47 C 44/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neoprávněnosti, in eventum neplatnosti výpovědi z nájmu bytu

I. Zamítá se žaloba požadující určení, že výpověď ze dne 30. 11. 2021 - kterou je vypovídán nájem bytu [číslo] nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu v [obec] na ulici [ulice] - je neoprávněná.

II. Zamítá se žaloba požadující určení, že výpověď ze dne 30. 11. 2021 - kterou je vypovídán nájem bytu [číslo] nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu v [obec] na ulici [ulice] - je neplatná.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 356 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 23. 2. 2022 domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu ve smyslu výroku I. a II. tohoto rozsudku je neoprávněná, in eventum (tedy požadavek pro případ, že by návrhu na určení neoprávněnosti výpovědi nebylo možno vyhovět) neplatná. To z důvodu, že výpověď byla podána na základě nezpůsobilého výpovědního důvodu, potažmo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný odůvodnil výpověď bytovou potřebou příbuzného, avšak žalovaný nevlastní pouze byt [číslo] ale celou nemovitost, v níž se byt nachází, tj. budovu [adresa], v níž se dle informací z [anonymizováno] nachází 8 bytů. Žalovaný navíc bydlí v domě ve vlastnictví svojí matky, která mimo jiné vlastní 2 další domy na ulici [ulice a číslo] a [ulice a číslo]. Rodina žalovaného tedy má k dispozici velké množství prostor pro bydlení a není jediný důvod, aby pro bytovou potřebu p. [jméno] [celé jméno žalovaného] měl sloužit zrovna byt žalobce. Žalobce se souhlasem žalovaného provedl v roce 2007 celkovou rekonstrukci předmětného bytu [číslo] jejíž náklady činili 3 211 063,93 Kč. Požadavek na uvolnění právě jeho bytu je s ohledem na prokazatelnou výši investic účelovým a tedy neoprávněným krokem žalovaného v rozporu s dobrými mravy, který se tak snaží vyhnout hrazení/vypořádání těchto investic, o čemž s ním žalobce v posledních měsících jednal.

2. Žalovaný navrhl žalobu zcela zamítnout. Žalobce totiž obdržel výpověď z nájmu 9. 12. 2021, a proto podal žalobu po zákonné dvouměsíční lhůtě podle § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Žalovaný není vlastníkem nemovitých věcí na ulici [ulice a číslo], [obec] a [ulice a číslo] - vlastníkem je jeho matka. Domy [ulice a číslo] tvoří jeden celek a tím i jeden dům, byť o dvou č.ev. a nejedná se o dvougenerační nemovitosti, a tedy nelze v těchto zajistit bydlení pro syna žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] (jedna kuchyň, jedna koupelna, jedno WC, a to dohromady pro oba domy). V domě [ulice a číslo] žije výhradně více než 85 letá matka žalovaného a rovněž v něm nelze uvažovat o společném bydlení se synem žalovaného. Není pravdou, že by žalovaný udělil žalobci v roce 2007 souhlas s rekonstrukcí předmětného bytu [číslo]. Byt byl v době nastěhování po kompletní rekonstrukci, kterou provedl sám žalovaný, (stejně jako celý dům) a nebylo potřeba jej rekonstruovat. Pokud žalobce takovou rekonstrukci provedl, pak bez souhlasu žalovaného a k tíži žalobce. Jeho nárok na vyplacení rekonstrukce je pak navíc promlčen (od rekonstukce proběhlo téměř 15 let) a navíc žalobce si částku za rekonstrukci„ odbydlel“, Žalovaný tak ani nemůže být v rozporu s dobrými mravy s právem podat výpověď, když žalobce vše provedl bez jeho souhlasu a dnes se těchto dobrých mravů, na základě údajně vynaložené vysoké částky na rekonstrukci a jejího zmaření, dovolává. Syn žalovaného je ročník 1986 a chce založit rodinu. Daný byt je jediným volným bytem v dané nemovitosti. Volným proto, že žalobce byt vůbec neužívá a bydlí na jiné adrese. V bytě pak bydlí osoba, jež nemá k bytu žádný právní vztah a užívá jej neoprávněně a bez souhlasu žalovaného, a byt je tedy uvolněný s tím, že jej žalobce pro své účely bydlení nepotřebuje.

3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Účastníci spolu dne 10. 5. 2007 uzavřeli smlouvu o nájmu bytu [číslo] nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu v [obec] na ulici [ulice] (dále jako„ byt“), na dobu neurčitou, od 1. 7. 2007 (důkaz touto smlouvou).

5. Žalovaný žalobci doručil výpověď z nájmu bytu z 30. 11. 2021, v níž uvedl, že vypovídá nájem bytu z důvodu, že byt potřebuje pro svého syna [jméno] [celé jméno žalovaného] narozeného 15. 1. 1986, který nemá své vlastní bydlení. Ve výpovědi žalovaný žalobce poučil v souladu s § 2286 odst. 2 o. z. o právu žalobce proti výpovědi vznést námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem do dvou měsíců ode dne, kdy žalobci výpověď došla (důkaz touto výpovědí).

6. Žalovaný shora uvedenou výpověď doručil žalobci dne 9. 12. 2021 (důkaz dopisem žalobce z 30. 3. 2022, v němž žalobce napsal žalovanému, že obdržel předmětnou výpověď dne 9. 12. 2021).

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

8. Podle § 2288 odst. 2 písm. b) a 3 o. z.:„ (2) Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v případě, že… b) potřebuje pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni. (3) Vypoví-li pronajímatel nájem z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2, uvede výpovědní důvod ve výpovědi.“. Podle § 2286 o. z.:„ (1) Výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně. (2) Vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná.“. Podle § 2290 o. z.:„ Nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.“.

9. V řízení podle § 2290 o. z. soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5114/2017)

10. Ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. je třeba vykládat ve spojení s § 2290 o. z., který zakotvuje právo nájemce domáhat se ve stanovené (hmotněprávní) – prekluzivní - lhůtě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2199/2018) u soudu, aby přezkoumal oprávněnost výpovědi. Z povahy lhůty jako lhůty prekluzivní plyne, že uplynutím (prekluzivní) lhůty právo nájemce podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, zaniká (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2981/2021:„ Marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána…“).

11. Pokud žalobce podal žalobu na soud až 23. 2. 2022 datovou zprávou, učinil tak zjevně po uplynutí zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůty plynoucí od 9. 12. 2021 (kdy mu byla doručena výpověď). Žalobce tak podal žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi opožděně, po zániku takového práva ve smyslu § 2290 o. z., a proto soud žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi zamítl (výrok I. rozsudku).

12. Žalobce se domáhal in eventum (tedy pro případ, že by soud nevyhověl žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi) určení neplatnosti výpovědi.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2981/2021:„ Pro důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení nájemce o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z. atd.) či zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.) zákon nestanoví žádnou lhůtu ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění. V takto nastaveném judikatorním rámci by se mohlo na první pohled zdát, že nic nebrání tomu, aby soud zkoumal důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi z nájmu bytu i v řízení, jež bylo zahájeno opožděně podanou žalobou na přezkoumání její oprávněnosti. Z odůvodnění R 112/2019 však současně vyplývá, že o řízení podle § 2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jde jen tehdy, podal-li žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě uvedené v § 2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního návrhu (tzv. petitu) – o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal, nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu § 2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji – stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. mutatis mutandis odůvodněnírozsudku Nejvyššího soudu ze 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněného pod č. 94/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by uvedené závěry nebylo možné obdobně vztáhnout i na posouzení zdánlivosti právního jednání. Vzhledem k řečenému lze tudíž uzavřít, že v řízení o žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019). Uvedené teze se v poměrech souzené věci prosadí následovně. V daném případě má požadované určení (určení neplatnosti Výpovědi založené na důvodech zdánlivosti daného právního jednání) jednoznačně povahu„ pouhé“ předběžné otázky ve vztahu k posouzení (ne) existence nájemního poměru k bytu postiženého Výpovědí; taková (předběžná) otázka totiž neřeší a (objektivně vzato) ani nemůže řešit celý obsah nebo dosah dotčeného právního vztahu. Vyjádřeno jinak, dovolatel nemá na takto žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. I v části, v níž se dovolával důvodů zdánlivosti Výpovědi, proto musí být žaloba zamítnuta bez toho, aby se soud současně zabýval (směl a musel zabývat) meritem věci.“.

14. Soud aplikoval právní názory uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Pokud jde tedy o žalobu na určení neplatnosti výpovědi podanou po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty, jde o žalobu určovací ve smyslu § 80 o. s. ř.

15. Podle § 80 o. s. ř.:„ Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.“. V souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zdejší soud uzavírá, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi ve smyslu § 80 o. s. ř. V daném případě má požadované určení (určení neplatnosti výpovědi založené na důvodech tvrzeného rozporu výpovědi s dobrými mravy) povahu„ pouhé“ předběžné otázky ve vztahu k posouzení (ne) existence nájemního poměru k bytu postiženého výpovědí; taková (předběžná) otázka totiž neřeší a (objektivně vzato) ani nemůže řešit celý obsah nebo dosah dotčeného právního vztahu. Z těchto důvodů tak soud zamítl i žalobu na určení neplatnosti výpovědi (výrok II.).

16. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, a proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které spočívají v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Jde tak o odměnu právního zástupce žalobce za přípravu a převzetí zastoupení a sepis vyjádření k žalobě, při tarifní hodnotě podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako „a. t.“), se sazbou odměny po 1 500 Kč za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. – tj. celková odměna advokáta žalovaného činí 3 000 Kč. Dále jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. v celkové výši 600 Kč (2 x 300) a v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu DPH ve výši 21 procent z uvedených částek, tj. ve výši 756 Kč Celkem tak je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 356 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Pokud jde tarifní hodnotu, soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž v případě eventuálního petitu je nutno pro výpočet odměny za právní zastoupení vycházet pouze z nároku, který je v řízení uplatněn jako základní, a nikoliv z nároku, který je požadován jen eventuálně (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 5 Cmo 158/2008 (dostupné v systému ASPI) či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2145/2018). Přitom podle judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 345/2021) v řízení o neoprávněnost výpovědi nejde o určení její neplatnosti jako právního jednání, ale o přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy„ zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“, kdy se soud zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu, pročež„ výše odměny se určí podle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 AT a činí 1 500 Kč za jeden úkon.“. S ohledem na to, že žalobce se domáhal primárně určení neoprávněnosti výpovědi, tento primární (základní) nárok byl určující pro stanovení sazby odměny advokáta žalovaného. Soud tak aplikoval tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 a. t.