47 C 240/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:a) Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce žalobkyně:b) Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta Anonymizováno o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí

I. Zamítá se žaloba požadující vyloučení – z exekučního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , spisová značka, a u Exekutorského úřadu , adresa, , soudního exekutora JUDr. , jméno FO, pod sp. zn. , spisová značka, - pozemků parcelní číslo , Anonymizováno, zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, pro katastrální území a obec , adresa, .

II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10 119 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10 119 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobci se vylučovací žalobou ve smyslu § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) domáhali vyloučení nemovitých věcí specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jako „nemovité věci“) z tam uvedeného exekučního řízení. To vše s odůvodněním, že k nemovitým věcem bylo v jejich prospěch zřízeno exekutorské zástavní právo podle § 69a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jako „exekuční řád“) [správně mělo být uvedeno dle § 73a exekučního řádu, jelikož exekutorské zástavní právo bylo ve prospěch právního předchůdce žalobců zřízeno Exekutorským úřadem , adresa, -venkov na základě exekučního příkazu dne 23. 9. 2022 pod č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, -, č. účtu, -, Anonymizováno, ; v době jeho zřízení ale již exekutorské zástavní právo nebylo zakotveno v § 69a exekučního řádu, nýbrž jen v § 73a exekučního řádu]. Žalovaný navrhl zamítnout žalobu jako nedůvodnou z důvodu absence věcné aktivní legitimace na straně žalobců, jelikož žalobci ani netvrdí své vlastnické právo k nemovitým věcem.

2. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se dostavil jen zástupce žalovaného. Soud z písemných důkazů zjistil následující skutkový stav.

3. Žalobci prokázali své tvrzení, že k nemovitým věcem bylo zřízeno v jejich prospěch (resp. ve prospěch jejich právního předchůdce) exekutorské zástavní právo ve smyslu exekučního řádu (důkazy: smlouva o postoupení pohledávky s datem 23. 2. 2023, souhlasné prohlášení o změně osoby oprávněné z exekutorského zástavního práva postoupením pohledávky s datem 23. 2. 2023, rozhodnutí katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, ze dne 26. 4. 2023 č. j, datum, Nemovité věci jsou zahrnuty do exekučního řízení specifikovaného ve výroku I. vedeného proti povinnému , jméno FO, , v němž byl vydán exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí a byla vydána dražební vyhláška o provedení elektronické dražby nemovitých věcí (důkazy: vyrozumění o zahájení exekuce č. j. , spisová značka, , exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí č. j. , spisová značka, , usnesení o určení ceny nemovitosti č. j. , spisová značka, , usnesení (dražební vyhláška) č. j. , spisová značka, ). V exekuci žalovaný vymáhá proti povinnému , jméno FO, svoji pohledávku přiznanou mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2024 č. j. , spisová značka, (důkaz tímto rozsudkem). Samotní žalobci tvrdí v žalobě, že nemovité věci jsou ve vlastnictví povinného a ani netvrdí, že by byli vlastníky; tvrdí jen, že v jejich prospěch bylo zřízeno exekutorské zástavní právo.

4. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

5. První důvod nevyhovění vylučovací žalobě - opřené jen o exekutorské zástavní právo - spočívá už ve skutečnosti, že samotný občanský soudní řád počítá s tím, že je exekuce vedena i na nemovité věci, na kterých vázne zástavní právo ve prospěch třetí osoby [srov. kupříkladu: § 336c odst. 1, § 337d odst. 1, § 336f, § 314b odst. 2 věta druhá, § 326 odst. 3, § 328b odst. 4 písm. g), § 329 odst. 7, § 332 odst. 2, § 336b odst. 4, § 337c odst. 1 písm. d) a odst. 5, § 337h odst. 1, § 338h odst. 4, § 338p odst. 1 písm. a), § 338s odst. 1 a 2, § 338ze odst. 1 písm. e) a odst. 5 písm. d), § 338ze odst. 2 o. s. ř.]. Bylo by tak až protimluvem (protismyslné) tvrdit, že exekutorské zástavní právo brání provedení exekuce zastavené věci, když naopak exekuce počítá i se zástavními právy váznoucími na exekuované věci (včetně na nemovité věci).

6. Dále, z ustálené soudní praxe vztahující se ustanovení § 267 o. s. ř. plynou následující právní závěry.

7. Smyslem § 267 o. s. ř. je zajistit, aby exekucí (výkonem rozhodnutí) byl postižen pouze majetek povinného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, bod 28. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 20 Cdo 617/2021, bod 9. a 10.). Žalobci ani netvrdí, že by nemovité věci (pozemky) byly v jejich vlastnictví; naopak vycházejí z vlastnictví nemovitých věcí na straně povinného a tvrdí k nim „jen“ vlastní exekutorské zástavní právo (zřízené v jejich prospěch). Pak však již ze samotných tvrzení žalobců plyne nedůvodnost žaloby, jelikož exekucí není postižen jejich majetek.

8. Jak dovodila i judikatura, právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci) je vlastnické právo a spoluvlastnické právo a excindační žalobou se dále může úspěšně bránit též oprávněný držitel věci, resp. nyní poctivý držitel věci podle § 992 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“), dříve dle § 129 a § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 759/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, bod 25. a 27). Exekutorské zástavní právo do vyjmenovaného výčtu zařadit nelze a ani jej nelze připodobnit k vlastnickému právu či právu poctivého držitele věci.

9. Zástavní právo ani v budoucnu nevede k tomu, aby jeho nositel získal k věci oprávnění jako vlastník (tj. mj. s věcí nakládat jako s vlastní); jeho podstatou je, aby jeho nositel měl vyšší míru právní jistoty, že jeho pohledávka bude splněna (zajišťovací funkce) a že pokud pohledávka nebude (včas a řádně) splněna, tak aby se (v rámci uhrazovací funkce) uspokojil z výtěžku případného zpeněžení zástavy do výše jeho pohledávky. Tedy ani cílem zástavního práva není přechod vlastnictví předmětu zástavy na zástavního věřitele. Už proto zástavní právo v zásadě nemůže přivodit nepřípustnost exekuce (obdobně srov. např. Exekuční řád, 1. vydání, 2022, str. 623 – 647, tj. komentář k § 68, bod 21.: K. Svoboda). To platí tím spíše v nyní rozhodované věci s ohledem na to, že zástavní právo exekutorské má původ v procesním právu a i co své podstaty se liší od hmotného zástavního práva (to mj. proto, že nemá přímou funkci uhrazovací - k tomu srov. text níže).

10. Aby byl ten který žalobce (včetně nynějších žalobců) v řízení podle ustanovení § 267 o. s. ř. úspěšný, musí tvrdit a prokazovat, že mu svědčí hmotné právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci), a nikoliv právo procesní. Aktivně věcně legitimována k podání vylučovací žaloby je třetí osoba (tj. osoba rozdílná od oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní má takové hmotné právo (hmotněprávní vztah), které výkon rozhodnutí nepřipouští.

11. Uvedené (v předchozím bodě) shrnul Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. sp. zn. 20 Cdo 3920/2020, přičemž odkázal na své usnesení již ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1411/2011 (dále srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, bod 24.). Tato judikatura obecných soudů byla schválena i z ústavněprávních hledisek např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2526/14, bod 14.). Obdobné dovodila i tzv. komentářová literatura [srov. např. Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, , právnická osoba, . Beck, 2009, str. 2218 až 2227, tj. komentář k § 267: L. Drápal; dále srov. např. Exekuční řád, 1. vydání, 2022, str. 623 – 647, tj. komentář k § 68, bod 7, 9.: K. Svoboda, tj. mj.: „Podstata právě třetí osoby, které nepřipouští postižení jí náležející majetkové hodnoty v exekuci, leží v hmotném právu…V zásadě lze napsat, že třetí osoba musí mít k věci tatáž absolutní práva, jako má vlastník (oprávnění držet, užívat, požívat, nakládat), a že toto právo obstojí při konfrontaci s majetkovým právem povinného k téže věci…“)].

12. Žalobci tvrdí, že jsou nositelé exekutorského zástavního práva a že toto právo brání provedené exekuce.

13. Exekutorské zástavní právo je ale právo založené procesní právem – konkrétně na základě procesního předpisu v podobě exekučního řádu jej zřizuje exekutor exekučním příkazem, a to v exekučním řízení ke zřízení exekutorského zástavního práva na návrh oprávněného podle § 73a exekučního řádu.

14. Nejen shora vysvětlený původ, ale i podstata exekutorského zástavního práva spočívá v procesním právu. Nejde o typické zástavní právo podle hmotněprávní úpravy, které by sloužilo k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník či § 1309 odst. 1, § 1359 a § 1368 o. z.); exekutorské zástavní právo zřízené exekučním příkazem této hmotněprávní definici zástavního práva zcela neodpovídá mj. tom směru, že plní jen funkci zajišťovací, tedy nikoli uhrazovací (srov. obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. 24 Cdo 3190/2022; obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV. ÚS 91/23, bod 3.). Jeho účelem je zajistit pohledávku oprávněného do doby, než bude realizována exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2014/2020, bod 27. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. 29 Cdo 1463/2022, bod 24. a 25.; v tzv. komentářové literatuře, srov. obdobně např. Exekuční řád, 5. vydání, C. H. Beck, 2022, str. 659 až 671, tj. komentář k § 73a, zejména bod 4.: M. Kasíková). Jeho význam dále spočívá v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce (viz zejména § 337c odst. 1 písm. d) a 5 o. s. ř. ve spojení s § 73a exekučního řádu) nebo při souběhu více exekucí k postižitelnému nemovitému majetku (§ 14 odst. 1 a § 15 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí) [srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, bod 30.]. Konečně má též význam v podobě motivace povinného k dobrovolnému splnění exekučně vymáhané pohledávky a uspokojení oprávněného či provedení exekuce šetrnějšími exekučními prostředky, než je přímo prodej nemovitosti (obdobně srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, bod 30. či důvodovou zprávu k zákonu č. 286/2009 Sb., který zakotvil do exekučního řádu institut exekutorského zástavního práva zejména s následujícím odůvodnění : „… Cílem nové úpravy je vytvořit v průběhu exekuce zajišťovací instrument na nemovitosti povinného ve prospěch oprávněného, aniž by bylo třeba nemovitost přímo prodávat, a tím vytvořit prostor pro uspokojení oprávněného v součinnosti s povinným. Toto ustanovení lze rovněž podřadit pod koncept humanizace exekučního řízení, neboť dává povinnému možnost sanovat dlužnou pohledávku jinak než nuceným prodejem nemovitosti…“).

15. Již z tvrzení žalobců tak plyne, že jim nesvědčí hmotné právo, které by nepřipouštělo výkon rozhodnutí (exekuci).

16. Ostatně v jistém smyslu obdobu lze shledat v citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3920/2020, který schválil rozhodnutí nižších soudů o tom, že právo založené předběžným opatřením nařizujícím vlastníkovi pozemku (v exekuci povinnému) s tímto nenakládat je právo procesní a nikoli právo hmotné nepřipouštějící exekuci.

17. Z uvedených více důvodů (rozsudek tak je postaven na více „sloupech“) soud vylučovací žalobu jako plně nedůvodnou zamítl (výrok I.).

18. Žalovaný má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož byl v řízení zcela úspěšný. Náklady žalovaného spočívají v následujících nákladech právního zastoupení.

19. Předně jde o odměnu právního zástupce žalovaného: 1) příprava a převzetí zastoupení – 3 100 Kč (dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění do 31. 12. 2024, a to ve spojení s mj. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2056/2016), 2) sepis žaloby – 3 100 Kč (dle stejných ustanovení), 3) účast na soudním jednání dne 24. 1. 2025 – 5 620 Kč (dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025). Celkem odměna činí částku 11 820 Kč.

20. Dále jde o paušální náhradu hotových výdajů v celkové výši 1 050 Kč (2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 a 1 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025).

21. Též jde o náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025 za cestu k jednání dne 24. 1. 2025 , adresa, a zpět, tj. 8 půlhodin po 150 Kč, tedy celkem 1 200 Kč.

22. Rovněž se jedná o cestovné k soudnímu jednání dne 24. 1. 2025 za cestu , adresa, a zpět, tj. 2 x 171 km, osobním automobilem při průměrné spotřebě 4,9l/100 km nafty při ceně dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., tj. 34,70 Kč/litr a náhradě za opotřebení 5,80 Kč/km, tedy celkem 2 656 Kč.

23. Konečně jde o náhradu DPH ve výši 21 % ze shora uvedených částek v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 3 512 Kč.

24. Celkem tak žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši 20 238 Kč. Soud uložil žalobci a) i žalobkyni b) povinnost nahradit jednu polovinu této částky, tj. každý ze žalobců je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení po 10 119 Kč (viz výrok II. a III. rozsudku). Každý ze žalobců v řízení uplatňuje ochranu svého vlastního (zástavního) práva a nemají postavení nerozlučných společníků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 824/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2887/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 648/16, bod 13. a 14.). Proto o nákladech řízení byl soud povinen rozhodnout ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť (tedy nikoli, že by žalobci byli povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému jeho náklady řízení). Ustanovení § 142 až 150 o. s. ř. neobsahují výslovnou úpravu pro náhradu nákladů řízení pro případy, kdy na jedné straně sporu stojí více účastníků. Za této situace je třeba vycházet ze zásad platných pro placení nákladů řízení obsažených v § 140 o. s. ř. Ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že „Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem. Účastníci uvedení v § 91 odst. 2 platí společné náklady společně a nerozdílně.“. Jelikož není možné učit poměr účastenství na věci a na řízení (případně je poměr obou žalobců – totiž manželů jako oprávněných z exekutorského zástavního práva - stejný), je třeba vycházet z toho, že neúspěšní žalobci mají být povinni k náhradě nákladů řízení úspěšného žalovaného rovným dílem (v judikatuře obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011 č. j. 6 As 8/2011-145 či ze ne 18. 12. 2023 č. j. 5 As 256/2022-67, bod 53.). Soud tedy zavázal žalobce a) i žalobkyni b) každého k úhradě jedné poloviny z celkové výše nákladů řízení vzniklých žalovanému.

25. Lhůtu k plnění soud určil na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

26. Soud neshledal důvody pro použití § 150 o. s. ř. Koneckonců žalobci nesouhlasili s rozhodnutím bez jednání dle § 115a o. s. ř. (žalovaný souhlasil), ale k jednání se nedostavili a právě i za účast na jednání byla soudem žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

27. Nad rámec soud uvádí, že nevyhověl žádosti žalobce a) o odročení, a to z důvodu opožděnosti žádosti, dále z důvodu, že žalobcem a) tvrzený důvod neshledal za důležitý důvod odročení jednání dle § 101 odst. 3 o. s. ř. a též z důvodu, že žalobce a) ani tvrzený důvod neosvědčil.

28. Žalobce a) soudu až dne 22. 1. 2025 v 19h35 doručil žádost o odročení jednání s odůvodněním, že dne 24. 1. 2025 má neodkladnou pracovní záležitost, jelikož jako místopředseda představenstva „, právnická osoba, . Kroměřiž“ musí být přítomen na důležité pracovní schůzce, kterou nelze odložit.

29. Nicméně žalobce neuvedl, kdy se o této pracovní schůzce dozvěděl. Předvolání k jednání bylo žalobci a) doručeno poštou dne 27. 12. 2024. Nelze tak posoudit, zda žádost o odročení jednání byla včasná či opožděná. Například pokud by žalobce a) už dne 27. 12. 2024 věděl, že má na den 24. 1. 2025 domluvenou pracovní schůzku, tak by vyčkávání s podáním žádosti o odročení až den 22. 1. 2025 ve večerních hodinách znamenalo opožděnost žádosti. Nadto zásadně není důvodu, aby realizace spravedlnosti prostřednictvím soudních řízení ustupovala pracovním či jiným soukromoprávním vztahům nejen účastníků řízení, ale i např. svědků či znalců. Pro objektivizaci lze uvést, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce mezi překážky v práci z důvodu obecného zájmu řadí i výkon občanských povinností s tím, že o výkon občanských povinností jde zejména u osob předvolaných osob k jednání u soudu a zaměstnanci od zaměstnavatele přísluší pracovní volno (viz zejména § 200 a § 202 zákoníku práce).

30. Nadto žalobce a) ani neosvědčil, že se jím tvrzená pracovní schůzka koná.

31. Podle soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 68/2015 – 27), „Aby šlo o náležitou omluvu, musí v ní být dostatečně konkrétním způsobem předestřen důležitý důvod, pro který není možná účast na ústním jednání. Řádné doložení důvodů omluvy je na tom, kdo se z jednání omlouvá. Současně je nutné u omluvy splnit požadavek na to, aby byla … orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky, která v účasti na jednání brání. K bezodkladnosti omluvy jako součásti požadavků na náležitou omluvu… vykládá požadavek bezodkladnosti omluvy jako požadavek na to, aby byla omluva …orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky účasti na jednání…“. Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 911/2000: „… má-li být jednání odročeno z důvodu týkajícího se některého z účastníků, musí být tento důvod nejen soudu sdělen a v žádosti o odročení dostatečně konkretizován, ale musí být doložena i jeho existence, aby soud mohl posoudit jeho závažnost.“.

32. Soud nadto postupoval k žalobci a) vstřícně, pokud mu iniciativně, nad rámec svých povinností doručil ještě před konáním jednání vyrozumění o nevyhovění jeho žádosti o odročení (dne 23. 1. 2025 v 17h22 do jeho datové schránky jako podnikající fyzické osoby – v tuto dobu se žalobce a) do své datové schránky přihlásil, tj. šlo o skutečné materiální doručení, nikoli na základě fikce doručení; žalobce a) nemá datovou schránku nepodnikající fyzické osoby, pročež pokud by soud doručoval vyrozumění o neodročení jednání poštou, tak by se žalobce a) zcela jistě nedozvěděl o neodročení jednání před konáním jednání). Přitom podle ustálené soudní praxe nemá soud povinnost o svém odmítavém stanovisku k žádosti o odročení jednání žadatele uvědomovat (za všechny srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. 28 Cdo 37/2023, bod 18., či nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 68/97).