47 C 36/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; osobní údaje žalobce sídlem adresa žalované, žalovaného a žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; 1. celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalované, žalovaného a žalobkyně žalované: ; 2. celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované, žalovaného a žalobkyně o vyklizení bytu

I. Žalovaný 1. a žalovaná 2. jsou povinni vyklidit byt [číslo] o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, nacházející se v 5. podlaží domu na ulici [ulice a číslo] v [obec] a vyklizený jej předat žalobci do 45 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný 1. a žalovaná 2. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 900 Kč do 45 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobou se žalobce domáhal vyklizení bytu specifikovaného v bodě I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný užívají byt bez právního důvodu od 1. 2. 2020, jelikož výpovědí doba z nájemní smlouvy uplynula k 31. 1. 2020. Žalovaní uvedli, že žalovaný 1. přišel o práci v době koronaviru, žalovaní neměli z čeho platit nájem, mají čtyři nezletilé děti, žalovaná 2. je sluchově postižená 1. stupně, pobírá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně 6 350 Kč (viz č. l. 29), pobírá přídavky na děti ve výši 2 730 Kč a rodičovský příspěvek 10 000 Kč.

2. Soud dospěl na základě listinných důkazů, provedených na jednání, k následujícím skutkovým zjištěním.

3. Žalobce je vlastníkem bytu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku (důkaz: informativní výpis z LV pořízený ze sítě internet). Žalobce jako pronajímatel uzavřel s žalovanými jako nájemci dne 18. 6. 2018 nájemní smlouvu [číslo] jejímž předmětem byl nájem bytu specifikovaného ve výroku I. rozsudku. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou a počínal dnem 1. 7. 2018. Žalovaní se na základě uvedené smlouvy zavázali k placení nájemného ve výši obvyklého nájemného v obecních bytech Městské části [obec] [obec], stanoveného každoročně žalobcem. V nájemní smlouvě bylo sjednáno, že nájemné jsou žalovaní povinni zaplatit nejpozději do posledního dne běžného měsíce, za který je hrazeno. Tyto skutečnosti soud zjistil z nájemní smlouvy.

4. Žalobce vyzval žalované k úhradě dluhu na nájemném a zálohách na služby za měsíce září 2018 a květen a červen 2019 dopisem z 3. 7. 2019, stanovil jim lhůtu do 37. 7. 2019 a poučil je, že v případě nesplnění jejich povinností má pronajímatel právo podle § 2229 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) vypovědět nájem bytu. Žalobce výzvou z 6. 8. 2019 vyzval žalované výzvou z 6. 8. 2019 k zaplacení dluhu na nájemném za měsíce září 2018, květen, červen a červenec 2019 a opět je poučil že v případě nesplnění jejich povinností má pronajímatel právo podle § 2229 o. z. vypovědět nájem bytu. Žalovaní nezaplatili nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu déle než tři měsíce - za měsíce září 2018, květen až srpen 2019. Proto žalobce dne 1. 10. 2019 žalovaným doručil výpověď z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného s tříměsíční výpovědní dobou ve smyslu § 2228 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dne 1. 10. 2019 výpověď byla uložena na poště, a tím se dostala do dispoziční sféry žalovaných). Nájemní vztah zanikl ke dni 31. 1. 2020. Výpověď obsahovala i poučení o právu navrhnout přezkoumání výpovědi soudem do dvou měsíců ode dne, kdy mu byla dána výpověď. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazů uvedenými dvěma výpověďmi a dodejkami a kontem uživatele k 8. 1. 2020 a výzvami žalobce žalovaným z 3. 7. 2019 a z 6. 8. 2019 s dodejkami a kontem uživatele k 27. 1. 2021.

5. Dne 8. 1. 2020 odeslal žalobce žalovaným výzvu k předání bytu - žalovanému 1. byla tato výzva doručena dne 28. 1. 2020, žalované 2. dne 14. 1. 2020 (důkaz výzvami k předání bytu ze dne 8. 1. 2020, včetně dodejek). Žalobce vyzval žalované dopisem z 26. 2. 2020 k zaplacení 53 808 Kč za dluh na nájemném a úhradách za plnění spojené s užíváním bytu za měsíc září 2018, měsíce květen až prosinec 2019 a za měsíc leden 2020 (důkaz touto výzvou). Žalovaní dluží žalobci - ke dni 27. 1. 2021 - z titulu nájemného a záloh na služby (zčásti z titulu bezdůvodného obohacení, za užívání bytu) částku 104 765 Kč, a to za měsíc červen 2019 až prosinec 2020, když za tuto dobu žalovaní žalobci za užívání bytu nezaplatili ničeho (důkaz kontem uživatele). Z ISASu plyne, že žalovaní žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (viz § 2290 o. z.) nepodali.

6. Na základě provedeného dokazování soud přijal následující skutkový závěr. Žalobce uzavřel s žalovanými nájemní smlouvu k bytu, ale žalovaní žalobci neplatili nájemné a zálohy na služby, a proto žalobce nájem vypověděl - pro nezaplacení nájemného a záloh na služby za měsíce září 2018, květen až srpen 2019 - a proto žalovaní užívají byt od 1. 2. 2020 bez právního důvodu. Žalovaní nezaplatili žalobci ničeho za užívání bytu ani za dobu od srpna 2019 dosud a byt nevyklidili. Soud shora uvedený skutkový stav právně posoudil následovně.

7. Jestliže po uplynutí výpovědní doby, kdy již byl nájemní vztah k bytu mezi účastníky ukončen (viz § 2288 odst.. 1 písm. a) o. z.), nedošlo k odevzdání bytu žalovanými a žalobce nemá možnost byt užívat, pak platí, že ze strany žalovaných jde o neoprávněné zadržování věci, proti kterému je žalobce oprávněn se bránit podle ustanovení § 1040 odst. 1 o.z. („ Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“). Podle § 2292 o. z. je nájemce povinen odevzdat byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Žalovaní porušili svou povinnost vydat byt žalobci, proto soud rozhodl o vyklizení a vyklizený jej žalobci předat (odevzdat) žalobci s odkazem na § 1040 odst. 1 a § 2292 o. z.

8. Podle judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1501/2007) je zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je jinak dáno právním předpisem, a tím podstatným způsobem zasahuje do principu právní jistoty. Proto musí být pro takového právní posouzení věc dány zcela mimořádné důvody. Takové soud v nynějším případě neshledal.

9. Podle § 2 odst. 3 o. z.„ Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“. Dobré mravy mohou samy o sobě založit obranu proti žalobě na vyklizení toliko jen pro tentokrát, nikoli navždy, neboť jinak by jim musel být přisouzen potenciál nabývacího titulu věcného práva (vlastnického), a ten žalovaní nemají (srov. obdobně např. bod 55. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2766/18). Žalovanými uváděné skutečnosti - že mají čtyři nezletilé děti, pobírají přídavky na děti a rodičovský příspěvek, žalovaná 2. pobírá invalidní důchod 1. stupně, že je sluchově postižená v 1. stupni, že žalovaný 1. přišel o práci v koronaviru - nemohou založit právní důvod k užívání bytu, tedy opodstatnit bezdůvodné užívání bytu takovým bývalým nájemcem, navíc v podstatě neřešitelně, jelikož žalobce nechce s žalovanými uzavřít nájemní smlouvu a žalovaní zase byt nechtějí odevzdat, takže v budoucnu nelze vidět moment rozumného vyřešení situace tak, aby byl odstraněn protiprávní stav (užívání bytu bez právního důvodu). Proto by případné zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy v podstatě nebylo jen„ pro tentokrát“, nebylo by možné rozumně odkazovat žalobce na to, že mu nynější zamítnutí žaloby nebrání, aby se vyklizení bytu domáhal znovu, jelikož by nebylo možné rozumně předvídat, zda, proč a kdy nastane ten moment, že žaloba nebude zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy.

10. Tam, kde je vlastníkem vyklizovaného bytu obec (zde [územní celek]), musí být přihlédnuto i k tomu, je-li spravedlivé žádat, aby zájmy osoby, která v bytě bydlí bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje (z bytového fondu, jehož je sporný byt součástí) podle podaných žádostí o byt (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 86/96). Nelze spravedlivé žádat, aby zájmy žalovaných, kteří v bytě bydlí již od 1. 2. 2020 bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje, tedy případných budoucích dalších nájemců bytu, kteří navíc chtějí plnit své povinnosti nájemce řádně již od počátku, tj. i řádně a včas hradit nájemné. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby se na něj v konečném důsledku přesouvalo řešení sociální situace žalovaných (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4564/2007). Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5443/2008). Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1086/2006,„ Nepříznivá sociální situace však nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Tak je tomu zejména v případě, kdy neplacení nájemného není ojedinělým excesem z jinak řádného plnění základní povinnosti nájemce, ale jde o její dlouhodobé a opakované porušování.“. Jako konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 (i Nejvyšší soud např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, 20 Cdo 875/2008, 20 Cdo 2074/2006, 20 Cdo 927/2007),„ nelze na pronajimatele přenášet sociální zátěž sociálně slabších osob, kterou by měl jinak nést stát. Způsob, jak vyřešit případnou finanční zátěž skupiny osob, pro kterou by uspokojování potřeby bydlení přinášelo nepřiměřené těžkosti, leží ve sféře státní pomoci osobám sociálně slabším (např. formou příspěvku na bydlení).“. Jak přiléhavě uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1766/09,„ jedná se o soukromoprávní vztah a je tedy v zásadě věcí pronajímatele, byť se jedná o obec, s kým hodlá nájemní smlouvu uzavřít. Nelze jej k prodlužování či uzavírání nové smlouvy mocensky nutit. Na tom nemění nic ani povinnost obce pečovat o uspokojování potřeb bydlení stanovená v § 35 odst. 2 zákona o obcích. Tuto proklamaci, třebaže může vycházet z mezinárodní úmluvy, nelze vykládat tak, že by obec musela každému svému obyvateli zajistit náležité bydlení. Takový výklad dovedený do důsledku by mohl vést k nemístné toleranci nezodpovědného chování jednotlivce. To by znamenalo na jedné straně rezignaci na jakoukoliv odpovědnost za vlastní život a na druhé straně by docházelo k neúnosnému zatížení obcí.“. I když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel, a to zejména za situace, kdy se jí nedostalo za užívání jejího majetku (bytu) odpovídajícího protiplnění (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2669/2010). Po žalobci tedy nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení předmětného bytu), obzvláště za situace, kdy žalovaní delší dobu za užívání bytu nehradili. Žalovaní sice mají nezletilé dětí. Avšak odpovědnost za ochranu zájmů dětí nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, přičemž obec jim v tom má být nápomocna, avšak tato pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez právního důvodu (srov. i např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 974/2008, 26 Cdo 1297/2008, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1766/09 či IV. ÚS 492/07). Tím spíše pak s přihlédnutím k tomu, že žalovaní ještě před skončením nájemního poměru řádně neplatili úhradu za užívání bytu a za služby poskytované s užíváním bytu, tím méně po skončení nájemního vztahu.

11. Žalovaní uvedli, že nejsou poživatelem příspěvku na bydlení, jelikož v bytě bydlí bez nájemní smlouvy. Soud odkazuje na § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře („ Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliže…“) a např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 132/2010-96. To je však právě důvodem pro to, aby žalovaní byt vyklidili a našli si jiné bydlení s existujícím právním titulem je opravňující byt užívat (tedy nikoli bez právního důvodu jako nyní). To jim umožní současně pokusit se se domáhat státní pomoci, například právě formou příspěvku na bydlení. Nynější situace je neřešitelná, žalobce s žalovanými nechce uzavřít nájemní smlouvu (k čemuž má právo, protože může o svém vlastnictví svobodně rozhodovat, nakládat s ním), žalovaní argumentují vlastní tíživou sociální a majetkovou situací (včetně dětí), avšak setrváváním v bytě bez nájemní smlouvy si sami předem odepírají možnost státní pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

12. Žalovaní si museli být od října 2019 být vědomi, že nájemní vztah skončí uplynutím výpovědní doby (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2669/2010). Nejsou ani v laické veřejnosti - vzhledem k charakteru takového nájemního poměru - pochybnosti o tom, že po uplynutí výpovědní doby je bývalý nájemce povinen byt bez dalšího vyklidit. Žalovaní nemohli žít v přesvědčení, že jim i po uplynutí výpovědní doby nájmu svědčí platný titul k bydlení. Dobu, kdy se žalovaní dozvěděli o výpovědi, je dostatečně dlouhou k tomu, aby si zajistili jiné bydlení i pro jejich děti, žalovaní tak měli k dispozici relativně dlouhou dobu k tomu, aby si opatřili pro všechny jiné bydlení (viz podobně např. usnesení Nejvyššího soudu sp zn. 26 Cdo 2475/2008, 26 Cdo 3434/2011).

13. Navíc žalovaní odůvodňují dluh na nájemném a za zálohy na službách tím, že žalovaný 1. pozbyl práci v období koronaviru; avšak výpověď z nájmu bytu byla učiněna za dluh za měsíce říjen 2018 a květen až srpen 2019 - tedy dávno předtím než žalovaný 1. přišel o práci v důsledku koronaviru (jak tvrdí).

14. Žalovaní uvedli, že neuhradili ničeho ani na platební rozkaz vydaný zdejším soudem pod sp. zn. 215 C 13/2020 (za dlužné nájemné a zálohách na služby). To z důvodu, že sice neměli celou částku k dispozici k zaplacení částky uvedené v platebním rozkazu, kdy je uvedena částka 53 808 Kč s úrokem z prodlení, ale měli k dispozici částku 30 000 Kč a chtěli splácet i za užívání bytu částku předepsanou žalobcem. Nicméně podle žalovaných tito byli na bytovém odboru žalobce a paní [příjmení] jim řekla, že nic platit nemají, že mají vyčkat do soudu, že jim to stejně žalobce zamítne, že chce je vyklidit. Žalovaný 1. uvedl, že žalovaní měli k dispozici bankovní účet žalobce, na listině, kde byly uvedeny částky, které mají platit. K dotazu soudu, proč žalovaní neposlali peníze na účet žalobci, žalovaní uvedli, že jim paní [příjmení] za žalobce řekla, že nemají peníze posílat na účet, že je to zbytečné, že mají vyčkat soudního řízení. Dále žalovaní uvedli, že žalovaná 2. po doručení platebního rozkazu z Městského soudu v Brně 215 C 13/2020 volala právnímu zástupci žalobce, a ten jí řekl, že bylo by lepší, aby něco zaplatili; proto žalovaná 2. šla na bytový odbor s tím, že chtěla zaplatit něco, ale paní [příjmení] jí údajně řekla, že je to zbytečné, že nevystaví platební doklad a že se má vyčkat na toto řízení o vyklizení.

15. Žalovaní tak předkládají verzi, že chtěli žalobci splácet, ale že jim pracovnice žalobce říkala, že ničeho nemají hradit. To by však znamenalo, že by se žalobce (jednající pracovnicí žalovanými uváděnou) dobrovolně vzdával peněz, které mu po právu náleží (platby za užívání bytu). Ostatně žalovaní v písemném vyjádření z 1. 6. 2020 a z 20. 7. 2020 ničeho takového nenamítali (že by jim snad žalobce bránil platit za užívání bytu a dluh za užívání bytu nebo že by je snad k neplacení ponoukal). I kdyby však verze žalovaných byla pravdivá, tak by to nic nemohlo změnit na důvodnosti žaloby. Nejen že mohli žalobci poukázat žalobci dlužné částky na účet a platit za užívání bytu žalobci na účet (i přes to, že by jim případně pracovnice na odboru říkala, že platit nemají apod.; vždyť žalovaní věděli, že žalobci dluží a že byt užívají i nadále a že to zdarma být nemůže; přitom každý ví, že dluhy se mají plnit (ostatně žalovaní věděli, že již existuje pravomocný platební rozkaz, který je zavazoval k zaplacení desítek tisíc žalobci a sami uznali, že právní zástupce žalovaným říkal, že platit mají)). Hlavně však, i kdyby žalovaní prokázali svoji verzi, tak by to nic nemohlo změnit na skutečnosti, že žalobci dlužili za řadu měsíců za nájem a zálohy na služby spojené s užíváním bytu, což žalobce vedlo k výpovědi z nájmu bytu. Tudíž i kdyby učinili vše možné, aby po doručení výpovědi z nájmu bytu a ukončení nájemního vztahu svůj dluh žalobci splatili a za užívání bytu žalobci platili, pak by to neznamenalo, že požadavek žalobce na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy. I kdyby totiž žalovaní svůj dluh v plné výši uhradili, tak by pouze splnili svoji povinnosti, kterou již dávno měli mít splněnou. Též judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3543/2008, 26 Cdo 2402/2009) dospěla k závěru, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 3 odst. 1 obč. zák. není právně významná okolnost, že v době rozhodování soudu prvního stupně neměli žalovaní žádný dluh na nájemném.„ Je tomu tak především proto, že řádné placení nájemného (a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu) je jedna za základních povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč. zák.) a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by mu (navíc) zakládal právo "na pokračování" nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu, jak se snad mylně domnívají žalovaní. Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec či zda jde o jiného pronajímatele.“ (srov. obdobně rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 74/2016-99:„ …žalovaná svůj dluh uhradila, nicméně toto je věc, která není ničím nadstandardním, neboť žalovaná si pouze splnila svou povinnost, kterou již dávno měla mít splněnou. Navíc, jak vyplynulo při jednání odvolacího soudu, stále je zde dluh na poplatcích z prodlení a tyto jsou hrazeny formou toho, že žalované nejsou dávány přeplatky ročního vyúčtování a z tohoto je strháván dluh.“). Proto bylo nadbytečné vyzývat žalované k označení důkazů k prokázání pravdivosti jejich skutkové verze (o tom, co jim údajně říkala pracovnice na bytovém odboru).

16. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný a má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. Účelně vynaložené náklady řízení žalobce spočívají v paušální náhradě hotových výdajů po 300 Kč za následující úkony: 1) sepis žaloby, 2) vyjádření ve věci samé (z 13. 8. 2020) a 3) účast na jednání. Dále žalobci vznikly náklady soudním poplatkem (5 000 Kč). Žalovaní tak jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5 900 Kč, k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Soud shledal právní zastoupení žalobce neúčelným (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 120 a sp. zn. II. ÚS 2077/14, bod 24).

17. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř.„ Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší…“. Lhůtu k plnění soud určil na 45 dnů od právní moci rozsudku, tedy soud prodloužil zákonnou lhůtu ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. (obecná zákonná lhůta u vyklizení je 15 dnů, u ostatního plnění 3 dny). To z důvodu reflexe sluchového postižení na straně žalované 2. a skutečnosti čtyř nezletilých dětí žalovaných. Smyslem tak je poskytnout žalovaným ještě nějaký čas navíc (nad rámec obecné zákonné lhůty) k nalezení jiného bydlení (a k zaplacení nákladů řízení žalobci).