48 C 103/2026

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Beránkovou ve věci žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 52 918,82 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34.300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 18.618,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 52.918,82 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2.363 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 52.918,82 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným byla dne 25. 4. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně do 25. 9. 2025. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 25. 4. 2025 na bankovní účet č. účtu č. účtu. Žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, úvěr neuhradil.

2. Žalobkyně k výzvě soudu ze dne 23. 4. 2026 stran posuzování úvěruschopnosti v doplnění žaloby ze dne 23. 6. 2026 uvedla, že žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databázích.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V souladu s § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

5. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

6. Ze smlouvy o úvěru splatném ve splátkách č. hodnota ze dne 25. 4. 2025 vyplývá, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností Zaplo finance s.r.o. a žalovaným měla být prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva, na jejímž základě měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40.000 Kč splatný spolu s úrokem za podmínek ve smlouvě uvedených. Ze smlouvy mj. vyplývá číslo bankovního účtu, a to č. účtu č. účtu. Smlouva nebyla žalovaným nikterak autorizována a podepsána. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Částka 40.000 Kč byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta dne 25. 4. 2025 na bankovní účet č. účtu č. účtu pod VS var. symbol. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně z titulu shora specifikované smlouvy uhradil dne 27. 5. 2025 celkem částku 5.700 Kč. Žalovaný následně již neuhradil ničeho, byť byl k úhradě dlužné částky vyzván opakovaně upomínkami ze dne 26. 7. 2025, ze dne 25. 8. 2025 a ze dne 25. 9. 2025, naposledy pak i prostřednictvím předžalobní upomínky zaslané mu dne 20. 10. 2025 doporučeně na adresu adresa. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný zpraven dopisem ze dne 16. 10. 2025. Ze sdělení právnická osoba. ze dne 27. 4. 2026 bylo zjištěno, že majitelem a jediným disponentem bankovního účtu č. účtu č. účtu je žalovaný a dne 25. 4. 2025 byla na tento účet pod VS var. symbol připsána částka 40.000 Kč.

7. Vzhledem k tomu, že v projednávaném sporu jde o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, posuzoval soud daný závazkový vztah již podle z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“). Totéž platí pro posouzení práva na úroky z prodlení, jejichž výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

8. Dle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Dle § 87 odst. 1 z. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Dle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

15. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do částky 34.300 Kč, a proto jí soud ve výroku I tohoto rozsudku částečně vyhověl, ve zbytku ji pak jako nedůvodnou zamítl.

16. V řízení dle soudu nebylo prokázáno, že by mezi stranami byla uzavřena v žalobě specifikovaná smlouva. Z listiny jako smlouva označená nevyplývá vůle žalovaného být jejím obsahem vázán, smlouva jím není nikterak autorizována a podepsána. Soudu není ani zřejmé, zdali, popř. jakým konkrétním způsobem byla ověřena totožnost žalovaného a způsob, jakým byla smlouva s předloženým obsahem žalovaným uzavřena. V řízení ale bylo prokázáno, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, žalovanému dne 25. 4. 2025 poukázala na jeho bankovní účet částku 40.000 Kč.

17. I kdyby měl soud uzavření smlouvy o úvěru mezi stranami za prokázané, smlouva o úvěru by byla soudem shledána za neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet jej s odbornou péčí, a smlouva je tak s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, které svým účelem odporuje zákonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Právní předchůdkyně žalobkyně se nikterak nezabývala příjmy a výdaji žalovaného, nedostála tak v tomto směru svým zákonným povinnostem. Lustrace žalovaného ve veřejně dostupných registrech je zcela nedostatečná, nikterak nezohledňuje jeho faktickou majetkovou a sociální situaci. Právní předchůdkyně žalobkyně se reálnými příjmy a výdaji žalovaného nijak nezabývala, tyto údaje zřejmě ani neprověřovala, natož aby se jimi pečlivě zabývala. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně tak při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí.

18. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky.

19. Žalovaný ale na základě neuzavřené, nadto i neplatné smlouvy o úvěru ze dne 25. 4. 2025 čerpal od právní předchůdkyně žalobkyně prokazatelně téhož dne částku 40.000 Kč a měl tuto částku také jako bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit. Z žalobkyní předložených důkazů vyplývá, že žalovaný z titulu shora specifikované smlouvy uhradil dne 27. 5. 2025 celkem částku 5.700 Kč. Soud proto žalovaného zavázal k úhradě rozdílu mezi těmito dvěma částkami, tj. k úhradě částky 34.300 Kč (40.000 Kč – 5.700 Kč).

20. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a odst. 2 z. o spotřebitelském úvěru však představuje lex specialis k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upraveném v obecném občanském zákoníku, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Smyslem § 87 z. o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 tohoto zákona výrazem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu § 87 odst. 1 citovaného nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla sjednána lhůta splatnosti poskytnutých a dosud nevrácených jistin. Žalovaný je nekontaktní; na výzvy soudu ani žalobkyně nereaguje a soudu tak nejsou známy jeho majetkové a výdělkové poměry, na jejíchž základě by pak bylo možné stanovit splatnost nevrácených jistin a určit způsob jejich splácení. Žalovaný nerozporoval složení ani výši dlužné částky; neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok proti němu žalobou uplatněný je z hlediska hmotně právního nedůvodný. Soud proto ve výroku I tohoto rozsudku zavázal žalovaného pouze k úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 34.300 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II rozsudku).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhala zaplacení částky 52.918,82 Kč s příslušenstvím (100 % předmětu řízení). Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná v rozsahu výroku I rozsudku co do částky 34.300 Kč a procesně neúspěšná v rozsahu výroku II rozsudku. Soud v tomto kontextu odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle kterého, je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Soud proto ke dni vyhlášení rozsudku kapitalizoval žalobkyní požadované příslušenství, ve vztahu, ke kterému byla žalobkyně současně i procesně neúspěšná, částkou 5.085,28 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném žalobou požadovala zaplacení částky 58.004,10 Kč a byla procesně úspěšná co do zaplacení částky 34.300 Kč, tj. co 59 % předmětu řízení. Žalobkyně tak má po odečtení svého procesního neúspěchu od svého procesního úspěchu právo na 18 % náhrady nákladů řízení. Plně procesně úspěšná žalobkyně by měla právo na náhradu nákladů řízení v částce 13.127 Kč sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.117 Kč, z odměny právního zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby po 3.220 Kč za úkon dle § 6, § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis výzvy a žaloby) a ze tří režijních paušálů po 450 Kč za úkon dle § 13 odst. 1 a odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení spočívající v odměně právního zástupce žalobkyně za sepis doplnění žaloby, neboť skutečnosti v ní uvedené měly být obsaženy v řádné žalobě. Soud proto takto vynaložené náklady neshledal jako účelné. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení v částce 2.363 Kč (tj. na 18 % z částky 13.127 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.