47 C 142/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta Anonymizováno .D. sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 13 779,82 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující po žalovaném zaplacení částky 13 779,82 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 294,4 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 930,9 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 779,82 Kč od 15. 12. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 9 634,82 Kč od 2.9.2024 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Předmět řízení a skutkový stav1. Žalobce se v řízení zahájeném žalobou ze dne 23. 4. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit:- jistinu 9 634,82 Kč,- smluvní poplatky 4 145 Kč,- kapitalizované úroky 930,90 Kč,- kapitalizované úroky z prodlení 294,40 Kč,- úroky z úvěru 12,75 % p. a. z jistiny 9 634,82 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení,- úroky z prodlení v zákonné výši 12,75 % p. a. z dlužné částky ve výši 13 779,82 Kč (jistina 9 634,82 Kč, poplatky 4 145 Kč), od 15. 12. 2024 do zaplacení,to vše z titulu smlouvy uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „banka“ či „věřitel“), a žalovaným dne 13. 7. 2017 - Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, .

2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) soud rozhodl bez jednání na základě žalobcem předložených listinných důkazů (tento rozsudek nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního, nýbrž je postaven na základě zjištěného skutkového stavu). Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Žalovaný požádal banku v žádosti ze dne 13. 7. 2017 o revolvingový úvěr a vydání a užívání kreditní karty. V žádosti žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu, má střední vzdělání, je svobodný, pracovní poměr má na dobu neurčitou (od 2. 5. 2015), není ve výpovědní ani zkušební lhůtě. Průměrný čistý příjem za tři měsíce činil 27 000 Kč měsíčně, celkový čistý příjem domácnosti činil 50 000 Kč, přičemž počet zdrojů příjmu uvedl jeden a žalovaný dále uvedl, že má dvě vyživovací povinnosti (důkaz: Žádost o smlouvu o revolvingový úvěr a vydání a užívání kreditní karty ze dne 13. 7. 2017 a Vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2025).

5. Banka posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z žalobcem tvrzeného příjmu ve výši 27 000 Kč, od něj odečetla interní splátky žalovaného u banky ve výši 250 Kč a dále bankou vypočtené výdaje žalovaného ve výši 7 845,68 Kč, ke kterým dospěla z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částky normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a z výdajů na bydlení uváděných , právnická osoba, (důkaz: Vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2025). Po takovém hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému Kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč.

6. Mezi bankou a žalovaným tak byla dne 13. 7. 2017 uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, . Úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč byl sjednán v Dispozicích smlouvy. Čerpaný úvěr se žalovaný dle Dispozic smlouvy ve spojení s čl. III. odst. 1 smlouvy zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách ve sjednané procentuální výši 2,00 % z částky vyčerpaného úvěru ke konci zúčtovacího období. Zúčtovací období bylo stanoveno mezi 1. až 31. dnem v měsíci. Konkrétní výše měsíční splátky tedy nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a vydání a užívání kreditní karty ze dne 13. 7. 2017.

7. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným způsobené zejména prodlením s hrazením měsíční povinné minimální splátky využila banka svého práva sjednaného v podmínkách a dne 1. 9. 2024 ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky (důkazy: výpisy ke kreditní kartě MoneyCard Smart a Upomínka – rozhodnutí o zesplatnění a výzva k zaplacení dluhu z úvěru).

8. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2024, a to s účinností ke dni 13. 12. 2024; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem banky zaslaným žalovanému dne 3. 1. 2025 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek; Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek - Seznam pohledávek; Potvrzení o zaplacení úplaty; Oznámení o postoupení pohledávky žalovanému vč. dokladu o odeslání). Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení, tj. k 13. 12. 2024, celkem 15 005,12 Kč.

9. Žalovaný celkem vyčerpal na úvěru částku 106 227,20 Kč, zaplatil celkem 129 618,13 Kč (důkaz: platební historie).II. Právní posouzení skutkového stavu10. Banka a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem 10 000 Kč ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Banka byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

11. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

16. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“17. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

18. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit;b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

19. Banka těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostála.

20. Banka se spokojila jen s příjmem deklarovaným žalovaným v žádosti o úvěr, tedy že jeho čistý příjem činí částku 27 000 Kč. Tento příjem banka neověřovala. To plyne nejen z doplnění žaloby ze dne 31. 7. 2025 na výzvu soudu, ale i z důkazu Vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2025 ve smyslu a contrario.

21. Věřitel nevedl žalovaného k tomu, aby vůbec žalovaný vyjevil alespoň v rovině tvrzení své výdaje a jejich položky. V žádosti o úvěr taková kolonka absentuje. Dále věřitel žalovaným netvrzené výdaje neověřoval. To plyne nejen z doplnění žaloby ze dne 31. 7. 2025 na výzvu soudu, ale i z Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2025 vystaveném původním věřitelem (bankou): „Do výdajů klienta byly započteny výdaje klienta doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima klienta… částka normativních nákladů na bydlení… výdaje na bydlení vydané Českým statistickým úřadem a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází.“22. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu. Nicméně věřitel nezkoumal, kolik činí nájemné žalovaného.

23. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že vyživuje 2 osoby. Věřitel nezkoumal výdaje žalovaného na tyto 2 osoby.

24. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnaný a uvedl zaměstnavatele, což věřitel neověřoval (srov. prázdná kolonka v žádosti o úvěr s názvem „Předložený doklad o hlavním příjmu“, tj. argument a contrario, tedy že žalovaný věřiteli nepředložil žádný doklad o příjmu).

25. Věřitel nejen řádně, ale nijak neověřoval žalovaným tvrzené příjmy a neověřoval ani výdaje žalovaného, které žalovaný dokonce věřiteli ani netvrdil. Tím věřitel porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Smlouva o úvěru je už pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky - smluvní úrok nebo smluvní poplatek. Žalobce by měl právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru. Jde o úvěr ve smyslu úvěrového rámce, tedy nikoli o jednorázové poskytnutí jistiny úvěru. Je proto třeba sečíst částku, kterou po celou dobu žalovaný od věřitele čerpal, a od ní odečíst částky, které žalovaný věřiteli zaplatil. Výsledkem bude (ne)vrácená jistina ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru. Z důkazu platební historie soud zjistil, že žalovaný čerpal od věřitele celkem (od 14. 8. 2017 do 2. 12. 2024) částku 106 227,2 Kč a žalovaný věřiteli z jistiny úvěru vrátil (tedy na účet č. 223428733/0600 připsal) částku 129 618,13 Kč. Proto žalovaný žalobci již nic nedluží (vrátil celou vyčerpanou jistinu úvěru, přičemž kvůli absolutní neplatnosti si věřitel po právu nemohl započítávat ty které smluvní poplatky a úroky uvedené ve výpise z účtu). Žaloba je zcela nedůvodná.III. Náklady řízení26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“. Žalovaný byl zcela úspěšný, a proto by měl právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalovanému ale náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).