47 C 195/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , jiné reg. č.: osobní údaje žalobce sídlem právnická osoba jméno anonymizována dvě slova příjmení jméno , země zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum trvale bytem adresa žalované o zaplacení 17 813,39 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující po žalované zaplacení částky ve výši 17 813,39 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, 7,05 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, 7,05 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, 7,05 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, 7,05 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, 7,50 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, 8 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, 8,75 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, 9 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, 9 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, 7,25 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, 7,25 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, 7,5 % ročně z částky 17 813,39 Kč od 1. 7. 2021 do 3. 12. 2021, a za dobu od 4. 12. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 27. 4. 2021 (podanou u soudu téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 17 813,39 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy ze dne 27. 4. 2007 o půjčce [číslo] kterou uzavřeli žalovaná a právní předchůdce žalobce – společnost [právnická osoba], [IČO], s tím, že původně se pohledávka skládala z jistiny půjčky ve výši 30 000 Kč a souhrnného poplatku (kapitalizovaný úrok) ve výši 20 880 Kč. Žalovaná se nevyjádřila k žalobě. Žádný z účastníků se nedostavil k jednání.

2. Soud přijal následující závěr o skutkovém stavu.

3. Žalovaná uzavřela dne 27. 4. 2007 s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaná převzala hotově při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce celkem částku ve výši 50 880 Kč - půjčka ve výši 30 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 20 880 Kč. Půjčka měla být splácena v hotovosti v 53-pravidelných týdenních splátkách po 960 Kč (důkaz: smlouva ze dne 27. 4. 2007).

4. Žalovaná své smluvní závazky nehradila řádně a včas. Při nesplnění povinnosti uhrazení splátky měl podle čl. 8 Smluvních podmínek původní věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Poslední splátka připadala na 2. 5. 2008. Žalovaná celkově uhradila právnímu předchůdci žalobce 33 066,61 Kč (žalobce neuvedl, kdy žalovaná zaplatila jakou konkrétní částku, nýbrž uvedl součet úhrad ze strany žalované). Žalobce uvedl, že v souladu s ustanovením čl. 5 Smlouvy bylo plnění žalované započítáno nejprve na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek) a následně na jistinu.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 uzavřené mezi původním věřitelem ([právnická osoba]) a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno] došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena společností [právnická osoba] přípisem ze dne 25. 6. 2015.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24. 8. 2018 mezi přechodným věřitelem [právnická osoba] S.a.r.l. a žalobcem došlo k témuž dni k postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti ke dni 24. 8. 2018. Žalovaná byla o změně věřitele informována přípisem [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 14. 9. 2018. Ode dne postoupení pohledávky neuhradila žalovaná na svůj dluh ničeho.

7. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Na projednávanou věc se tak použije zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“), vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena před datem 1. 1. 2014.

8. Při právním posouzení soud aplikoval § 657 a § 658 obč. zák., tedy institut smlouvy o půjčce. Dále bylo použito ust. § 1879 o. z. na smlouvy o postoupení pohledávek. Na příslušenství v podobě úroku dopadá § 658 odst. 1 obč. zák. a § 121 odst. 3 obč. zák. (úrok, tj. v řešené věci„ souhrnný poplatek“) a pokud jde o úrok z prodlení, tak na něj dopadá § 517 a § 121 odst. 3 obč. zák. (výše úroku z prodlení vychází z nařízení vlády č. 142/1994 Sb.)

9. Pokud jde o tzv. souhrnný poplatek, ten není dle názoru soudu ničím jiným než cenou peněz v dané transakci, jejich časovou hodnotou, ergo úrokem. Úrok lze totiž definovat jako peněžitou odměnu za poskytnutí peněz. Souhrnný poplatek představuje příjem plynoucí původnímu věřiteli za poskytnutí peněžních prostředků žalované, a tedy jeho ekonomická funkce je totožná s funkcí úroků, kteréžto jsou nepochybně příslušenstvím pohledávky, viz ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. Souhrnný poplatek je tedy jiným označením pro úroky ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák., vypočtené ke dni uzavření smlouvy o půjčce. Vzhledem k tomu, že ve smlouvě, která je právním základem žalovaného nároku, je příslušenství pohledávky specifikováno pevnou částkou, představuje kapitalizovaný úrok. Soud právně posoudil tzv. smluvní poplatek jako smluvní úrok.

10. Na základě výše zjištěných skutečností a po právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba by byla důvodná pouze co do jistiny 30 000 Kč. To z důvodu, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu o půjčce, právní předchůdce žalobce poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, a tuto částku se žalovaná zavázala vrátit. Žalovaná podle tvrzení žalobce, které nebylo rozporováno, zaplatila částku 33 066,61 Kč. Žalovaná tudíž na jistině nedluží ničeho (zaplatila dokonce více). Soud započetl celé plnění žalovanou na jistinu, neboť ujednání o kapitalizovaném úroku je absolutně neplatné (působí od počátku právní jednání, nemůže být zhojeno, soud k ní přihlíží ex offo), jak bude níže vysvětleno. Plnění na absolutně neplatné smluvní ujednání nelze započítávat.

11. Soud zamítl z následujících důvodů.

12. Podle ustálené judikatury nepřiměřeným úrokem - tedy úrokem jsoucím v rozporu s dobrými mravy, tudíž neplatným - je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, 33 Odo 526/2001, 20 Cdo 6063/2016, 26 Cdo 157/2015, 20 Cdo 6063/2016 aj.)

13. V tomto směru soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 z 15. 12. 2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 13/2005. Skutkově se jednalo o smlouvu o peněžité půjčce dle § 657 starého občanského zákoníku, při které byl sjednán úrok ve výši 5 % měsíčně, tedy 60 % ročně. Dle zjištění soudu prvního stupně se obvyklá úroková míra bank v tehdejší době pohybovala mezi 9 a 15,5 % ročně. Jelikož dlužník neměl dle soudu prvního stupně možnost získat úvěr za takových podmínek u banky a vzhledem k riziku, které pro věřitele představoval, tak ani čtyřnásobně vyšší úrok oproti tomu bankovnímu nebyl soudem prvního stupně ani odvolacím soudem považován za nemravný. Nejvyšší soud dal za pravdu dovolateli, když konstatoval, že za nepřiměřenou výši úroků lze zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tehdy souzeném případě, kdy sjednaný úrok byl téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba, dovodil soud, že se jedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy.

14. Obdobný závěr lze nalézt také v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005. Došlo k uzavření smlouvy o peněžité půjčce. Dovolací soud zopakoval závěry z citovaného rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a dodal, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát. To s ohledem na vyšší riziko, které je spojeno s půjčováním peněz mezi fyzickými osobami a nebankovními institucemi. Zejména s ohledem na dlužníky, kteří by na úvěr u banky jen stěží dosáhli.

15. Soud z důkazu tabulkou ČNB ARAD – provedené z úřední povinnosti podle § 120 odst. 2 o. s. ř. (a to i v kontextu judikatury například rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004) - zjistil, že průměrná roční úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami domácnostem činila v době trvání (splácení) smlouvy o půjčce (tj. prosinec 2007) na spotřebu, bydlení a ostatní 6,82 % (UK1), na spotřebu celkem 12,94 % (UK2), na spotřebu – floating a fixace sazby do 1 roku včetně: 13,19 % (UK3), na spotřebu – fixace sazby nad 1 rok do 5 let včetně: 13,39 % (UK4), na spotřebu – fixace sazby nad 5 let: 12,54 % (UK4).

16. V situaci, kdy účastníky sjednaná roční úroková sazba za poskytnutí zápůjčky v dané věci (kapitalizovaný úrok, tj. souhrnná poplatek) – po přepočtu 68 % ročně - podstatně přesahovala obvyklý úrok (6,82 % až 13,39 % ročně), byl sjednán úrok v nepřiměřené výši. Sjednaná úroková sazba je s ohledem na sjednané zajištění nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy, pročež je ujednání o výši úroků absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. 17. (Pokud jde o výpočet ročního úroku s výsledkem 68 %, soud uvádí kupř. následující: 20 880/371 (dnů), získáme úrok za den, vynásobíme 365 dny, získáme roční úrok (20 542, 3180), a pak výsledek vydělíme jistinou 30 000 a získáme 0, 6847, resp. roční úrok 68,48 procent z jistiny a po zaokrouhlení získáme výsledek 68 procent; lze odkázat - ve smyslu notoriety podle § 121 o. s. ř. - i např. na: Standardy úročení na https://is.muni.cz/el/law/podzim MV926K/um/Standa, podle nichž jako délka roku v rovnici může být použita buď jako skutečná délka roku (tj. 365 dnů v nepřestupném a 366 dnů v přestupném roce), nebo pevně definovaná hodnota (obvykle 365 nebo 360); Finanční matematika (cuni.cz); obdobný výpočet se zaokrouhleně stejným výsledkem např. na Úroková sazba | finanční matematika (finmat.cz)).

18. Soud porovnával sjednanou výši úrokové sazby se statistikami České národní banky, což je v souladu s judikaturou. Tak kupříkladu Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aproboval postup nižšího soudu, který zjistil výši obvyklého úroku z výpisu statistik České národní banky týkajících se průměrných úrokových sazeb bank. Obdobně ve věci aprobované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 odvolací soud vycházel z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření smlouvy, zjištěné ze statistických materiálů České národní banky. Srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 634/2018-91, rozsudek Krajského soudu v Plzni z 7. 2. 2018 č. j. 156 ICm 3546/2017-22, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018 č. j. 45 ICm 1029/2018-31. Koneckonců Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 53/2014 dovodil, že právě úrok ve výši 35 % ročně nelze považovat za přiměřený, přičemž tehdy řešil dokonce vztah mezi podnikateli, což tím spíše dopadá na vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem (žalovaná).

19. Teze, že při zkoumání, zda úrok není nepřiměřeně vysoký (rozporný s dobrými mravy), je namístě srovnávat sjednaný úrok s obvyklou výší úroků požadovaných za úvěry právě bankami, i když úvěr poskytl nebankovní subjekt, plyne nejen ze zákona (§ 502 odst. 1 obch. zák.), ale i z ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, 21 Cdo 5254/2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5235/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, bod 27., 29. a 40.).

20. Není přitom možné přiznat žalobci nárok na obvyklý úrok za poskytnutí půjčky, neboť ujednání o úročení půjčky je absolutně neplatné, a podle obč. zák. sice lze při peněžité půjčce ujednat úroky, jejich sjednání však není obligatorní součástí smlouvy o zápůjčce, neuplatní se tudíž § 502 odst. 1 obch. zák. (podle kterého od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona; nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy). Z judikatury lze poukázat na obdobný postup např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 10. 2019 č. j. 72 ICm 1276/2016 102 VSPH 634/2018-91 (dostupný např. v insolvenčním rejstříku).

21. Soud se dále zabýval tím, zda ujednání o úrocích je od ostatních ujednání posuzované smlouvy o zápůjčce oddělitelné. Jde toliko o částečnou neplatnost smlouvy, a to ve shodě s judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 526/2001) a § 41 obč. zák., podle kterého„ Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.“. Tuto část právního úkonu (smlouvy) lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Kupříkladu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.

22. Proto soud odečetl částku, kterou žalovaná zaplatila, od poskytnuté jistiny půjčky, a započetl ji na jistinu půjčky, pročež soud žalobu v rozsahu jistiny výši 17 813,39 Kč zamítl.

23. Žalobcem požadovaný úrok z prodlení soud zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního – žalobce nedotvrdil a neprokázal, kdy se žalovaná dostala do prodlení s tou kterou konkrétní splátkou, pročež nelze ani určit konkrétní zákonný úrok z prodlení. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 4. 2019 č.j. 47 C 10/2019-48 a dále cituje rozsudek Krajského soudu v Brně z 11. května 2021 č. j. č. j. 37 Co 177/2019 – 92:„ Odvolací soud shodně se soudem I. stupně konstatuje, že„ právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky“ nemůže znamenat automatické zesplatnění celé výše dluhu, aniž věřitel učinil příslušný právní úkon ve vztahu k žalované. Žalobce však rozhodné skutečnosti vedoucí k zesplatnění dluhu netvrdí, naopak z jeho skutkových tvrzení vyplývá, že lhůta pro úhradu poslední splátky uplynula k datu … Odvolací soud proto shledává správným závěr soudu I. stupně, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o splatnosti celého zůstatku dluhu ve výši 17.466,23 Kč a ve výši 1.946,67 Kč tak, aby bylo možné jednoznačně stanovit počátek doby prodlení. Vzhledem k tomu, že výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, je pro stanovení výše procentní sazby úroku z prodlení den prodlení zcela podstatný. Logicky proto ani nelze určit dobu trvání prodlení a vyčíslit kapitalizovanou výši úroků z prodlení z jednotlivých dlužných částek.

8. Odvolací soud shledává nepodstatnou odvolací námitku žalobce, že již v žalobě uvedl, od jakého data úroky z prodlení požaduje. Pro právní posouzení nároku na zaplacení úroků z prodlení je podstatná skutečnost, kdy nastala splatnost závazku, a z toho vyplývající skutečnost, od jakého data se žalovaná dostala do prodlení se splněním svého závazku, nikoli až, od jakého data žalobce úrok z prodlení požaduje. Tím, že se žalobce k jednání před soudem I. stupně nedostavil, ač k takovému jednání byl řádně předvolán, zbavil se možnosti být soudem poučen dle § 118a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a dle § 118a odst. 3 o. s. ř. tyto skutečnosti následně prokázat…“.

24. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že zcela úspěšná žalovaná by měla právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.