. V projednávané věci zástupce žalované učinil celkem , hodnota, úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 6. 11. 2023, účast na jednání dne 28. 5. 2024, účast na jednání dne 12. 11. 2024, vyjádření ze dne 11. 12. 2024, účast na jednání dne 18. 3. 2025). Za prvních 5 uvedených úkonů náleží zástupci žalované odměna dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dál jen „a. t.“), ve znění do 31. 12. 2024, ve výši 3.100 Kč za úkon (tarifní hodnota 50.000 Kč - § 9 odst. 4 písm. b) a.t., ve znění do 31. 12. 2024). Za účast na jednání dne 18. 3. 2025 náleží zástupci žalované odměna dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dál jen „a. t.“), ve znění po 1. 1. 2025, ve výši 5.620 Kč za úkon (tarifní hodnota 113.000 Kč - § 9 odst. 4 písm. a) a.t., ve znění po 1. 1. 2025). Celkem tedy na odměně zástupci žalované náleží částka 21.120 Kč. Dále též zástupci žalované náleží paušální náhrada hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 4 a. t. za 5 úkonů po 300 Kč (ve znění do 31. 12. 2024) a za jeden úkon po 450 Kč (ve znění po 1. 1. 2025), celkem tedy částka 1.950 Kč. Dále zástupci žalované náleží náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši 9.871,49 Kč [dne 28. 5. 2024 jízdné , adresa, a zpět vozidlem , Anonymizováno, 220i, celkem , hodnota, km, při průměrné spotřebě 6,1 l/100 km, při ceně pohonných hmot 38,20 Kč/l (§ 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb.) a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb.) – celkem 3.283,10 Kč; dne 12. 11. 2024 jízdné , adresa, a zpět vozidlem , Anonymizováno, 220i, celkem , hodnota, km, při průměrné spotřebě 6,1 l/100 km, při ceně pohonných hmot 38,20 Kč/l (§ 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb.) a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb.) – celkem 3.283,10 Kč; dne 18. 3. 2025 jízdné , adresa, a zpět vozidlem , Anonymizováno, 220i, celkem , hodnota, km, při průměrné spotřebě 6,1 l/100 km, při ceně pohonných hmot 35,80 Kč/l (§ 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb.) – celkem 3.305,29 Kč], a náhrada za promeškaný čas dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb. po 100 Kč (ve znění do 31. 12. 2024) za 20 půlhodin (2x cesta na jednání a zpět v délce 10 započatých půlhodin v roce 2024) ve výši , právnická osoba, Kč, a po 150 Kč (ve znění po 1. 1. 2025) za 10 půlhodin (jednou cesta na jednání a zpět v délce 10 započatých půlhodin v roce 2025) ve výši 1.500 Kč. Zástupce žalované je plátcem DPH, tudíž žalované náleží i náhrada 21 % DPH z odměny a náhrad, tj. 7.652,71 Kč. Celkem tedy žalované náleží náhrada nákladů řízení ve výši 44.094,20 Kč.

51. Žalobkyně a) se domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ½ na rodinném domu, a žalobci b) a c) se domáhali určení, že pan , jméno FO, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem druhé poloviny rodinného domu. Žalobkyně a) je tudíž povinna zaplatit žalované polovinu náhrady nákladů řízení, tj. částku 22.047,10 Kč. Žalobci b) a c) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně druhou polovinu náhrady nákladů řízení, tj. částku 22.047,10 Kč.