47 C 204/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem jméno příjmení , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 12 769,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3 100 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 100 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje prvním měsícem po měsíci následujícím po právní moci tohoto rozsudku, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny ve výši 4 710,3 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 715,9 Kč a 1 694,73 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 7 810,3 Kč od 26. 2. 2022 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 959,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 959,54 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 810,3 Kč od 27. 11. 2021 do 4. 10. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 710,3 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 25. 8. 2023 (podanou u soudu téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: a) částku 7 810,30 Kč na jistině, b) zákonný úrok z prodlení z částky 7 810,30 Kč od 27. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %, c) kapitalizovaný úrok ve výši 9 715,90 Kč, d) Kapitalizovaný úrok ve výši 1 694,73 Kč, e) Úrok 8,5 % ročně z částky 7 810,30 Kč od 26. 2. 2022 do zaplacení, f) náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, g) částku 4 959,54 Kč na smluvní pokutě, h) zákonný úrok z prodlení z částky 4 959,54 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení ve výši 8,5 %, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 8. 2020 [číslo].

2. Žalovaný se v řešené věci vyjádřil v tom smyslu, že souhlasí„ s dlužnou částkou 12 769 Kč“ a současně požádal o možnost plnění ve splátkách 1 000 Kč měsíčně, neboť je invalidní důchodce.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], [IČO] – a žalovaným došlo dne 28. 8. 2020 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Úvěr se žalovaný zavázal splácet formou týdenních splátek po 318 Kč. K tomu se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli poplatek 10 611 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 88 % ročně (důkaz: smlouva o spotřebitelském úvěru s datem 28. 8. 2020, standardní informace o spotřebitelském úvěru).

5. Úvěruschopnost posuzoval věřitel dle údajů ze zákaznické karty, z které se podávalo, že žalovaný žije formou bydlení u rodičů, nemá vyživované osoby, není majitelem auta, má příjem z titulu invalidního důchodu ve výši 6 304 Kč, přičemž příjem domácnosti měl činit 30 000 Kč čistého měsíčně. Odhadované měsíční výdaje žalovaného měly činit 500 Kč. Z dokladů měl věřitel ověřit výměr důchodu a poštovní složenky za 7 a 8/ 2020 (důkaz: zákaznická karta).

6. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 6 900 Kč (tvrzení žalobce na č. l. 25 verte, žalovaným nerozporované, přičemž nebylo prokázáno nic jiného).

7. V důsledku prodlení žalovaného by vzniknul právnímu předchůdci žalobce – v případě platné smlouvy - nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále na sjednané sankční poplatky (čl. 6 Smluvních podmínek Smlouvy o spotřebitelském úvěru). Podle poplatků, které byly sjednány v čl. 6 Smluvních podmínek Smlouvy o spotřebitelském úvěru, by právní předchůdce žalobce byl v případě platnosti smlouvy oprávněn účtovat si opakovaně poplatek za písemnou upomínku při prodlení s úhradou splátky závazku a dále poplatek za zahájení vymáhání pohledávky oddělením Centrálního vymáhání pohledávek právního předchůdce žalobce (důkaz smlouvou, smluvními podmínkami a výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky s datem 22. 8. 2023).

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 19. 12. 2022 mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem došlo s účinností ke dni 20. 12. 2022 k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce (důkazy: čl. 2 odst. 2.1. smlouvy o postoupení pohledávek, Potvrzení o realizované úhradě úplaty za portfolio pohledávek). Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem právního předchůdce žalobce, v souladu s čl. 12 odst. 12.1 odeslání dopisu podepsaného osobou oprávněnou za právního předchůdce žalobce, který oznamoval žalovanému změnu věřitele, zajistil žalobce (důkazy: Smlouva o postoupení pohledávek s datem 16. 12. 2022 včetně Přílohy č. 1 s datem 3. 1. 2023 a včetně Přílohy č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek ve znění dodatku č. 1, Potvrzení o provedení transakce, oznámení o postoupení pohledávky, dopis s datem 15. 2. 2023, podací arch s datem 16. 2. 2023).

9. Žalovaný byl vyzván k zaplacení žalobní částky (důkazy: dopis advokáta žalobce s datem 3. 4. 2023, výzva před podáním žaloby s datem 29. 5. 2023, podací arch s datem 5. 6. 2023.

10. Právní hodnocení:

11. Účastníci spolu uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, dne 28. 8. 2020, v písemné formě, a žalobce téhož dne předal v hotovosti žalovanému jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč (viz str. 2 nahoře smlouvy). Týdenní splátka činila 318 Kč, tudíž žalovaný se zavázal splácet právnímu předchůdci žalobce 1 272 Kč měsíčně.

12. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako„ o. z“). V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

13. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022 platilo:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 14. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

15. Žalobce stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkázal v žalobě na Zákaznickou kartu. Ze Zákaznické karty plyne, že žalovaný uvedl písemně do uvedeného formuláře (tj. Zákaznické karty) v den uzavření smlouvy o úvěru (28. 8. 2020), že bydlí u rodičů, má základní vzdělání, je svobodný, je důchodcem, jeho čistý příjem činí 6 304 Kč a„ další čisté příjmy domácnosti“ činí 36 304 Kč,„ odhadované měsíční výdaje žadatele“ činí 500 Kč a že výše výměry důchodu byla ověřena z Výměru důchodu z ledna 2015 a poštovní složenky za červenec a srpen 2020.

16. Již z uvedeného plyne, že právní předchůdce žalobce porušil svoji zákonnou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jak plyne již ze Zákaznické karty, žalovaný měl jen příjem v podobě důchodu ve výši 6 304 Kč. Právní předchůdce žalobce se nezabýval hlouběji výdaji žalovaného, spokojil se jen s uvedením částky 500 Kč do kolonky„ odhadované měsíční výdaje žadatele“, což je částka na první pohled příliš nízká, tj. nikoli příliš věrohodná.

17. Pokud měl žalovaný splácet úvěr po týdnu, v měsíci celkem 1 272 Kč, pak již ze samotného faktu o pouhém příjmu 6 304 Kč plynou naopak důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Právní předchůdce žalobce navíc neověřoval, zda skutečně žalovaný bydlí u svých rodičů, a zda tak skutečně nemá výdaje na bydlení.

19. Žalobce nijak neověřoval„ další čisté příjmy domácnosti“ ve výši 30 000 Kč.

20. Navíc pokud právní předchůdce vycházel ze Zákaznické karty i v tom smyslu, že žalovaný žije s rodiči, pak se měl zabývat i výdaji rodičů žalovaného. V tomto smyslu lze odkázat i na ustálenou judikaturu.

21. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm Nejvyšší soud uvedl mj., že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl:„ Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) … Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen " Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady) …“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna z 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

23. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: tím spíše (a fortiori) bez údajů o výdajích samotného žadatele o úvěr - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

24. Obdobné uvedl i např. rozsudek Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022:„ …se nemůže prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla„ dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.“ 25. Tudíž smlouva o úvěru je absolutně neplatná, ve smyslu § 588 o. z., a proto nastupuje povinnost žalovaného dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobci poskytnutou jistinu úvěru. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Proto je žalovaný povinna vrátit jen jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce tvrdí, že žalovaný zaplatil dosud částku 6 900 Kč (viz oprava žalobce na č. l. 25), a proto je žalovaný povinen vrátit již jen částku 3 100 Kč (viz výrok I.)

26. Žalobce neprokázal doručení oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky žalovanému (prokázal jen odeslání, § 573 o. z. se neuplatní, neboť nejde o domněnku dojití, ale jen domněnku doby dojití, tj. musí být prokázáno doručení a akorát se neví přesný moment doručení). Nicméně za výzvu k zaplacení lez podle judikatury považovat i doručení žaloby dlužníkovi. Soud tak aplikoval § 1959 písm. e) o. z., od doručení žaloby žalovanému (k němuž došlo 29. 9. 2023) připočítal 5 dnů, tudíž žalovaný měl povinnost vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru do 4. 10. 2023 a od 5. 10. 2023 je v prodlení, přičemž na úroku z prodlení (viz zákonná sazby ke dni prodlení) soud nemůže přiznat více než je požadováno (§ 153 odst. 2 o. s. ř.)

27. Co se týká smluvní pokuty, ta byla zakotvena až ve smluvních podmínkách, stejně jako právo na náklady mimosoudního vymáhání (žalobce požaduje zaplatit 265 Kč) a v této části by smlouva byla absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. – viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4512/11.

28. Zjevně rozporný je i požadavek na zaplacení smluvního úroku a též je absolutně neplatný dle § 588 o. z. pro rozpor se zákonem, a to konkrétně pro rozpor s § 1811 odst. 1 o. z., podle kterého„ Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.“ Ze smlouvy neplyne jednoznačně, že by žalovaný byl povinen hradit žalobci ještě další úrok, kromě uvedeného na str. 1 smlouvy v kapitalizované výši 6 544 Kč. V tomto smyslu je smlouva matoucí pro průměrného spotřebitele, jelikož žalovaný si mohl smlouvu vyložit tak, že má zaplatit žalobci jen částku 10 000 Kč (jistina úvěru) a dále 10 611 Kč (vis str. 1 smlouvy), přičemž částka 10 611 Kč již zahrnovala výslovně i úrok kapitalizovaný a ustanovení na str. 2 smlouvy, že„ Úroková sazby činí 88 % a je pevná po celou dobu trvání Smlouvy Celková dlužná částka je splatná formou 65 splátek splatných vždy ke konci splátkového období…“ je matoucí, když mohla být vyložena tak, že tím má na mysli žalobce jen úrok již kapitalizovaný na str. 1 smlouvy. Nad to dle § 557 o. z.:„ Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.“ 29. Ve zbytku (výrok II.) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, protože žalobce se domáhal úhrady smluvních institutů jako je smluvní úrok, smluvní náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokuta. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků smluvní pokuty, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

30. Pokud jde o lhůtu k plnění (výrok I.), pak soud rozhodl o plnění ve splátkách, když vyhověl žádosti žalovaného o splátky ve výši 1 000 Kč s odkazem na jeho tíživější poměry, které soud vedly až k ustanovení opatrovníka žalovanému (zdravotní důvody, žalovaný byl dokonce v detenci, a dále viz protokol o prvním jednání).

31. Sice žalovaný uvedl v podání z 9. 10. 2023, že„ souhlasím z dlužnou částkou 12 769 Kč A zároveň prosím o kalendářní splátkou každého měsíce platbu 1000 Kč. Jsem invalidní důchodce.“. To však nelze brát jako plné uznání žalobního nároku, jelikož žalobní požadavek nezněl jen na zaplacení částky 12 769 Kč, ale na zaplacení žalobní částky podstatně vyšší a nebylo možné spolehlivě dovodit, co konkrétně z žalobního požadavku žalovaný ve smyslu nároku uznává. Navíc by mohlo jít maximálně o částečné uznání žalobního nároku a žalobce se nedostavil k jednání, tudíž ani nenavrhl vydání částečného rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 věta druhá o. s. ř. Navíc i kdyby uznání žalobního nároku bylo perfektní a žalobce by navrhl vydání částečného rozsudku pro uznání, a nebo by dokonce šlo o plné uznání žalobního nároku, stejně by soud rozhodl ve výroku tak, jak zde. Totiž rozsudek pro uznání lze vydat jen ve věci, v níž lze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a jak plyne ze shora uvedeného, rozsudek pro uznání by byl rozporný s hmotným právem, a proto by ho soud ani nemohl vydat. Navíc uvedené písemné podání žalovaný učinil sám ještě v době, než byl v řízení zastoupen opatrovnicí a opatrovnice na jednání již vyjádření žalovaného – které by bylo možné vyložit podle svého obsahu jako uznání nároku - nezopakovala.

32. Výrok III. vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, ale výslovně uvedl, že žádné náklady neuplatňuje (viz protokol o jednání), podle svého obsahu se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Již z těchto důvodů soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

33. Pokud jde o odůvodnění výrok IV. rozsudku, tak soud uvádí, že žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 511 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz ale nebyl vydán (kvůli tomu, že nároky žalobce bylo nutné podrobněji zkoumat). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud navrhovateli (tj. žalobci) poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 489 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1 000 Kč). Soud proto uložil povinnost zaplatit doplatek poplatku žalobci.