47 C 278/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec a číslo proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 1 103 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1 103 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 103 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 062 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1113 Kč s příslušenstvím, představující dlužné jízdné a přirážku k jízdnému za cestu vlakem [číslo] dne 15. 1. 2021 společnosti [právnická osoba], směr [obec], bez platného jízdního dokladu. Žalovaná se k žalobě, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná cestovala dne 15. 1. 2021 vlakem [číslo] společnosti [právnická osoba], směr [obec] bez platného jízdního dokladu. Jízdné za uvedenou trasu činí dle tarifu [anonymizována dvě slova] 103 Kč, přirážka k jízdnému činí dle tarifu [anonymizována dvě slova] 1 000 Kč [právnická osoba], postoupila pohledávku za žalovaným společnosti žalobci dne 14. 7. 2021 a oznámení o postoupení pohledávky – podepsané zmocněncem postupitele (kterým jsou [právnická osoba]) - bylo společně s výzvou k zaplacení (předžalobní upomínkou k zaplacení dluhu) zasláno žalované 23. 7. 2021. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila.

4. Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, je cestující povinen dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif dopravce. Dle ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o [anonymizováno] (dále jen„ ZD“) má cestující povinnost na výzvu oprávněné osoby předložit platný jízdní doklad, přičemž pokud se takovým dokladem neprokáže, vzniká mu povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Výši přirážky dopravce stanoví v přepravních podmínkách, v maximální výši 1 500 Kč v souladu s dikcí § 37 odst. 6 ZD.

5. Dle ustanovení § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.

6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalované vznikla využitím přepravních služeb [právnická osoba] dráhy v souladu s ustanovením § 2550 a násl. o. z., povinnost zaplatit jízdné, a to ve výši stanovené tarifem [anonymizována dvě slova], tj. ve výši 103 Kč. Protože žalovaná stanovené jízdné nezaplatila, vznikla jí v souladu s ustanovením § 37 ZD i povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, a to ve výši stanovené tarifem [anonymizována dvě slova], tj. ve výši 1 000 Kč. Pohledávka za žalovanou v celkové výši 1 103 Kč byla pak postoupena v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z., žalobci. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Příslušenství pohledávky je představováno úrokem z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., jehož výše vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. Lze dodat, že i z ustálené judikatury (která byla reprodukována např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/08) lze dovodit, že platná notifikace (oznámení) postoupení pohledávky postupitelem upírá dlužníkovi právo dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení (dříve § 526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nyní obdobný § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) Nejvyšší soud ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ze dne 9. 12. 2009, uvedl, že v soudním řízení není rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, tedy zda postupník tímto způsobem nabyl aktivní věcnou legitimaci, protože podle hmotného práva není existence (resp. platnost) smlouvy o postoupení rozhodná pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu dlužníkem. Oznámením o postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Je-li tu úkon postupitele, kterým se oznamuje dlužníkovi osoba oprávněná k přijetí dluhu, pak je tato oprávněná osoba z hlediska změny osoby věřitele zpravidla též aktivně věcně legitimována k jeho vymáhání (obdobně srov. i např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10, bod 21). Jak uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 5458/2015,„ v případě je-li postoupení pohledávky oznámeno postupitelem dlužníkovi, ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není otázka platnosti postupní smlouvy zásadně významná. Právně významné je právě oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení určité pohledávky třetí osobě (postupníkovi). Podstatné pak není, zda skutečně k přechodu pohledávky platně došlo či nikoliv, a pro dlužníka je pouze rozhodné, zda postupovaný dluh existuje.“ (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1552/2019:„ Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení.“).

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, který byla procesně plně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 062 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Dále jde o náhradu nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 1 103 Kč, sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání v podobě žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Za úkon právní služby v podobě podání žalobce z 14. 12. 2021 ve věci samé je dána odměna 1 000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 3 o. s. ř. Dále k nákladům řízení patří náhrada DPH ve výši 21 procent (z částky 2 200 Kč), tj. částka 462 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost hradit náklady řízení stanovena k rukám zástupce, který žalobce zastupoval. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. K výroku III. tohoto rozsudku soud uvádí následující. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 400 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2. Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 600 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1 000 Kč). To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu„ slevy“ na poplatku. Pokud poplatkový zákon říká, že soud doplatek„ doměří“, není to totéž, co„ vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho„ hlavních“ ustanoveních. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce, resp. podle výsledku řízení žalovaného, doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, které je dostupné veřejnosti např. na www.beck-online.cz (je tam vedeno i jako“ Výběr 97/2019). Soud dospěl k závěru, že je třeba uložit povinnost zaplatit doplatek poplatku nikoli žalobci (kterému totiž vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů řízení vůči žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a který byl v řízení úspěšný), ale výlučně žalované. Soud v tomto závěru odkazuje na citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, přičemž neshledává důvody se od něj odchýlit (viz i § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a v něm obsažený princip právní jistoty). Navíc stejný právní názor plyne i z publikovaného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 56/2013:„ Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce, případně podle výsledku řízení žalovaného, doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí.“. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 600 Kč.