47 C 90/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 24 753,77 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující po žalované zaplacení částky ve výši 24 753,77 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 856 Kč za dobu od 11. 12. 2021 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 12. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalované zaplacení: -) 9 439 Kč z titulu jistiny zápůjčky, -) 2 067 Kč z titulu úroků, -) 2 450 Kč z titulu smluvních poplatků za správu zápůjčky (administrativní poplatky), -) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 318,94 Kč a 402,37 Kč, -) smluvní pokuty do zesplatnění ve výši 4 498 Kč, -) smluvní pokuty po zesplatnění do 10. 12. 2021 ve výši 1 678,46 Kč, -) úhrady smluvních nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 900 Kč, -) úroků z prodlení z nesplacených částí zápůjčky, tedy ve výši 8,5 % ročně z částky 17 856 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 11. 2017 [číslo] uzavřené mezi účastníky.

2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.

3. Dne 3. 2. 2023 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Účastníci spolu uzavřeli písemnou smlouvu [číslo] dne 24. 11. 2017, na základě které žalobce poskytl žalované částku 24 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobci zaplatit celkem částku 73 443 Kč v 47 měsíčních splátkách po 1 531 Kč s tím, že poslední 48. splátka činila 1 486 Kč (důkaz: fotokopie občanského průkazu žalované, smlouva označená jako„ smlouva č. [anonymizováno]“, smlouva [číslo] splátkový kalendář, sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut, obchodní podmínky pro poskytování spotřebitelského úvěru).

5. Žalobce na základě shora uvedené smlouvy poskytl žalované částku 24 000 Kč (důkaz: Výpis z účtu s datem 30. 11. 2017 o částce 24 000 Kč) a žalovaná dosud uhradila žalobci částku 58 178 Kč (viz tvrzení žalobce na č. l. 19i a Vyčíslení pohledávky vyplývající ze smlouvy [číslo] ke dni 10. 12. 2021).

6. Žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované (důkaz: výplatní lístek za září 2017, výplatní lístek za říjen 2017, výpis z účtu žalované za srpen 2017, výpis z účtu žalované za září 2017, výpis z účtu žalované za říjen 2017, Přehled exekucí CEE, Výstup z insolvenčního rejstříku – s označením jména a příjmením žalované, Výstup z insolvenčního rejstříku – s označením rodného čísla, Výtisk z webové stránky Ministerstva vnitra ohledně neplatných dokladů, Informace o jednotce s datem 23. 11. 2017, Formulář příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr).

7. Soud právně posoudil žalobní nároky následovně.

8. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako„ zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona).

9. Podle § 86 zákona platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

10. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

11. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

16. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

17. Poskytovatel úvěru je tak povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost dlužníka mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního či obdobného vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy či příjmu. Nelze pominout ani složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.

18. V souzené věci z žádného dokladu předloženého žalobcem neplyne, že by byla majetková, výdělková a výdajová stránka u žalované zkoumány v uvedeném rozsahu.

19. Žalobce se spokojil s výplatními lístky, ale z nich neplyne bezpečně, zda šlo či nešlo o pracovní poměr na dobu určitou, tedy zda např. nebyla žalovaná ve zkušební době. To platí tím spíše, když ve výpise z účtu žalované za srpen 2017 chybí mzda a vyskytuje se až ve výpise z účtu za září a říjen 2017.

20. Pokud jde dále o výpisy z účtu, z nichž je patrné pouze to, že se pohyby na účtu žalované realizovaly v řádu desítek tisíc měsíčně. Uvedené pohyby neobjasňovaly, zda a do jaké míry byla žalovaná schopna splatit případně poskytnutý úvěr. Kupříkladu z nich neplynul charakter jejích výdajů, tedy, zda se jedná o nárazové výdaje mimořádné povahy nebo se jedná o výdaje pravidelné, s nimiž je třeba počítat v souvislosti s posouzením disponibilního příjmu za účelem splácení nově přijímaného dluhu. Kupříkladu Výpisy z účtu za srpen 2017 a 10/ 2017 ukazovaly, že žalovaná spíše s penězi nevychází, jelikož výdaje přesahovaly příjmy (v srpnu o 5 962,44 Kč a v říjnu 2017 o 3 261,46 Kč). V září sice její příjmy převyšovaly výdaje (o 12 104 Kč), ale to bylo hlavně ovlivněno vkladem 20 000 Kč a ve výpise nebyl identifikován zdroj takového příjmu a patrně se jednalo o příjem mimořádný (nelze koneckonců ani vyloučit, že šlo o úvěr či půjčku od jiného subjektu než žalobce). Z výpisu z účtu vyplynulo, že žalovaná s penězi nevycházela, o čemž svědčí například i skutečnost, že dne 8. 8. 2017 na účet byla vložena částky 15 000 Kč jako půjčka od nebankovního subjektu (ZAPLO) a dne 23. 8. 2017 od stejného subjektu 5 000 Kč. Obdobné lze uvést o příjmu 3 000 Kč od plátce The Pay z 26. 10. 2017 či 1 000 Kč dne 23. 8. 2017; soudu je známo z úřední činnosti, že právě někteří poskytovatelé nebankovních úvěrů (půjček) zasílají klientům peníze na účet prostřednictvím platební brány The Pay (viz např. rozsudek Městského soudu v Brně z 18. května 2022 č. j. 115 C 20/2022-22, bod 6., Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26. 7. 2022 č. j. 11 C 222/2021 či Obvodního soudu pro Prahu 3 z 18. 1. 2022 č. j. 11 C 245/2021-179, bod 10.). Toho si ostatně je vědom i žalobce, když v doplnění žaloby napsal, že část příjmů žalované byla tvořena čerpáním tzv. pay-day úvěrů. Pokud by žalovaná vycházela s penězi, pak by si nemusela opakovaně v blízké době před uzavřením smlouvy s žalobcem půjčovat peníze od nebankovních subjektů.

21. Žalobce tvrdil, že žalovaná nesdělila nad rámec výdajů uvedených ve výpise z účtu a formuláři příjmů žádné další výdaje vynakládané na výživné v rámci vyživovací povinnosti vůči dalším osobám. To však není plně přesné. Žalobce předložil Formulář příjmů a výdajů k žádosti spotřebitelský úvěr s datem 23. 11. 2017, v němž je uvedeno, že počet vyživovaných osob činil„ 2“. Navíc z výpisu účtu, který měl žalobce v dispozici před uzavřením smlouvy, plyne, že žalovaná byla každým měsícem poživatelem částky 7 400 Kč, který je označen jako„ RodP“, a to od úřadu práce. Z toho plyne, že žalovaná měla minimálně 1 nezletilé dítě a k němu vyživovací povinnost a dále pak měla vyživovací povinnosti k další osobě (patrně též dítě). Tuto skutečnost měl žalobce rovněž reflektovat, a to zejména v tom smyslu, že žalovaná bude muset ze svého příjmu živit nejen sebe, ale i další dvě osoby.

22. Sice je uvedeno ve Formuláři příjmů a výdajů k žádosti spotřebitelský úvěr s datem 23. 11. 2017, že počet výdělečně činných členů domácnosti činí„ 2“. Nicméně toto žalobce neověřoval a dokonce ani nevedl žalovanou ke konkretizaci této položky – kdo jde oním druhým živitelem v domácnosti.

23. Sice je uvedeno ve Formuláři příjmů a výdajů k žádosti i spotřebitelský úvěr s datem 23. 11. 2017, že inkaso činilo u žalované 4 000 Kč a trvalé platby 5 921 Kč, ale žalobce tyto neověřoval a dokonce ani nevedl žalovanou k upřesnění, o jaké trvalé platby se jedná.

24. Žalobce napsal v doplnění žaloby, že vyhodnotil příjmy žalované na částku 27 348 Kč. To je však v nesouladu s žalobcem předloženým Formulářem příjmů a výdajů k žádosti spotřebitelský úvěr s datem 23. 11. 2017, v němž je uvedeno, že příjmy žalovaní činily 24 000 Kč. Ostatně z výplatních pásek za září 2017 plyne, že žalovaná měla mzdu 24 760 Kč čistého a z výplatní pásky za říjen 2017 vyplynulo, že měla příjem jen 22 796 Kč čistého. Žalobce v doplnění žaloby uvedl, že vyhodnotil výdaje žalované na výši 22 010,60 Kč. Tudíž již ze samotných tvrzení žalobce plyne, že poskytl úvěr žalované navzdory tomu, že byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelky spotřebitelský úvěr splácet. Totiž takto by žalované téměř nic nezbylo na splácení, když měsíční splátka činila 1 531 Kč (viz např. mzda 22 796 Kč za říjen 2017 mínus žalobcem tvrzené výdaje žalované 22 010,60 Kč).

25. Skutečnost, že žalovaná se nenacházela v exekuci nebo v insolvenci, nenapovídá kupříkladu nic o tom, zda se nepohybuje v blízkosti uvedených jevů, a to s přihlédnutím k tomu, jaký měla zůstatek mu na účtu každý měsíc.

26. Z předložených dokladů nelze dospět k závěru, že by situace opravňovala k nepochybnému závěru o schopnosti žalované dluh uhradit bez problémů. Ba právě naopak. Z předložených dokladů vyplynulo, že žalobce měl již před uzavřením smlouvy s žalovanou dostatek podkladů, z nichž mohl a měl dovodit existenci důvodných pochybností o schopnosti žalované řádně úvěr splácet.

27. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona ve spojení s § 588 o. z. pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce. Závěr, že jde o neplatnost absolutní, tj. nikoli relativní, plyne i z ustálené judikatury (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 či sp. zn. 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21. Lze poukázat i na rozsudek Soudního dvora EU (o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance.

28. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Žalované jen vznikla povinnost podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona vrátit žalobci poskytnutou jistinu ve výši 24 000 Kč. Pokud však již žalovaná celou jistinu úvěru žalobci vrátila (zaplatila mu dokonce vyšší částku, tj. 58 178 Kč), pak žalovaná žalobci nic nedluží a žaloba je zcela nedůvodná. Proto soud žalobu jako plně nedůvodnou zamítl. Soud dodává, a to i v kontextu § 13 o. z., že obdobně rozhodl například v rozsudku z 26. 10. 2020 č.j. 112 C 24/2020-50, z 1. 9. 2022 č. j. 63 C 220/2021-19 či z 29. 4. 2022 č. j. 72 C 189/2021-97.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaná sice byl ve sporu zcela úspěšná, a žalobce by tak byl povinen nahradit jí náklady řízení, avšak žalované žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, tj. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.