47 C 244/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta. sídlem Adresa advokáta proti žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 413,13 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 842,13 Kč, úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 206 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou ze dne 23. 6. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal zaplacení: a) jistiny 30 000 Kč, b) kapitalizovaných úroků ve výši 1 842,13 Kč, c) úroků v sazbě 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení, d) kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 413,13 Kč, e) úroků z prodlení v zákonné sazbě 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 12. 2022, č. hodnota, uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba 2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.

3. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČ: IČO, a žalovanou došlo dne 16. 12. 2022 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: smlouva ze dne 16. 12. 2022, č. hodnota).

5. Právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru posoudil před jeho poskytnutím schopnost žalované požadovanou částku splácet dle zákaznické karty ze dne 16. 12. 2022. Žalovaná uvedla do Zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr dne 16. 1. 2022, že žije s rodiči (předchůdce žalobce to neověřil), vyživuje 2 osoby, je příjemcem mateřské/rodičovské dovolené ve výši 10 000 Kč měsíčně (ověřeno předchůdcem žalobce ze složenky za listopad a prosinec 2022, „další čisté příjmy domácnosti“ činí 25 000 Kč (to předchůdce žalobce neověřil), žalovaná nemá externí splátky a její „odhadované měsíční výdaje“ činí 1 898 Kč (důkaz. Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr z 16. 12. 2022).

6. Žalovaná se zavázala splácet úvěr částkou 3 334 Kč měsíčně, s úrokem 12,75 % ročně, v celkem hodnota splátkách, poslední splátka měla být dne 16. 9. 2024 (důkaz smlouvou o úvěru).

7. Žalovaná nezaplatila ničeho (tvrzení žalobce a hlavně důkaz Tabulkou umoření).

8. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27. 1. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Z této skutečnosti dovozuje žalobce svou procesní legitimaci (důkazy: Smlouva o postoupení pohledávek; Příloha č. hodnota Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. hodnota ze Seznamu postoupených pohledávek; Potvrzení o zaplacení úplaty; Oznámení o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání).

9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba uzavřel s žalovanou dne 16. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru v písemné formě, na základě které byl poskytnut žalované ve stejný den úvěr ve výši 30 000 Kč v hotovosti a žalovaná měla splácet částku 3 334 Kč měsíčně po dobu 21 měsíců a měla zaplatit celkem částku 70 008 Kč.

11. Žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

12. Soud tedy ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

19. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit; b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

20. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona.

21. Právní předchůdce měl jen ověřeno, že žalovaná má příjem 10 000 Kč měsíčně ze státní podpory ve smyslu „mateřské/rodičovské“ (ověřil si to na základě složenek z listopadu a prosince 2022). Pokud měla žalovaná splácet částku 3 334 Kč měsíčně, tak již z uvedeného příjmu (10 000 Kč) zde byly důvodné pochybnosti o její schopnosti řádně a včas úvěr splácet; to platí tím spíše, když nebyla zaměstnaná, ale byla na tzv. mateřské či rodičovské a měla tak výdaje na 2 děti (výživné).

22. Právní předchůdce žalobce nijak neověřoval výdaje žalované (viz Zákaznická karta – „Odhadované měsíční výdaje žadatele: 1 898“). V kolonce „další čisté příjmy domácnosti“ byla uvedena částku 25 000 Kč jakožto „další čisté příjmy domácnosti“, ale pr. předchůdce žalobce neověřil tuto částku a kdo měl být vlastně jejím příjemce, tedy kdo tvořil domácnost s žalovanou.

23. Právní předchůdce žalobce se nezabýval ani příjmy a výdaji ostatních členů domácnosti žalované.

24. V Zákaznické kartě bylo uvedeno, že žalovaná žije s rodiči, ale to právní předchůdce žalobce neověřil.

25. V Zákaznické kartě žalovaná uvedla, že vyživuje 2 osoby – právní předchůdce žalobce se nezabýval tím, kolik činí výdaje žalované za tyto její dvě děti.

26. Z uvedeného plyne, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované spotřebitelský úvěr, i když již v době před uzavřením smlouvy existovaly pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna úvěr řádně a včas splácet. Smlouva o úvěru je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky, tedy ani žalobní smluvní úrok.

27. Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč (výrok I.), jelikož se stal nabyvatelem této pohledávky.

28. Ve zbytku je žaloba nedůvodná (viz výrok II. a text níže).

29. Úroky z prodlení 30. Nedůvodný je i nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení (výrok I.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

31. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení, a účelem je ochrana spotřebitele. Proto věřitel nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu (což by jinak musel, pokud by soud vyložil § 87 zákona tak, že jde o žalobu na určení času plnění).

32. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

33. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

34. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

35. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

36. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

37. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3315/2023: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

38. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 - podle výkladu zdejšího soudu - neplyne názor, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve věřitelem ve výzvě uvedené lhůtě (a že v opačném případě na věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.). Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naopak plyne, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije vždy při absolutní neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1; tj. bez ohledu na to, zda věřitel vyzval spotřebitele k plnění a bez ohledu na to, zda spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené věřitelem ve výzvě. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Speciální právní úprava vylučuje obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (lex specialis derogat legi generali). Podle názoru zdejšího soudu nelze tvrdit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je i není speciální úpravou (tedy že je speciální jen za shora uvedených 2 kumulativních podmínek).

39. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dopadá na nynější skutkový stav i při té skutkové odlišnosti, že ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se tamní žalovaný aktivně bránil. To již z důvodu, že Nejvyšším soudem v rozsudku uvedené názory a závěry - formulací i smyslem - dopadají i na situaci zcela pasivního žalovaného, a to včetně speciality § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemožnosti spotřebitele se dostat do prodlení a ochraně spotřebitele jakožto smyslu § 87, o nové době splatnosti mezi účastníky nově dohodnuté či soudem určené neodvíjející se od výzvy k věřitele plnění (srov. citaci relevantních částí rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 shora). Ostatně v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud ani výslovně nevázal a neomezil své názory a závěry výlučně na aktivní obranu žalovaného.

40. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a to ani na speciální výzvu soudu (č.l. 16) v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v její prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaná je schopna - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru 30 000 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Koneckonců i v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok I. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

41. Na podporu shora uvedeného výkladu zdejšího soudu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]: 1) KS v Ostravě – pobočka Olomouc – rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 15.), 2) KS v Českých Budějovicích – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3) KS v Hradci Králové – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4) KS v Hradci Králové – pobočka Pardubice – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5) KS v Brně – pobočka Zlín – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6) KS v adresa – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7) Městský soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.).

42. Náklady řízení 43. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch ve věci částečný, stejně tak žalovaná (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Úspěch žalobce lze kvantifikovat částkou 30 000 Kč.

44. Úspěch žalované je následující (označení jako v bodě 1. shora v odůvodnění): b) kapitalizované smluvní úroky ve výši 1 842,13 Kč, c) smluvní úroky v sazbě 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do vyhlášení rozsudku 29. 4. 2026 = 4 789,10 Kč, d) kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 413,13 Kč, e) úroky z prodlení v zákonné sazbě 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do vyhlášení rozsudku 29. 4. 2026 =4 789,10 Kč, tj. celkem 12 833,46 Kč.

45. Procentuálně vyjádřeno žalobce byl úspěšný v rozsahu 70 %, neúspěšný v rozsahu 30 %, tedy má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 %.

46. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 1 200 Kč, odměny advokáta po 400 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) předžalobní výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

47. Za úkon podání ze dne 15. 12. 2025 – doplnění žaloby - soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly a mohly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalované nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. předpokládá účelnost úkonů.

48. Ke 3 úkonům právní služby náleží i paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu – tj. celkem 300 Kč. Dále jde o náhradu za DPH v sazbě 21 %, jejímž plátcem právní zástupce žalobce je (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) - 315 Kč.

49. Z celkových nákladů řízení žalobce ve výši 3 015 Kč představuje 40 % náhradu nákladů řízení částku 1 206 Kč - tuto částku je žalovaná (na základě § 149 odst. 1 o. s. ř.) povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta 3 dnů k plnění je určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.