49 C 10/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., jako samosoudcem v právní věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum , bytem v  obec , ulice číslo zastoupená titul jméno příjmení , advokátem se sídlem v  obec , ulice číslo proti žalované: ; právnická osoba , IČO , se sídlem v  obec – část obce , ulice číslo zastoupená titul jméno příjmení , advokátkou se sídlem v  obec , ulice číslo o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí,

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení kopírovacího zařízení RICOH MP C2800, sepsaného v protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 16. listopadu 2018 v exekuci vedené [titul] [jméno] [příjmení], soudním exekutorem [exekutorský úřad], pod sp. zn. [spisová značka], pod položkou č. 9, z exekuce vedené [titul] [jméno] [příjmení], soudním exekutorem [exekutorský úřad], pod sp. zn. [spisová značka], pověřeným k tomu usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2018, č. j. [číslo jednací], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 35.783,60 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala, aby soud vyloučil z výkonu rozhodnutí kopírovací zařízení označené jako„ RICOH MP C2800“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 16. 11. 2018 provedl [titul] [jméno] [příjmení], soudní exekutor pověřený provedením exekuce vůči povinnému [jméno] [příjmení] usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2018, č. j. [číslo jednací], podle exekučních titulů, které žalobkyně rozvedla, soupis movitých věcí na adrese [obec] [číslo] přičemž pod položkou č. 9 takto sepsal též kopírovací zařízení RICOH MP C2800. Vlastníkem této věci je však – podle svého názoru – žalobkyně, neboť ji nabyla kupní smlouvou ze dne 16. 12. 2013 od [jméno] [příjmení]. Vyjma toho žalobkyně poukazovala na to, že – rovněž podle jejího názoru – soupis movitých věcí na adrese [obec] [číslo] dne 16. 11. 2018 byl proveden v rozporu s právními předpisy, neboť na této adrese se podle žalobkyně povinný nezdržoval, nebydlel tam. Po provedení soupisu movitých věcí, dne 30. 11. 2018, žalobkyně podala návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu movitých věcí povinného. Dne 18. 12. 2018 bylo žalobkyni (prostřednictvím jejího zástupce) doručeno usnesení exekutora, jímž byl návrh žalobkyně na vyškrtnutí věci ze soupisu majetku zamítnut. Dne 17. 1. 2019 žalobkyně podala žalobu v projednávané věci.

2. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla přitom, že žalobkyně neprokázala své vlastnictví k věci (kopírovacímu zařízení), kupní smlouvu ze dne 16. 12. 2013 považuje za fiktivní, účelově vytvořenou s cílem vyvést majetek tak, aby nebyl postižen exekucí. Po provedeném dokazování zejména poukazovala na rozpory mezi skutkovými tvrzeními žalobkyně a provedenými důkazy. Dále tvrdila, že povinný, otec žalobkyně, v [obec] [číslo] v rozhodné době skutečně bydlel.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

4. Z exekučního příkazu [exekutorský úřad] ze dne 13. 11. 2018, č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že jím soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí ve věci povinného [jméno] [příjmení] a oprávněného [právnická osoba] (tj. žalovaného v projednávané věci, pozn. soudu) k vymožení pohledávky, jež byla dále rozvedena.

5. Z listiny označené jako„ Další informace k exekučnímu řízení“ soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci podstatné skutkové zjištění.

6. Z listiny označené jako„ Uvědomění exekutora o provedení soupisu movitých věcí“, resp. z její přílohy, soud zjistil, že pod položkou č. 9 byla dne 16. 11. 2018 při soupisu movitých věcí zapsána též„ kopírka RICOH MP C2800“.

7. Z návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu movitých věcí povinného ze dne 30. 11. 2018 soud zjistil, že jím žalobkyně navrhla vyškrtnutí kopírovacího zařízení zapsaného na soupisu pod položkou č. 9 ze soupisu majetku. Z připojené dodejky soud zjistil, že tento návrh byl soudnímu exekutorovi doručen dne 30. 11. 2018.

8. Z usnesení [exekutorský úřad], soudního exekutora [titul] [jméno] [příjmení], ze dne 17. 12. 2018, č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že jím byl zamítnut návrh na vyškrtnutí věci – kopírky RICOH MP C2800 – ze soupisu movitých věcí. Podle tvrzení žalobkyně bylo jejímu zástupci toto usnesení doručeno dne 18. 12. 2018, toto tvrzení žalovaná nijak nezpochybňovala.

9. Z listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí], ze dne 16. 1. 2019 soud zjistil, že k uvedenému dni byla žalobkyně podílovým spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na tomto listu vlastnictví, a to pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa] Tyto nemovitosti jsou dále v podílovém spoluvlastnictví [jméno] [příjmení], obě je nabyly darovací smlouvou ze dne 20. 5. 2013 a je k nim zřízeno věcné břemeno doživotního užívání (bezúplatné) ve prospěch oprávněné [jméno] [příjmení] (smlouva ze dne 21. 3. 2018). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že [jméno] [příjmení], která je spoluvlastníkem nemovitostí, je sestrou žalobkyně, a [jméno] [příjmení], která je oprávněnou z věcného břemene, je matkou žalobkyně a její sestry.

10. Ze smlouvy označené jako„ Darovací smlouva se zřízením věcného břemene“ ze dne 20. 5. 2013 soud zjistil, že předchozím vlastníkem – podle svého prohlášení v uvedené smlouvě – nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví [číslo] v obci [obec], [katastrální uzemí] – byla [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], a to podle Smlouvy o zúžení SJM ze dne 19. 11. 2001 a kolaudačních rozhodnutí ze dne 19. 1. 2004 a že jmenovaná tyto nemovitosti smlouvou darovala svým dcerám, žalobkyni (tehdy [příjmení]) a [jméno] [příjmení], narozené dne [datum]. Ve smlouvě bylo současně sjednáno věcné břemeno bezplatného doživotního nerušeného výlučného užívání všech nemovitostí pro oprávněnou [jméno] [příjmení] narozenou dne [datum]. Podle této smlouvy nicméně bylo do katastru nemovitostí vloženo pouze vlastnické právo obdarovaných (žalobkyně a její sestry), nikoli věcné břemeno ve prospěch jejich matky (nesporné mezi účastníky).

11. Ze smlouvy o zřízení věcného břemene k nemovitosti (právo užívání) ze dne 21. 3. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a její sestra touto smlouvou zřídily věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí], své matce, [jméno] [příjmení]. Podle této smlouvy bylo věcné břemeno zapsáno do katastru nemovitostí (srov. výpis z listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek] ze dne 16. 1. 2019).

12. Z informací o pozemku p. č. st. [číslo] v obci [obec] a [katastrální uzemí] ze dne 16. 1. 2019 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci podstatné skutkové zjištění.

13. Z kupní smlouvy na věc movitou soud zjistil, že na této listině jsou jako osoby, které ji uzavřely, uvedeni [jméno] [příjmení] (prodávající) a žalobkyně, tehdy [jméno] [příjmení] (kupující). Listina je datována dne 16. 12. 2013 a je v ní mj. uvedeno, že prodávající touto smlouvou prodává kupující„ kancelářský nábytek a vybavení (Ricoh c2800 multifunkční zařízení)“ za cenu 40.000 Kč, kterou kupující„ zaplatí nejpozději do 31. 12. 2013“ (bod 2.2 smlouvy). Obsah této listiny neodpovídá vyjádření žalobkyně o tom, že chtěla mít smlouvu podepsanou v písemné formě, aby měla doklad o zaplacení (vyjádření žalobkyně při jednání dne 16. 5. 2019). Obsah této listiny totiž v žádném případě není dokladem o tom, že by žalobkyně [jméno] [příjmení] cokoli platila, naopak je v ní uvedeno, že žalobkyně mu má zaplatit kupní cenu 40.000 Kč do 31. 12. 2013. Tvrzení (vysvětlení) žalobkyně, která k dotazu soudu (při jednání ve věci dne 16. 5. 2019), že smlouvu uzavírala v písemné (nikoli ústní) formě z toho důvodu, že chtěla mít doklad o zaplacení kupní ceny, se tak soudu jeví jako vysoce nelogické. K dotazu soudu pak žalobkyně doplnila, že žádný doklad o zaplacení od [jméno] [příjmení] nedostala, k doložení zaplacení„ sloužila ta smlouva“. Uvedenou listinou, a to též v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, soud nevzal za prokázané, že dne 16. 12. 2013 či jiného dne v prosinci 2013 žalobkyně jako kupující uzavřela jakoukoli kupní smlouvu s [jméno] [příjmení], jejímž předmětem by byla koupě a prodej kopírovacího zařízení. Posouzením této listiny v kontextu s ostatními provedenými důkazy (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.) dospěl soud k jednoznačnému závěru, že jde o listinu vyhotovenou ex post s cílem ochránit část rodinného majetku (ať již je jeho vlastníkem kterýkoli člen rodiny) před exekucí (výkonem rozhodnutí). Tento závěr je pak podpořen též chováním svědka, který nejprve při jednání soudu sám uvedl, že do jednoho týdne doloží účetní a daňové doklady za rok 2013, z nichž měl být patrný prodej kopírovacího zařízení, a též doklad o tom, jak„ byla kopírka zanesena do účetnictví“, v této lhůtě – kterou si navíc sám stanovil – soudu nedoložil ničeho, na výzvu soudu pak do spisu založil listiny, které ovšem jednak nejsou listinami, které přislíbil, jednak nemají žádnou vypovídací hodnotu o tom, kdo a jak kopírovací zařízení nabýval, k tomu srov. skutkové závěry u těchto listin shora. Dále je závěr soudu o tom, že dne 16. 12. 2013 nebyla uzavřena žádná kupní smlouva podpořen obsahem účetních dokladů, které svědek na výzvu soudu předložil a které měly doložit nabytí a pozbytí kopírovacího zařízení společností [právnická osoba], a konečně, též časovou sousledností svědkem předložených dokladů (k tomu v podrobnostech srov. níže).

14. Z přípisu exekutora ze dne 29. 5. 2019 soud zjistil, že soupis movitých věcí dne 16. 11. 2018 prováděl vykonavatel soudního exekutora, pan [jméno] [příjmení], a dále byl přítomen asistent soudního exekutora, pan [jméno] [příjmení].

15. Z přílohy o soupisu movitých věcí ze dne 16. 11. 2018 soud zjistil, že pod č. 9 byla sepsána„ kopírka RICOH MP C2800“ s odhadovanou cenou 4.500 Kč.

16. Z protokolu o soupisu movitých věcí povinného ze dne 16. 11. 2018 soud zjistil, že soupis provedl [jméno] [příjmení], vykonavatel soudního exekutora, asistoval [jméno] [příjmení], že bydliště povinného bylo ověřeno u sousedů, u majitele nemovitosti a u třetích osob, že soupisu byli přítomni mj. [jméno] [příjmení] (manželka povinného), [jméno] [příjmení] (oprávněný) a [jméno] [příjmení] (oprávněný), protokol je podepsán mj., manželkou povinného.

17. Svědek [jméno] [příjmení] při výslechu uvedl, že nabývací titul (kupní smlouvu) ke kopírce nemá, koupil ji v bazaru od pana [příjmení], používal ji k podnikání. Žalobkyni poznal v květinářství, které provozoval a kam žalobkyně chodila, svědek zjistil, že kopírka je pro něj příliš velká a dohodl se se žalobkyní, že jmenovaná ji koupí. Předání kopírky podle svědka mělo proběhnout tak, že žalobkyně si ji převzala na adrese [ulice] [číslo] v [obec], kde má svědek skladové prostory. Tam žalobkyně přijela, převzala kopírku a„ ještě si k tomu brala hromadu kancelářského nábytku“, který svědek nepotřeboval, nábytek„ nebyl nijak veden“ ve společnosti. Kupní cenu podle svědka žalobkyně zaplatila ve dvou splátkách, a to 30.000 Kč při podpisu smlouvy, 10.000 Kč následně, svědek k tomu žalobkyni vystavil doklad na 40.000 Kč. Svědek věděl, že žalobkyně„ měla cestovku“, čímž myslel, že„ její otec či rodina takto podnikali“, podrobnosti neznal. Svědek se nezabýval otázkou, zda kopírku kupovala žalobkyně jako fyzická osoba či právnická.

18. Výpovědí svědka [jméno] [příjmení] soud především zjistil podstatné nesrovnalosti mezi výpovědí jmenovaného svědka a skutkovými tvrzeními žalobkyně. Nejvýraznější rozdíly jsou v tvrzení o místě převzetí kopírky (podle žalobkyně svědek kopírku dovezl do [obec], podle svědka si ji naopak žalobkyně i s řadou dalšího nábytku sama vyzvedla v [obec]) a o zaplacení kupní ceny (podle žalobkyně byla celková cena 40.000 Kč zaplacena ihned při podpisu smlouvy, tj. dne 16. 12. 2013, a nebyl k tomu vystaven žádný další doklad, zatímco podle svědka byla cena zaplacena nadvakrát, snad 30.000 Kč a 10.000 Kč, a svědek k tomu doklad vystavil). Výslechem jmenovaného svědka nevzal soud za prokázané, že by žalobkyně od něj kopírovací zařízení v prosinci 2013 koupila.

19. Výslechem svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že byl přítomen soupisu movitých věcí dne 16. 11. 2018 a že si byl přitom zcela jist, že povinný na adrese [obec] [číslo] bydlí, neboť jej tam již dříve osobně navštívil (když vymáhal pohledávku). Povinný tehdy svědkovi sám otevřel, byl přitom v županu. Též při soupisu byl přesvědčen o tom, že povinný v domě bydlí. Usuzoval tak jednak z vyjádření povinného (který telefonicky sdělil, že by se k soupisu dostavil, avšak nemůže, neboť je hospitalizován), jednak z toho, že na místě viděl řadu osobních věcí povinného (osobní potřeby, vybavení koupelny, sbírku modelů autobusů, jimiž se povinný„ odjakživa zabýval“). Soupis na svědka působil tak, že„ na něj byli připraveni, že s ním počítali“, neboť manželka povinného měla připraveny doklady k jednotlivým věcem, které byly v domě (svědek hovořil o cenově hodnotném nábytku). Svědek dále uvedl, že v domě viděl řadu dokumentů, mj. též plnou moc, kterou„ si udělovali“, čímž podle svého vyjádření myslel„ žalobkyni, [anonymizována dvě slova] a povinného“. Podle svědka nic v domě nenasvědčovalo tomu, že by dům užívala jakákoli třetí osoba.

20. Výslechem svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný byl přítomen soupisu movitých věcí dne 16. 11. 2018. Rovněž tento svědek vypověděl, že nejprve se telefonicky snažili kontaktovat povinného, ten však sdělil, že je v nemocnici, následně kontaktovali jeho zástupce. Z telefonátu s povinným i s jeho zástupcem vyrozuměli, že povinný v domě v [obec] [číslo] skutečně bydlí. Dále tato skutečnost podle svědka byla zřejmá„ z toho, co na místě viděli“. Svědek např. popsal ložnici, v níž byly pánské věci (hodinky, osobní věci) a portrét„ těch manželů“, v domě byla pošta povinného, zařízená kancelář. Manželka podle svědka na místě příliš nespolupracovala, nicméně z toho, co viděl, dovodil, že povinný„ figuroval v několika firmách zřejmě na nákup autobusů nebo tak něco“, k tomu tam byla spousta písemností a šanonů, pro svědka tam byla zjevná činnost povinného. Při soupisu manželka povinného podle svědka nesdělila nic, z čeho by mohli nabýt pochybnosti o tom, že by tam povinný nebydlel, pouze sdělila, že„ jejímu manželovi tam nic nepatří“, že„ to mají všechno ošetřeno“ a„ všechno je psáno na dceru“. Ani tento svědek si nevybavil nic, co by v domě viděl a z čeho by mohl usuzovat, že v domě žije jakákoli další osoba. Rovněž tento svědek pak zmínil to, že manželka povinného při soupisu předložila šanon s doklady, které zřejmě měly prokazovat, že povinný není vlastníkem věcí v domě.

21. Výslechem svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný byl přítomen soupisu movitých věcí dne 16. 11. 2018, nevěděl sice, z čeho zjistili bydliště povinného, avšak„ na základě něčeho museli zjistit, že tam bydlí“. V domě viděl dokumenty na jméno povinného, poštu adresovanou povinnému.

22. Z Interního dokladu [číslo] nadepsaného„ [právnická osoba] soud nevzal za prokázané tvrzení žalobkyně ani svědka [jméno] [příjmení] o tom, jak [právnická osoba] [anonymizováno] nabyla spornou tiskárnu. Tento doklad je datován dnem 9. 9. 2013, není podepsán, není na něm razítko, není z něj zřejmé, kdo jej vystavil, není z něj ani zřejmé, že má dokladovat převzetí či naopak vydání kopírky společnosti (společností) [právnická osoba]

23. Totéž pak nutno uvést ve vztahu k obdobnému internímu dokladu [číslo] datovaného dne 15. 12. 2013.

24. Oba doklady se liší pouze datem vystavení (9. 9. 2013 a 15. 12. 2013) a pořadovým číslem. Naprosto z nich však není zřejmé, že by bylo jakkoli účetně zavedeno do majetku [právnická osoba]„ multifunkční zařízení RICOH c2800“, tyto doklady nejsou nikým autorizovány, není zřejmé, kdo je vystavil apod. Nelze přehlédnout na sebe bezprostředně navazující číslování ([číslo] [číslo]), což evokuje dojem, že mezi 9. 9. 2013 a 15. 12. 2013 [právnická osoba] žádný doklad nevystavila, což se jeví dost nepravděpodobné. I pokud by druhý doklad měl skutečně prokazovat vyvedení zařízení z majetku [právnická osoba] [jméno] [příjmení] jako fyzické osobě dne 15. 12. 2013, jeví se tento majetkový přesun rovněž vysoce nelogicky. [jméno] [příjmení] byl podle svého vyjádření statutárním orgánem či společníkem [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Pokud tato společnost chtěla zařízení prodat fyzické osobě, jistě jí nic nebránilo převést je přímo žalobkyni, a nebylo nutné„ dvoufázově“ je převádět nejprve dne 15. 12. 2013 [jméno] [příjmení] a hned následujícího dne 16. 12. 2013 žalobkyni. Též tato časová souslednost ukazuje na účelovost vytvoření a nevěrohodnost předložených listin (interních dokladů a též kupní smlouvy z 16. 12. 2013).

25. Z knihy interních dokladů ke dni 18. 7. 2019 [právnická osoba] [anonymizováno] pro rok 2014 (sic!) soud nezval za prokázané žádné skutkové tvrzení. Jde pouze o další listinu, která budí zásadní pochybnosti již tím, že je nadepsaná pro rok 2014, dále v textu nicméně obsahuje výčet dvou interních dokladů z roku 2013 (přičemž navíc žádné jiné než shora zmiňované dva interní doklady v přehledu uvedeny nejsou).

26. Z prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 26. 7. 2019 soud zjistil, že jím jmenovaný v podstatě vysvětluje obsah interních dokladů tak, že dne 9. 9. 2013„ bylo (…) zařízení (…) vloženo do majetku firmy na základě dokladu [číslo] za vzájemně odsouhlasenou cenu 19.000 Kč“ a„ bylo dne 15. 12. 2013 z majetku firmy vydáno zpět osobě [jméno] [příjmení] na základě interního dokladu [číslo]“. Pokud soud pomine to, že označení dokladů v tomto prohlášení neodpovídá obsahu listin, které sám [jméno] [příjmení] soudu předložil (v prohlášení uvádí doklad [číslo] zatímco na listině je uvedeno [číslo]), pak především oba zmiňované doklady nijak neosvědčují to, že [právnická osoba] nabyla kopírovací zařízení dne 9. 9. 2013 a že je pozbyla dne 15. 12. 2013. Z obsahu výpovědi svědka (při jednání ve věci dne 11. 7. 2019) navíc je zřejmé, že svědek nerozlišuje mezi majetkem společnosti a jiným (např. uvedl, že nábytek vůbec nebyl na společnost evidován). Za této situace se jeví vysoce nepravděpodobným, že by poté, co sám podle svého tvrzení v bazaru jako fyzická osoba koupil kopírovací zařízení (výpověď svědka dne 11. 7. 2019), toto zařízení„ účetně převáděl“ do majetku společnosti ([právnická osoba]) a následně den předtím, než ho prodal žalobkyni, která tehdy byla jeho kamarádkou, jak shodně uvedla žalobkyně i svědek, jej opět„ vyjmul“ z majetku společnosti a následně jej převáděl žalobkyni již jako fyzická osoba. Komplikovanost těchto postupů ostře kontrastuje s obsahem výpovědi svědka, s tím, že svědek nerozlišuje fakticky majetek svůj a majetek obchodní společnosti, i s tvrzeními žalobkyně při jednání ve věci dne 16. 5. 2019. Předložené listiny pak tvrzení žalobkyně a svědka [jméno] [příjmení] nejenže neprokazují, ale naopak budí řadu pochybností, jak podrobně popsáno shora.

27. Tvrdila-li žalobkyně, že kopírku v prosinci 2013 kupovala, neboť tehdy zakládala právnickou osobu a kopírku hodlala používat pro podnikatelské účely, soud neprováděl důkaz zakladatelskou listinou společnosti [právnická osoba], neboť tvrzení o založení této společnosti, stejně jako tvrzení o tom, že ji jako jediný společník založila v prosinci 2013 žalobkyně, byla mezi účastníky zjevně nesporná, a soud je tedy vzal za svá skutková zjištění (srov. ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.).

28. Soud nicméně neuvěřil a nevzal za prokázané tvrzení žalobkyně o tom, že kopírku kupovala pro účely podnikání. Nelze přehlédnout zjevné rozpory a absenci běžné logiky ve vyjádření žalobkyně, která při jednání dne 16. 5. 2019 uvedla, že na tiskárně„ tiskla papíry“, za účelem tisku pak„ jezdila do [obec]“, ač bydlela v [obec], neboť„ tam měla větší klid než ve městě“. Činnost, kterou žalobkyně měla pro [právnická osoba] vykonávat, žalobkyně nijak nespecifikovala, pouze uvedla, že„ byla jednatelkou té společnosti, takže veškeré papíry, co se týkaly autobusů, tam tiskla“. Z jakého důvodu žalobkyně kupovala kopírku jako fyzická osoba, když ji hodlala používat k podnikání jí založené právnické osoby, žalobkyně nebyla schopna vysvětlit, uvedla pouze, že„ ji používala též k dalším činnostem“, že„ tehdy dělala bakaláře“ a„ kopírka se jí hodila též pro osobní účely, tisk papírů do školy apod.“. Z obsahu vyjádření žalobkyně při jednání dne 16. 5. 2019, resp. z jejích odpovědí na dotazy soudu, a též z celkového chování a projevů žalobkyně, bylo naprosto zřejmé, že žalobkyně vůbec nemá základní povědomí o fungování obchodní společnosti a realizaci podnikatelské činnosti, kterou podle svého tvrzení měla vykonávat. Tento závěr pak odpovídá též zcela výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří byli osobně přítomni soupisu majetku v domě v [obec], a kteří na místě – z toho, co viděli, a též z telefonického vyjádření [jméno] [příjmení], jeho manželky [jméno] [příjmení] starší a telefonického vyjádření zástupce [jméno] [příjmení] - byli přesvědčeni o tom, že dům užívá spolu se [jméno] [příjmení] starší právě její manžel a právě on se fakticky věnuje provozování obchodních společností. Dovozovali tak z vybavení kanceláře (které svědčilo o užívání [jméno] [příjmení], srov. výpověď svědka [jméno] [příjmení]), z listin (plné moci udělované mezi společností, žalobkyní a [jméno] [příjmení]), korespondence adresované [jméno] [příjmení]. Naopak, a v tom se jmenovaní svědci také shodli, nic v domě nenasvědčovalo tomu, že by jej (natož pravidelně) užívala jakákoli další osoba. To rovněž svědčí o tom, že žalobkyně dům reálně neužívala.

29. Veden závazným právním názorem odvolacího soudu pak soud doplnil dokazování a výslechy svědků, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] starší a [titul] [jméno] [příjmení] mladší, a to k otázce užívání domu v [obec] a k otázce dobré víry žalobkyně (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 267/2020-117).

30. Výslechem svědka [jméno] [příjmení], povinného v exekuční věci sp. zn. [spisová značka], soud zjistil, že je otcem žalobkyně, v době provedení soupisu byl hospitalizován v nemocnici, že místnost, která byla v domě v [obec] používána, měla výměru 4 x 5 m, že byly celkem tři podnikatelské subjekty ([právnická osoba] [anonymizováno], [právnická osoba] [anonymizováno] a [právnická osoba] [jméno]), z nichž podle svědka [příjmení] [příjmení] a [příjmení] [jméno] fakticky provozovnu neměly, [právnická osoba] [anonymizováno] (cestovní kancelář) měla provozovnu v [obec]. Ve zbytku výpovědí tohoto svědka soud nevzal za prokázané žádné skutkové tvrzení, které by bylo určující pro rozhodnutí ve věci.

31. Výpověď svědka [jméno] [příjmení] soud hodnotí jako vysoce nevěrohodnou. Nelze přehlédnout, že svědek si zcela (či relativně) přesně pamatoval skutkové okolnosti týkající se kopírky, jež je předmětem tohoto řízení, a jež pro něj – podle jeho výpovědi – neměla být významná, neboť byl pouhým zaměstnancem společnosti své dcery, do domu v [obec] chodil pouze sporadicky, a kopírku sice používal,„ nebylo to však často“ (svědek si přesně pamatoval, že kopírku žalobkyně koupila v roce 2013, od koho ji koupila, pamatoval si též detaily typu, že kopírku pomáhal dceři stěhovat do domu, neboť byla těžká), na druhou stranu záležitosti, které pro něj z jeho pohledu jsou nepoměrně významnější (např. otázka, kdo je jeho zaměstnavatelem, jaké je sjednané místo výkonu práce, kdy byl on sám jednatelem, společníkem, kde měly společnosti, v nichž byl společníkem či jednatelem, sídlo, provozovnu atp.), navíc v časově bližší době (v období 2013 – 2018), si nepamatoval vůbec. Totéž se pak týkalo prakticky jakýchkoli dalších otázek týkajících se podnikání.

32. Výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] starší (matky žalobkyně a manželky povinného) soud nevzal za prokázané žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové tvrzení. Rovněž u této svědkyně byla zcela zjevná neochota odpovídat na některé otázky a snaha odpovědi se vyhnout (srov. opakované dotazy soudu na četnost a účel pobytu manžela svědkyně v domě, kdy svědkyně opakovaně reagovala, že„ by se chtěla ještě vrátit k těm víkendům…“, případně reakce ve smyslu, že„ neví, co tím má (zástupce žalovaného) na mysli“, a to na zcela jednoznačnou otázku, která nemohla vzbuzovat žádnou nejistotu či pochybnosti (zda svědkyní popsaný režim užívání domu byl stejný též v roce 2018)). Za zcela nevěrohodnou považuje soud výpověď jmenované svědkyně přinejmenším v té části, kdy vypovídala o užívání domu v [obec] v roce 2018. Podle svědkyně dům užívala výlučně ona, o víkendu pak příležitostně obě dcery, žalobkyně též v týdnu, neboť měla do domu volný přístup, a zcela výjimečně (za účelem údržby domu a zejména zahrady) manžel svědkyně. Svědkyně pak o četnosti návštěv v týdnu podle své výpovědi neměla přehled, neboť ráno odcházela do práce a vracela se večer. Též v tomto směru se její výpověď jeví jako zcela nevěrohodná. Těžko lze uvěřit tomu, že by svědkyně večer po návratu z práce nezaznamenala, že v domě v době její nepřítomnosti byla jiná osoba, tzn. že by„ návštěva“ (žalobkyně či její otec) zanechali v domě vše přesně v takovém stavu, v jakém jej svědkyně rána při odchodu do práce opustila. Navíc, pokud manžel svědkyně do domu chodil za účelem údržby domu a zahrady, nepochybně výsledky této údržby musely být patrné (jinak by jeho udržovací aktivity poněkud ztrácely význam). Konečně, pokud by svědkyně [jméno] [příjmení] starší skutečně neměla přehled o tom, kdo se v jejím domě v době její nepřítomnosti pohybuje, nelze ani učinit z její výpovědi závěr o tom, zda, jak často a za jakým účelem se v době její nepřítomnosti pohybuje její manžel, [jméno] [příjmení], protože by bylo možné, že do domu chodí v době její nepřítomnosti. Pokud (později v rámci téže výpovědi) svědkyně popsala, že její manžel do domu v [obec] dále chodí, když chce vidět své dcery, rovněž tato část výpovědi se jeví jako stěží uvěřitelná s přihlédnutím k tomu, že podle tvrzení žalobkyně a svědeckých výpovědí obou jejích rodičů a sestry otec a obě dcery žijí, resp. v rozhodné době žili, v jednom jediném domě v [obec], [ulice] [číslo]. Sotva lze uvěřit tomu, že všichni tři jmenovaní bydlí v jednom domě v [obec], ale scházet se jezdí do domu v [obec], kde bydlí matka žalobkyně. Ostatně ani svědkyně [jméno] [příjmení] mladší, která byla v řízení rovněž slyšena jako svědek, neuváděla nic o tom, že by se s otcem scházela v domě v [obec] (pouze uvedla, že otec v domě bývá„ občas o víkendu“, srov. níže). Pokud svědkyně (sama) uváděla, že tiskárnu, o niž v tomto řízení jde, žalobkyně koupila ke své podnikatelské činnosti od pana [příjmení] a že tato tiskárna je součástí vybavení kanceláře v [obec], tyto skutečnosti v kontextu celé výpovědi jmenované svědkyně soud za prokázané její výpovědí nevzal.

33. Výslechem svědkyně [titul] [jméno] [příjmení] mladší (sestry žalobkyně) soud zjistil, že tato svědkyně se na podnikatelských aktivitách rodiny nijak nepodílela, v rozhodné době 2013 – 2018 studovala v [obec], do [obec] dojížděla pouze na víkendy, po ukončení studia v [obec] začala pracovat a do [obec] opět dojížděla o víkendech za maminkou. O tom, jak její sestra dojížděla do [obec] v období 2013 – 2018 v pracovních dnech, svědkyni ničeho známo nebylo, podle její výpovědi tehdy byly obě sestry v [obec]„ občas o víkendu“. Dále svědkyně uvedla, že její otec v [obec] občas bývá o víkendu, pomáhá matce zejména s údržbou zahrady. O tom, jakým způsobem fungovalo podnikání v době, kdy studovala (2013 – 2018), neměla svědkyně žádné povědomí, pouze věděla, že od léta 2020 je její sestra na rizikovém těhotenství, odstěhovala se do [obec], a od té doby se funkce jednatele ujal otec svědkyně. Výslechem této svědkyně soud zjistil, že byt, který užívala žalobkyně v [obec] na [ulice], měl rozlohu cca 140 m2, sestával z obývacího pokoje spojeného s kuchyní, dvou pokojů a koupelny, byl umístěn v 5. patře a že ulice [ulice] je klidná. Rovněž ve výpovědi této svědkyně se vyskytuje část, která vzbuzuje pochybnosti ohledně její věrohodnosti (např. svědkyně si nepamatuje, kdy nabyla dům, resp. spoluvlastnický podíl na nemovitostech v [obec], ač to podle názoru soudu je pro ni subjektivně významné, a odhaduje, že to mohlo být v roce 2008, v kontrastu s tím si ale relativně přesně vybavuje, že její sestra pořídila kopírku v roce 2013, což se naopak natolik významné z hlediska zájmů svědkyně nejeví; přitom darovací smlouvu k nemovitostem podle obsahu listin, jež jsou součástí spisu, uzavřela rovněž v roce 2013, tedy tuto nesrovnalost sotva lze vysvětlit delším časovým odstupem). Nelze též odhlédnout od toho, že svědkyně před jednáním zcela zjevně věc konzultovala přinejmenším se členy rodiny (při jednání uvedla, že o jednání se dozvěděla od otce, následně sama volala matce, dále sama uvedla, že o věci je jí známo„ tolik, že žalobkyně je její sestra, že koupila kopírku a že to zde (svědkyně) má dosvědčit“. Soud proto nevzal výpovědí jmenované svědkyně za prokázané okolnosti týkající se koupě sporného kopírovacího zařízení žalobkyní. Ve zbytku (tzn. k rozloze bytů a umístění domu užívaného žalobkyní v [obec]) nicméně soud nemá důvod její výpovědi nevěřit.

34. Z výpovědí všech tří právě uvedených svědků ([jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] starší a [titul] [jméno] [příjmení] mladší) je nicméně nade vší pochybnost zřejmé, že [jméno] [příjmení] nemovitosti v [obec] v rozhodné době užíval. Výpovědi svědků se v toto směru lišily výlučně názorem na četnost a účel užívání.

35. Z protokolu o jednání ve věci sp. zn. [spisová značka] u Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2019 soud zjistil, že v této věci svědkyně [jméno] [příjmení] st. uvedeného dne vypověděla, že dcery bydlely v době studií v bytech v [obec], že tam žily i v době, kdy svědkyně vypovídala (tj. ke dni 13. 8. 2019, pozn. soudu) a že svědkyně v domě v [obec] žije sama. Svědkyně v této výpovědi neuváděla nic o tom, že by žalobkyně dojížděla pravidelně či často do [obec] za účelem výkonu jakékoli práce v kanceláři, nicméně podle názoru soudu nelze pouze z toho dovozovat, že k ničemu takovému nedocházelo. Je však zřejmé, že pokud by žalobkyně skutečně„ trávila většinu času“ v [obec] (jak sama uvedla v projednávané věci při jednání dne 16. 5. 2019), bylo by logické, že by to svědkyně [jméno] [příjmení] st. při výslechu alespoň zmínila, resp. by neuváděla, že žalobkyně bydlí v [obec] a že naopak svědkyně v [obec] bydlí sama. Co se pak týká výpovědí svědka [jméno] [příjmení] ve věci sp. zn. [spisová značka] (dne 13. 8. 2019 a dne 12. 9. 2018), z jejich obsahu soud nezjistil nic, co by jakkoli vypovídalo o věrohodnosti svědka, případně co bylo v souladu či v kolizi s jeho výpovědí v projednávané věci. K otázkám bydlení žalobkyně a jejím užívání nemovitostí v [obec] se svědek [jméno] [příjmení] ve věci sp. zn. [spisová značka] u Městského soudu v Brně nijak nevyjadřoval.

36. Soud neprovedl ostatní navržené důkazy, neboť skutkový stav věci rozhodný pro posouzení věci vzal za dostatečně zjištěný shora uvedenými důkazy. Důkaz výpisem z katastru nemovitostí (ve vztahu k domu [adresa] v obci [obec], katastrální území Veveří) neprovedl, neboť tvrzení, jež jím mělo být prokázáno (že v domě v [obec], [ulice] [číslo] měla rodina více bytů a též nebytovou jednotku, kterou mohla používat jako kancelář pro podnikatelské aktivity, takže by nebylo nutné dojíždět z tohoto důvodu do [obec], soud nepovažuje za určující v projednávané věci (otázka, zda případně mohla žalobkyně pracovní aktivity vykonávat v nebytovém prostoru v domě na adrese [ulice] [číslo] v [obec], se soudu z hlediska posouzení vlastnictví ke spornému kopírovacímu zařízení jeví jako irelevantní). Z týchž důvodů (a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení) soud neprováděl dokazování pracovní smlouvou svědka [jméno] [příjmení], výpisy z obchodního rejstříku jednotlivých obchodních společností aj.

37. Po provedené dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

38. Dne 16. 11. 2018 byl proveden soupis movitých věcí povinného [jméno] [příjmení], který je otcem žalobkyně, v domě na adrese [adresa], usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 18. 12. 2018. Dne 17. 1. 2018 žalobkyně podala žalobu v projednávané věci. Soud nevzal za prokázané, že žalobkyně dne 16. 12. 2013 uzavřela kupní smlouvu s [jméno] [příjmení], podle níž měla nabýt vlastnictví ke kopírovacímu zařízení a nevzal ani za prokázané, že ke dni 16. 12. 2013 byl [jméno] [příjmení] vlastníkem tohoto zařízení. Po provedeném dokazování a též doplnění skutkových tvrzení žalobkyně při jednání dne 16. 5. 2019 soud dospěl k jednoznačnému závěru, že tvrzení žalobkyně o uzavření kupní smlouvy dne 16. 12. 2013 je zcela účelové a je projevem snahy„ uchránit“ část majetku před výkonem rozhodnutí (exekucí). Tato snaha celkově zapadá do kontextu předchozího jednání žalobkyně, její sestry a rodičů (v roce 2001 zúžení SJM tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí v [obec] je matka žalobkyně, v roce 2013 darování nemovitostí dcerám, tj. žalobkyni a její sestře, při současném zřízení věcného břemena výlučného užívání, které nicméně není zapsáno do katastru nemovitostí, takže je v roce 2018 uzavřena nová smlouva o zřízení věcného břemene užívání ve prospěch matky žalobkyně, přičemž z vyjádření všech svědků, kteří byli účastni soupisu movitých věcí, je zřejmé, že nemovitosti ve skutečnosti užívá jak matka, tak otec žalobkyně; o tom svědčí též podpis matky žalobkyně na protokole pořízeném dne 16. 11. 2018, kdy matka žalobkyně a manželka povinného bydlení povinného nijak nezpochybňovala a s tímto tvrzením přišla teprve později žalobkyně). Vázán závazným právním názorem odvolacího soudu pak soud prvního stupně po doplnění dokazování v intencích odvolacího soudu nevzal za prokázané, že by žalobkyně předmětné kopírovací zařízení v období 2013 – 2018 (či dosud) držela, naopak vzal za prokázané, že toto kopírovací zařízení bylo drženo otcem žalobkyně, [jméno] [příjmení], případně jeho manželkou, matkou žalobkyně v projednávané věci. Jak již uvedeno shora, po provedeném dokazování soud nevzal za prokázané, že v prosinci 2013 žalobkyně uzavřela kupní smlouvu (srov. shora), nevzal za prokázané ani to, že žalobkyně se ujala držby této věci. Tvrzení žalobkyně a svědka [příjmení] o převzetí věci se rozcházela, což svědčí o tom, že žalobkyně věc od svědka [příjmení] vůbec nepřevzala, naopak z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že kopírovací zařízení ve skutečnosti nedržela žalobkyně, ale jiná osoba (svědek [příjmení] [příjmení], případně jeho manželka v domě v [obec]). O tom svědčí zejména výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří byli osobně přítomni soupisu majetku, oba shodně vypověděli, že při soupisu byli přesvědčeni o tom, že dům užívá [jméno] [příjmení] a jeho manželka, přičemž to dovodili z telefonického hovoru s [jméno] [příjmení], jeho zástupcem, jakož i z vyjádření manželky, a naopak nic nenasvědčovalo tomu, že by dům užívala jakákoli třetí osoba. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] dům v [obec] užíval v listopadu 2018, vyplývá též z listin, které byly pořízeny při soupisu majetku dne 16. 11. 2018 (srov. například protokol o soupisu movitých věcí ze dne 16. 11. 2018, k němuž připojila podpis též sama manželka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] starší). Totéž pak lze říci ve vztahu k podnikatelské činnosti. O tom, že v domě byly věci, které se podnikatelské činnosti týkaly, shodně vypověděli svědci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], oba shodně přitom vypověděli, že na místě bylo zřejmé, že tyto aktivity realizoval [jméno] [příjmení] (o tom svědčí výpověď svědka [jméno] [příjmení], který si vybavil, že [jméno] [příjmení] měl v domě kancelář,„ něco, co se týkalo autobusů“). Svědek [jméno] [příjmení] si pak dokonce vybavil, že povinný měl v domě sbírku modelů autobusů, kterými se podle jmenovaného svědka„ odjakživa zabýval“. Naopak žalobkyně k dotazu soudu při jednání ve věci dne 16. 5. 2019 nebyla schopna smysluplné odpovědi na otázku, k čemu konkrétně kopírovací zařízení používala, z jejích reakcí, a to zejména nonverbálních, bylo zřejmé, že otázky, jimiž se soud snažil zjistit skutkové okolnosti užívání kopírovacího zařízení, jsou jí nepříjemné, žalobkyně zjevně neměla o podnikatelské činnosti reálné povědomí. Za nelogické pak soud – též v kontextu dalších okolností, které vyplynuly z dokazování – považuje tvrzení žalobkyně, že dojížděla pracovat do [obec], neboť jí v [obec] vadil ruch velkoměsta (v kontrastu s tím se však jeví výpověď [jméno] [příjmení] mladší, která uvedla, že dům v [obec] se nachází v klidné ulici), tvrzený nákup věci fyzickou osobou pro účely podnikání v době, kdy je zakládána obchodní společnost, aniž by následně věc bylo vložena do majetku společnosti, tvrzení, že kopírovací zařízení bylo v [obec] umístěno, neboť v [obec] k tomu nebyl dostatečný prostor (přitom podle svědkyně [jméno] [příjmení] mladší byt v [obec] měl rozlohu cca 140 m2, zatímco kancelář v [obec] měla – podle výpovědi svědka [jméno] [příjmení] - rozlohu cca 4 x 5 m) a řada dalších.

39. Po právní stránce soud věc posoudil takto:

40. Žalobkyně žalobu v projednávané věci podala ve lhůtě podle ustanovení § 68 odst. 4 ex. ř.

41. Podle ustanovení § 68 odst. 1 věta první ex. ř. ten, jemuž svědčí právo k věci, které nepřipouští exekuci (dále jen„ navrhovatel“), může podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu.

42. Žádné právo žalobkyně ke spornému kopírovacímu zařízení, které by vylučovalo exekuci, v projednávané věci soud nezjistil a nevzal za prokázané. Tvrdila-li žalobkyně, že je vlastníkem kopírovacího zařízení, tomuto názoru nelze přisvědčit.

43. Jak již shora uvedeno, listinou označenou jako kupní smlouva ze dne 16. 12. 2013 soud nevzal za prokázané, že uvedeného dne vůbec smlouva o tomto obsahu a mezi na ní uvedenými osobami ([jméno] [příjmení] a žalobkyně) byla uzavřena. Tuto smlouvu soud považuje za zcela fiktivní, listinu vyhotovenou teprve následně za účelem pokusu o ochranu majetku před výkonem rozhodnutí (exekucí).

44. Obsah smlouvy (absence údaje o zaplacení kupní ceny, ač podle žalobkyně smlouva v písemné formě byla uzavírána právě za účelem doložení zaplacení kupní ceny), skutkové okolnosti (které žalobkyně tvrdí zcela odlišné než svědek, s nímž měla smlouvu podepisovat – srov. shora odlišná tvrzení o předání věci, o zaplacení kupní ceny, o vydání dokladu o zaplacení) i celkový kontext (nepravděpodobnost skutkového děje tak, jak jej vylíčila žalobkyně i svědek [jméno] [příjmení], tj. nepravděpodobnost komplikovaných převodů věci z [jméno] [příjmení] na [právnická osoba], o tři měsíce později zpět převod z [právnická osoba] na [jméno] [příjmení] a o pouhý den později převod žalobkyni; nepravděpodobnost nákupu žalobkyní jako fyzickou osobou pro účely podnikání právnické osoby, kterou právě v té době zakládala; nepravděpodobnost tvrzení žalobkyně o tom, že kopírovací zařízení používala k podnikání, které – podle místa sídla - provozovala v [obec], tak, že pouze pro účely„ tisku“ jezdila do cca 40 km vzdálené [obec] pouze proto, že„ tam má větší klid než ve městě“, přičemž současně má malé dítě, apod.) svědčí pouze o tom, že jde o listinu vyhotovenou ex post za účelem vytvoření dokladu, který by teoreticky mohl prokázat vlastnictví žalobkyně ke spornému kopírovacímu zařízení, a tím věc„ uchránit“ před výkonem rozhodnutí (exekucí).

45. Soud tedy nevzal za prokázané, že dne 16. 12. 2013 žalobkyně a [jméno] [příjmení] uzavřeli kupní smlouvu o obsahu, jak byl proveden k důkazu, a dospěl k závěru, že podle takové„ smlouvy“ nemohla žalobkyně nabýt vlastnické právo ke spornému kopírovacímu zařízení.

46. Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně nemohla od [jméno] [příjmení] vlastnictví ke spornému kopírovacímu zařízení nabýt jinak. K tomu se nejprve zabýval otázkou, zda vlastníkem věci, který byl oprávněn vlastnictví k věci převést na žalobkyni, byl skutečně [jméno] [příjmení] (případně [právnická osoba] [anonymizováno]).

47. Z žádného dokladu není možné zjistit a vzít za prokázané, že kopírovací zařízení vůbec kdy vlastnil [jméno] [příjmení] či [právnická osoba] [příjmení] [jméno] [příjmení] doložení účetních dokladů, žádné doklady spolehlivě prokazující evidenci takového majetku v účetnictví [právnická osoba], zaplacení kupní ceny či naopak jeho následný prodej soudu předloženy nebyly, ač k tomu svědek byl opakovaně vyzýván a upozorňován na možnost uložení pořádkové pokuty. Z toho nelze dovozovat nic jiného, než že takové listiny vůbec neexistují. Pokud by je svědek k dispozici měl, nepochybně by je soudu předložil.

48. Nelze se opřít ani o tvrzení [jméno] [příjmení] při jednání dne 11. 7. 2019 a jeho prohlášení ze dne 26. 7. 2018, neboť obsahu jeho výpovědi neodpovídají další listinné důkazy (resp. jím předložené interní doklady tvrzení [jméno] [příjmení] neprokazují, k tomu srov. shora) a neodpovídají ani výpovědi žalobkyně (zde soud opakovaně poukazuje na rozpory v tvrzení o převzetí věci, zaplacení kupní ceny a vystavení dokladu o zaplacení kupní ceny).

49. I kdyby soud vyšel z vyjádření svědka [jméno] [příjmení] při jednání dne 11. 7. 2019, že kopírovací zařízení bylo vlastnictvím„ firmy“ (byť svědek nevěděl, které, neboť jich měl více, pouze dovozoval, že pravděpodobně [právnická osoba]), nelze nijak dovodit vlastnictví žalobkyně v současné době, resp. k 16. 11. 2018. Pokud by vlastníkem věci k 16. 12. 2013 byla [právnická osoba] (či jakákoli jiná společnost), pak vlastnictví k věci nemohl dne 16. 12. 2013 převést [jméno] [příjmení] jako fyzická osoba (v té době nebyl vlastníkem věci). Žalobkyně nemohla ani následně věc vydržet (srov. ustanovení § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 1089 an. o. z.), neboť ji nedržela v dobré víře, ale naopak ji držel a podle obsahu výpovědí všech svědků, kteří byli přítomni soupisu majetku dne 16. 11. 2018, ji v [obec] velmi pravděpodobně reálně používal k podnikání otec žalobkyně, tj. povinný [jméno] [příjmení] (všichni svědci přítomní u soupisu movitých věcí shodně vypověděli, že v domě měl povinný zařízenou kancelář, že tam měl věci, které pro něj osobně měly význam – věci typu modelů autobusů, poštu adresovanou na své jméno a plné moci, kterými se zmocňovali žalobkyně, její otec, tj. povinný, a [právnická osoba], naopak svědci shodně uvedli absenci jakékoli stopy indikující, že by v domě bydlela či se zdržovala jakákoli další osoba; z výpovědi těchto svědků vzal soud za prokázané, že ve skutečnosti podnikatelskou, případně administrativní činnost v [obec] vykonával otec žalobkyně, nikoli sama žalobkyně).

50. Vázán závazným právním názorem odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalobkyně nemohla věc nabýt v dobré víře.

51. K tvrzenému nabytí věci podle žalobkyně mělo dojít v prosinci 2013. Otázku nabytí vlastnictví v této době je proto i v současné době třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), dále též „obč. zák.“. Podle právní úpravy účinné v době do 31. 12. 2013 bylo možné v dobré víře nabýt movitou věc od nepravého dědice (srov. ustanovení § 486 obč. zák.), o což se v projednávané věci zjevně nejedná. Jiný případ, kdy by z hlediska nabytí vlastnického práva k movité věci byla relevantní dobrá víra nabyvatele v době do 31. 12. 2013, soudu znám není (s výjimkou vydržení, k tomu srov. níže). Případná dobrá víra žalobkyně by pak v projednávané věci mohla být relevantní již výlučně z hlediska případného nabytí vlastnického práva k věci jeho vydržením (srov. ustanovení § 1089 an. o. z.). K vydržení věci však v projednávané věci dojít nemohlo již proto, že žalobkyně podle skutkových zjištění soudu věc vůbec nedržela (srov. podmínku uvedenou v ustanovení § 1089 odst. 1 o. z.), jak již shora uvedeno. Nedržela-li věc žalobkyně, nelze vůbec učinit závěr o tom, zda byla držitelem dobrověrným, zda byla držitelem poctivým, zda šlo o držbu poctivou a pravou (srov. podmínky uvedené v ustanovení § 1090 o. z.).

52. Žalobkyně tedy podle skutkových zjištění soudu nemohla vlastnictví ke spornému kopírovacímu zařízení nabýt ani jinak než kupní smlouvou ze dne 16. 12. 2013, jak tvrdila (což ovšem nebylo prokázáno).

53. Soud tedy po provedeném dokazování a doplnění skutkových tvrzení žalobkyní nevzal za prokázané, že by žalobkyně měla jakékoli právo ke kopírovacímu zařízení vylučující exekuci podle ustanovení § 68 odst. 1 ex. ř.

54. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že smyslem a účelem civilního řízení je poskytnutí ochrany právům (srov. ustanovení § 2 a 3 o. s. ř.). Soud je pak přesvědčen, že vyhověním žalobě v projednávané věci by tohoto účelu dosaženo nebylo, právě naopak.

55. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

56. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů, které mu v řízení vznikly, sestávající z odměny zástupce žalovaného ve výši 15.750 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za deset úkonů právní služby po 1.500 Kč (a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé – vyjádření k žalobě, závěrečný návrh, účast u jednání soudu dne 16. 5. 2019, dne 11. 7. 2019 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), dne 13. 8. 2019 a dne 12. 1. 2021 (dva úkony, neboť dílka jednání přesáhla dvě hodiny)) a jeden úkon právní služby po 750 Kč (odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení – úkon podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu), dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu za shora uvedených jedenáct úkonů (tj. celkem částka 3.300 Kč), dále náhrada za promeškaný čas v částce 2.800 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 advokátního tarifu (dvacet započatých půlhodin za cestu k jednání soudu a zpět, tj. z Ostravy do Brna a zpět), a jízdné vynaložené zástupcem žalovaného na cestu k jednání soudu a zpět: za účast u jednání dne 16. 5. 2019, dne 11. 7. 2019 a dne 13. 8. 2019 celkem v částce 5.011,80 Kč (podle údajů dostupných na www.mapy.cz je vzdálenost mezi sídlem zástupce žalovaného a sídlem soudu celkem 172,4 km, tzn. za cestu tam a zpět 344,8 km, zástupce žalovaného doložil technický průkaz vozidla, z něhož je patrná průměrná spotřeba 5,1 l na 100 km, při ceně 33,60 Kč paliva tak náhrada za palivo činí celkem 2.004,70 Kč za jednu cestu k soudu a zpět, základní náhrada pak celkem v částce 1.413,70 Kč za jednu cestu k soudu a zpět (4,10 Kč za 1 km); cena pohonných hmot a základní náhrady podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 333/2018 Sb.) a za účast u jednání dne 12. 1. 2021 celkem v částce 2.226,40 Kč (podle údajů dostupných na www.mapy.cz je vzdálenost mezi sídlem zástupce žalovaného a sídlem soudu celkem 172,4 km, tzn. za cestu tam a zpět 344,8 km, zástupce žalovaného doložil technický průkaz vozidla, z něhož je patrná průměrná spotřeba 7,4 l na 100 km, při ceně 27,80 Kč paliva tak náhrada za palivo činí celkem 709,30 Kč za jednu cestu k soudu a zpět, základní náhrada pak celkem v částce 1.517,10 Kč za jednu cestu k soudu a zpět (4,40 Kč za 1 km); cena pohonných hmot a základní náhrady podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 589/2020 Sb.), náhrada za ubytování v částce 485 Kč (ubytování v místě sídla soudu před jednáním dne 13. 8. 2019, kdy byla z důvodu hospodárnosti nařízena jednání ve dvou věcech mezi týmiž účastníky u Městského soudu v Brně, přičemž první se konalo již v 8.15 hodin, takže soud náklad na ubytování zástupce žalovaného považuje za vynaložený účelně). Při zvažování náhrady za promeškaný čas, ubytování a jízdné v souvislosti s jednáním dne 13. 8. 2019 soud vycházel z toho, že dne 13. 8. 2019 zástupce žalovaného jel k soudu v Brně ke dvěma jednáním (jednání v projednávané věci a dále ve věci sp. zn. [spisová značka]), proto v souvislosti s tímto jednáním žalovanému přiznal náhradu ve výši jedné poloviny těchto nákladů (promeškaný čas v rozsahu 4 půlhodin namísto v rozsahu 8 půlhodin, ubytování v částce 485 Kč namísto 970 Kč a cestovné ve výši 1.002,40 Kč namísto ve výši 2.004,70 Kč). K náhradě nákladů pak patří ještě náhrada za DPH ve výši 6.210,40 Kč, neboť zástupce žalované prokázal, že je jejím plátcem.

57. Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 35.783,60 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).