48 C 174/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Martinou Beránkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 16 939,15 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení - částky 9.248,12 Kč, -úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12.248,12 Kč od 22. 12. 2020 do 10. 6. 2021, - úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.248,12 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, - úroků z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 3.000 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, - úroků z prodlení ve výši 1.285,21 Kč, - úroků ve výši 11.573,70 Kč, - částky 217 Kč, - částky 4.691,03 Kč, <b>zamítá.</b>

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 16.939,15 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 12. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaný převzal v hotovosti částku 22.000 Kč, kterou se zavázal vrátit do 12. 11. 2019 spolu s poplatkem ve výši 18.894 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku 40.894 Kč. Žalovaný smlouvě nedostál, když uhradil pouze částku 19.000 Kč, která byla právní předchůdkyní žalobkyně započtena částečně na úhradu jistiny a částečně na úhradu poplatku. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou částky 21.894 Kč sestávající se z dosud neuhrazené jistiny ve výši 12.248,12 Kč a z dosud neuhrazeného poplatku ve výši 9.645,88 Kč. Žalobkyně se dále vůči žalovanému domáhá i smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení od 13. 11. 2019 do 29. 11. 2020 ve výši 1.927,82 Kč a úhrady poplatků spojených s vymáháním dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne 21. 12. 2020.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 12. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout na dobu 14 měsíců spotřebitelský neúčelový hotovostní úvěr ve výši 22.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v hotovosti prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 2.921 Kč měsíčně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal dále i k úhradě poplatku ve výši 18.894 Kč sestávajícího se z úroku ve výši 2.118 Kč, z úhrady za poskytnutí úroku ve výši 10.780 Kč, z nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2.036 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.960 Kč Celkem se tak žalovaný ve smlouvě zavázal k úhradě částky 40.894 Kč. Současně se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit i veškeré náklady spojené se svým prodlením a s vymáháním dluhu a dále i k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že úvěr převzal v hotovosti. Z žádosti o úvěr ze dne 12. 9. 2018 pak vyplývá, že žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnaný u společnosti [právnická osoba] a měl příjem z pracovního poměru ve výši 16.900 Kč měsíčně a výdaje spojené s bydlením/energiemi ve výši 3.000 Kč měsíčně a ostatní náklady ve výši 3.410 Kč měsíčně. Jeho měsíční náklady tak činily částku 6.410 Kč měsíčně. Žalovaný bydlel v nájmu a byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost. Jeho příjmy a výdaje byly doloženy výplatními páskami a pracovní smlouvou. Z kopie jeho výplatní pásky za duben 2018 bylo zjištěno, že v dubnu měl žalovaný čistý měsíční příjem ve výši 19.428 Kč. V červenci 2018 mu pak náležela čistá mzda ve výši 18.555 Kč. Z nájemní smlouvy ze dne 4. 6. 2018 pak bylo zjištěno, že žalovaný je spolu s [jméno] [příjmení] nájemcem bytu 2 + kk na adrese [adresa žalovaného] Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 6. 6. 2018 do 31. 12. 2018. Nájemné bylo stanoveno částkou 8.200 Kč měsíčně a nebyly v něm zahrnuty zálohy na energie spojené s užíváním bytu. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 1. 2018 pak bylo zjištěno, že žalovaný byl od 11. 1. 2018 zaměstnán jako operátor výroby u společnosti [právnická osoba] Žalovaný úvěr spolu s poplatkem právní předchůdkyni žalobkyně zcela nesplatil, když zaplatil jen částku 19.000 Kč. Dlužnou částku právní předchůdkyni žalobkyně, potažmo žalobkyni, neuhradil ani před výzvu právního zástupce žalobkyně prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 2. 6. 2021 zaslané mu dne 4. 6. 2021 doporučeně na adresu [adresa žalovaného]. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020, o čemž byl žalovaný zpraven dopisem ze dne 18. 1. 2021 zaslaným mu dne 19. 1. 2021 na adresu [adresa žalovaného].

6. Vzhledem k tomu, že v projednávaném sporu jde o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, posuzoval soud daný závazkový vztah již podle z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako„ občanský zákoník“). Totéž platí pro posouzení práva na úroky z prodlení, jejichž výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. <i>7. Dle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>8. Dle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Dle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>11. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>12. Dle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.</i> <i>13. Dle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).</i> 14. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.

15. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku, na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 22.000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu uzavřela jako osoba podnikající, žalovaný jako spotřebitel, což je zřejmé nejenom ze záhlaví smlouvy, ale i z jejího obsahu, kde je v podmínkách úvěru výslovně uvedeno, že se jedná o spotřebitelský neúčelový úvěr. Soud se tedy nejdříve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak jí ukládá § 86 z. o spotřebitelském zákonu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

16. Z předložených listinných důkazů ale nevyplývá, že by právní předchůdkyně měla veškeré relevantní informace k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně si žalovaným nenechala doložit jeho výdaje, stran nákladů spojených s bydlením žalovaný předložil jen nájemní smlouvu. Z té vyplývá, že byl spolu s druhým nájemcem bytu povinen hradit nájemné ve výši 8.200 Kč měsíčně bez záloh spojených s provozem bytu. Žalovaný uvedl výdaje spojené s bydlením ve výši 3.000 Kč měsíčně, což jsou jednak s ohledem na typ bydlení výdaje nepřiměřeně nízké, jednak neodpovídají ani částce uvedené v nájemní smlouvě, resp. její polovině. Žalovaným uváděné výdaje v žádosti o úvěr jsou dle soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla zvlášť v daném případě být obzvláště pečlivá a nechat si veškeré výdaje žalovaného žalovaným řádně doložit, což neudělala. Právní předchůdkyně žalobkyně poměry žalovaného do žádosti o úvěr sepsala pouze formálně, aniž by se zabývala prověřením všech konkrétních výdajů žalovaného a tyto položky pak v jejich souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit smlouvu o zápůjčce uzavřít a předpokládané splátky platit. Schopnost řádně splácet zápůjčku není určena pouze výší příjmů, ale celou řadou dalších faktorů, zejména pak výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku žadatele o zápůjčku má právní předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jeho příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je jeho reálná schopnost zvažovanou zápůjčku řádně a bez problémů splácet. Pokud se tedy právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy spokojila pouze s negativní lustrací žalovaného ve veřejných registrech a s objektivně ne zcela doloženým prohlášením žalovaného o jejích výdajích a příjmech, které nedostatečně ověřila, tak při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí.

17. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel zápůjčky nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet zápůjčky s odbornou péčí, je smlouva s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018 zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ničeho na tomto závěru soudu nemění ani prohlášení žalovaného, že uvedl pravdivé, správné a úplné údaje, neboť postupovat podle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je čistě a jen povinností poskytovatele úvěru a má za tento svůj postup odpovědnost, které se nejde zbavit tím, že odpovědnost za uvedený postup přenese na žadatele. Pouze a jen poskytovatel zápůjčky je odpovědný za řádné ověření schopnosti žadatele zápůjčku splácet, musí přitom postupovat s odbornou péčí, tzn. zjistit veškeré relevantní informace od žadatele, tyto objektivně ověřit, a to jak v rovině příjmů, tak v rovině jeho výdajů a následně využít dostupné evidence k ověření této jeho schopnosti.

18. Smlouva o zápůjčce je nad rámec již uvedeného částečně neplatná i v části, kde se právní předchůdkyně žalobkyně domáhala zaplacení částky 18.894 Kč coby souhrnného poplatku, a to pro zjevný rozpor jejího obsahu s dobrými mravy (§ 588 občanského zákoníku) a pro skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (§ 1813 občanského zákoníku). Částka 18.894 Kč představuje de facto obchodní úrok a ten činí 85,9 % jistiny zápůjčky, takový úrok soud hodnotí jako lichevní a takové ustanovení smlouvy nemůže požívat právní ochrany a soud jej hodnotí jako neplatné a rozporné s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001).

19. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky.

20. V řízení ale bylo prokázáno, že žalovaný převzal od právní předchůdkyně žalobkyně v hotovosti částku 22.000 Kč, kterou také s ohledem na neplatnost smlouvy měl právní předchůdkyni žalobkyně vrátit jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkem částku 19.000 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k úhradě rozdílu těchto dvou částek, tj. k úhradě částky 3.000 Kč, a to dle § 2291 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný nerozporoval složení ani výši dlužné částky, neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok proti němu žalobou uplatněný je z hlediska hmotně právního nedůvodný. Žalovaný se dostal s úhradou této částky do prodlení a je tak vedle jistiny povinen zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 2. 6. 2021, který byl dne 4. 6. 2021 předán k poštovní přepravě a žalovanému došel v souladu se zákonnou domněnkou dojití dle § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den, tj. v úterý 7. 6. 2021. Za přiměřenou dobu bez zbytečného odkladu pak soud považuje dobu tří dnů, která marně uplynula dne 10. 6. 2021, tj. žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky až ode dne následujícího po marném uplynutí přiměřené doby, tj. od 11. 6. 2021. Výše úroku z prodlení pak vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a byla ke dni 11. 6. 2021 ve výši 8,25 % ročně. S ohledem na zákonnou výši úroku z prodlení ke dni 11. 6. 2021 pak byla žaloba zamítnuta i co do rozdílu mezi žalobcem požadovaným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně a zákonem stanoveným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.000 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení a dále i co do zbytku žalobkyní požadovaných nároků (výrok II. rozsudku), neboť žaloba nebyla v tomto rozsahu důvodná.

21. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 16.939,15 Kč s příslušenstvím (100 % předmětu řízení). Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná v rozsahu výroku I rozsudku a procesně neúspěšná v rozsahu výroku II rozsudku. Soud v tomto kontextu odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle kterého, je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Soud pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení kapitalizoval příslušenství, ve vztahu ke kterému byla žalobkyně procesně neúspěšná, a při porovnání částky žalobou původně požadované, částky přiznané a částky, ve vztahu ke které byla žalobkyně v řízení procesně neúspěšná, je tak zřejmé, že v řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, kterému ale dle obsahu spisu v řízení žádné náklady řízení nevznikly (viz výrok III rozsudku).