49 C 112/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Moniky Schön, Ph.D., a přísedících Mgr. Michaely Malinové a Mgr. Zity Bouškové v právní věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , dříve příjmení , narozená anonymizováno datum , bytem ve obec , ulice číslo zastoupená Ing. Mgr. Bc. jméno příjmení , advokátem se sídlem v  obec , ulice číslo proti žalovanému: ; právnická osoba , IČO , se sídlem v  obec , ulice číslo o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. dubna 2020 je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 64.324,80 Kč k rukám Ing. Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Přípisem ze dne 30. 4. 2020 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr, neboť„ zaměstnanec upravoval elektronickou docházku tak, aby odpovídala pracovnímu řádu (…). Tato elektronická docházka pak neodpovídala skutečným příchodům a odchodům na pracoviště z něj (…)“. Jednotlivé případy pozměnění údajů byly uvedeny v tabulce, která byla součástí přípisu.

2. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že okamžité zrušení pracovního poměru je neurčité, když z něj není patrné, čí docházku měla žalobkyně upravovat v rozporu se skutečností. Dále uvedla, že manuální zadávání údajů do evidence docházky patřilo do její pracovní náplně, a tedy žalobkyně nemohla porušit své pracovní povinnosti, pokud docházku upravovala. Zdůraznila přitom, že nikdy neupravovala docházku tak, aby zadávané údaje byly„ záměrně nepravdivé“. Dále žalobkyně popisovala okolnosti, za nichž mělo k rozvázání pracovního poměru dojít, kdy podle žalobkyně byl postup žalované reakcí na to, že žalobkyně odmítla podepsat petici za odvolání tehdejšího generálního ředitele, Ing. [anonymizováno], a stejně jako ostatní zaměstnanci, kteří petici nepodepsali, byla následně postižena (nejprve jí byla snížena základní mzda, dále jí nebyla přiznána variabilní složka mzdy, nakonec jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020). Tento postup žalobkyně hodnotila jako šikanózní.

3. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla přitom, že žalobkyně upravovala elektronickou docházku tak, aby„ odpovídala pracovnímu řádu, tj. zejména aby týdenní pracovní doba byla čtyřicetihodinová“ (pracovní dobu žalovaná dále rozvedla). Na výzvu soudu žalovaná doplnila (srov. podání doručené soudu dne 22. 6. 2022), že se jednalo o úpravu docházky výlučně žalobkyně, tzn. že žalobkyně si upravovala údaje o své vlastní docházce.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že pracovní smlouvu uzavřeli dne 11. 3. 2019 na dobu určitou do 11. 9. 2019 a že žalobkyně s vědomím žalované vykonávala práci pro žalovanou i po tomto datu.

5. Pro posouzení a rozhodnutí ve věci soud považoval za podstatné mj. zodpovězení otázky, kdo byl nadřízeným žalobkyně (i tato otázka byla mezi účastníky sporná) a kdy se žalovaná jeho prostřednictvím dozvěděla o jednání žalobkyně, v němž spatřovala důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020 (k tomu srov. níže). S přihlédnutím k tomu pak soud vedl dokazování.

6. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

7. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019 soud zjistil, že ji uvedeného dne uzavřeli účastníci řízení a že v ní byl sjednán druh práce„ asistentka“ bez další specifikace. Ze smlouvy není patrné, kdo měl být nadřízeným žalobkyně. Mzda byla podle ujednání účastníků stanovena mzdovým výměrem.

8. Z přípisu prof. Ing. [jméno] [příjmení], CSc. (neuvedeného dne, nicméně z obsahu je zřejmé, že byl vyhotoven v období březen/duben 2020, neboť reaguje na odvolání Ing. [anonymizováno] z pozice generálního manažera a jednatele a informuje, že od 23. 3. 2020„ začíná ve [právnická osoba] nová perioda činnosti), soud zjistil, že se jím nový generální manažer obrací na zaměstnance žalované a popisuje mj., jak se autor s Ing. [anonymizováno] rok snažili o odvolání Ing. [anonymizováno], vyjadřuje poděkování zaměstnancům, kteří je v tomto podpořili, a současně ujišťuje ostatní zaměstnance (kteří se k petici nepřipojili), že ve vztahu k nim nehodlá dovozovat žádné postihy.

9. Z výpisu z obchodního rejstříku žalované soud zjistil, že funkce jednatele [příjmení] [příjmení] zanikla dne 20. 3. 2020.

10. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně soud zjistil, že tato byla práce neschopná v období 24. 3. – 31. 5. 2020.

11. Z přehledu mzdových tříd soud zjistil, že žalobkyně jako asistentka, administrativa byla zařazena do 3. – 4. mzdové tarifní třídy. Z přehledu mzdových tarifních tříd pak soud zjistil, že mzdové rozpětí pro 3. mzdovou třídu bylo 20.000 – 27.000 Kč, pro 4. mzdovou třídu pak 22.000 – 30.000 Kč.

12. Ze mzdového výměru žalobkyně (neuvedeného dne, s účinností od 1. 8. 2019) soud zjistil, že základní mzda žalobkyně byla stanovena v částce 22.400 Kč, dále výkonová mzda až do výše 5.600 Kč měsíčně a vyjma toho mohla být žalobkyni přiznána mimořádná prémie.

13. Ze mzdového výměru žalobkyně ze dne 27. 3. 2020 soud zjistil, že základní hrubá mzda žalobkyně byla stanovena v částce 17.300 Kč, výplatním dnem je 10. den v následujícím kalendářním měsíci. Vyjma základní mzdy je ve výměru zmíněna možnost přiznání mimořádné prémie. Žalobkyni tedy byla výrazně snížena základní mzda, výkonová mzda zmíněna vůbec není. Jestliže však žalobkyně byla jako asistentka zařazena v přinejmenším 3. tarifní třídě, pak základní mzda, která jí byla stanovena výměrem z 27. 3. 2020 (v částce 17.300 Kč), skutečně nedosahovala ani nejnižší mzdy určené interním předpisem žalované pro tuto třídu (částky 20.000 Kč).

14. Z rozhodnutí žalované ze dne 27. 3. 2020 soud zjistil, že žalobkyni„ z důvodu neplnění pracovních povinností nebyla uznána výkonová část mzdy (…) ve výši 5.600 Kč za měsíc březen 2020“ a že„ pokyn ke srážce provedl generální manažer“, tj. nově prof. [příjmení].

15. Z výplatních lístků žalobkyně za období březen a duben 2020 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Rovněž neučinil žádné podstatné skutkové zjištění z korespondence žurnalizované na č. l. 101 – 106 spisu (jde o korespondenci týkající se nákupu roušek a doložení faktury; z korespondence je zřejmé, že mezi účastníky, resp. mezi žalobkyní a hlavní účetní žalované byla diskutována otázka doložení faktury za nákup roušek pro žalovanou, korespondence byla vedena v době dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně a není z ní zjevná přímá vazba na předmět řízení).

16. Z elektronické korespondence mezi žalobkyní a ČSSZ soud zjistil, že dne 25. 5. 2020 ČSSZ na dotaz žalobkyně sdělila, že dávky nemocenské nebyly žalobkyni dosud vyplaceny, neboť se čeká na opravný tiskopis, když žalovaná (zaměstnavatel) původně dodala podklady obsahující chybné informace (chybně stanovila rozhodné období).

17. Z interní korespondence zaměstnanců žalované ([jméno] [anonymizováno] a Mgr. [příjmení]) soud zjistil, že dne 2. 4. 2020 se Mgr. [příjmení] obrátil na J. [anonymizováno] s informací, že„ má nějaký materiál na [příjmení]“, a že„ dává dohromady všechny jejich prohřešky, tak by cokoliv pomohlo“, na což J. [anonymizováno] sdělila, že„ z domu je schopna dát dohromady docházku za únor, kdy ji prokazatelně měnila,“ a že„ co se týče skladu, musela by (J. [anonymizováno], pozn. soudu) přijet a zkontrolovat to,“ přičemž J. [anonymizováno] byla„ přesvědčena, že třeba desinfekce Sanytol určená pro lidi zmizela..“. Ve zbytku se J. [anonymizováno] tázala, dokdy Mgr. [příjmení] informaci potřebuje.

18. Z interní korespondence zaměstnanců žalované soud zjistil, že dne 20. 4. 2020 Ing. [příjmení] požádal oslovené zaměstnance mj. o„ strategii našeho postupu na další období, jak ukončit všechny smlouvy exkolegů – kdo, kdy a co bude dělat a kdo je za ten mylník za ekol odpovědný (…)“, přitom seznam těchto„ exkolegů“ zahrnoval Ing. [anonymizováno], žalobkyni a další dvě osoby. Téhož dne na tento mail reagoval Mgr. [příjmení], který sdělil, že„ v zásadě je uděláme na manipulaci s docházkou“, přičemž rozvádí možnost okamžitého zrušení a výpovědi z pracovního poměru. Následně byla diskutovány obě možnosti (srov. mail Ing. [příjmení] z 21. 4. 2020) a Mgr. [příjmení] dával pokyny k vyplnění tabulky s přehledem manipulace s docházkou podle vzoru, který zaslal (mail z 23. 4. 2020). Nutno dodat, že struktura této tabulky je podobná té, kterou následně žalovaná použila v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020, odeslaném dne 7. 5. 2020 (v okamžitém zrušení však – v porovnání se vzorem zaslaném Mgr. [příjmení] - chybí informace o„ typu údaje“, dále„ datum a čas změny“ a„ kdo změnu provedl, na čí pokyn, za jakých okolností a pod jakým uživatelským účtem (…).“).

19. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020 soud zjistil, že jeho důvod byl po skutkové stránce vymezen následovně:„ zaměstnanec upravoval elektronickou docházku tak, aby odpovídala pracovnímu řádu, tj. zejména aby týdenní pracovní doba byla čtyřicetihodinová, přičemž začátek pracovní doby má být nejpozději do 8.00 hodin a konec pracovní doby má být nejdříve ve 14.00 hodin. Tato elektronická docházka pak neodpovídala skutečným příchodům a odchodům na pracoviště a z něj. V následující tabulce jsou uvedeny případy, kdy dal zaměstnanec provádět tyto úpravy, ačkoli se provedené úpravy nezakládaly na pravdě (…)“. Připojena je pak tabulka, v níž je vždy uvedeno datum a u něj původní a pozměněný údaj v evidenci docházky. Z tabulky ani z jiné části přípisu není zřejmé, komu měla žalobkyně sama upravovat či komu měla„ dát provádět“ (srov. doslovné znění, jak citováno shora) úpravy v evidenci docházky. Vzhledem k tomu, že náplní práce žalobkyně jako asistentky na obchodním oddělení mj. byly manuální zásahy do elektronické evidence docházky u zaměstnanců, kteří byli zařazeni na tomto oddělení (srov. výpovědi svědků níže), mohlo se jednat jak o úpravy vztahující se k docházce žalobkyně, tak jiných zaměstnanců. Teprve v průběhu řízení žalovaná specifikovala, že se ve všech případech jednalo o úpravy v evidenci docházky žalobkyně. Nic takového ovšem z obsahu přípisu ze dne 30. 4. 2020 dovodit nelze a zjevně to nebylo zřejmé ani účastníkům, když tato otázka byla„ vyjasněna“ teprve v průběhu řízení v projednávané věci. Pokud jde o data, kdy se žalobkyně měla dopustit vytýkaného jednání, jednalo se o období 5. 11. 2019 – 23. 3. 2020 (z toho v březnu 2020 se jednalo o jediný případ, a sice dne 23. 3. 2020).

20. Z připojené kopie obálky soud zjistil, že okamžité zrušení pracovního poměru (bez ohledu na datum, které je na něm uvedeno), bylo žalované odesláno dne 7. 5. 2020. Z připojeného přehledu„ sledování zásilek“ soud zjistil, že žalobkyně přípis převzala dne 12. 5. 2020.

21. Z přípisu žalobkyně ze dne 20. 5. 2020 soud zjistil, že jím žalobkyně sdělila žalované, že s okamžitým zrušením pracovního poměru„ nesouhlasí a trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána. Současně upozorňovala na další sporné otázky mezi účastníky (výše mzdy aj.). Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že tento přípis žalobkyně odeslala žalovanému dne 20. 5. 2020.

22. Z organizačního schématu žalované ze dne 1. 10. 2019 a ze dne 1. 4. 2020 soud zjistil, že struktura žalované byla v zásadě stejná, pokud jde o vztah generálního manažera a vedoucích oddělení, kdy generální manažer byl nadřízeným vedoucím jednotlivých oddělení, mj. též vedoucímu divize obchod. V obou schématech byla jako asistentka na oddělení (divize) obchod uvedena žalobkyně. Ve schématu ze dne 1. 10. 2019 byl jako její nadřízený uveden [jméno] [příjmení] a jako zástupce byl pak uveden [jméno] [příjmení]. Vzhledem k tomu, že všichni svědci se shodli na tom, že v tomto období ve skutečnosti pozice vedoucího divize obchod nebyla obsazena a že tuto práci vykonával zástupce [jméno] [příjmení] a Ing. [anonymizováno] podle jejich osobní dohody, soud dospěl k závěru, že v této části organizační schema neodpovídá tehdejší realitě (a zřejmě též proto byl mezi svědky s výjimkou Ing. [anonymizováno] a [příjmení] [příjmení] zmatek a pochyby ohledně toho, kdo byl vlastně nadřízeným žalobkyně). Ing. [anonymizováno] k tomu uvedl, že pan [jméno] [příjmení] byl u žalované„ velmi krátce“, a [příjmení] [příjmení] uvedl, že po celou rozhodnou dobu byl nadřízeným žalobkyně a osobou, která kontrolovala její docházku, sám svědek [příjmení] [příjmení] (srov. níže). V organizačním schématu ke dni 1. 4. 2020 již jako vedoucí divize obchod je uveden [příjmení] [příjmení], což rovněž neodpovídá výpovědi uvedeného svědka (který uvedl, že zástupcem vedoucího byl až do 4. 4. 2022), nicméně ani tato okolnost není významná s ohledem na to, že svědek [příjmení] [příjmení] dostatečně jasně a zřetelně popsal své postavení vůči žalobkyni po celou rozhodnou dobu a soud nemá důvod o obsahu jeho výpovědi pochybovat (srov. níže).

23. Výslechem svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný pracuje u žalované jako hlavní ekonom, na konci měsíce vždy schvaluje docházku svým podřízeným, a to vždy kolem prvního či druhého dne v následujícím měsíci, neboť to má návaznost na schválení a zúčtování mezd. Výplatní termín je 10. dne v měsíci. Svědkovi takto jeho docházku kontroluje jeho nadřízená. Svědek dále uvedl, že asistentky (vedoucích oddělení, pozn. soudu)„ dělají nějakou tu přípravu“ v rámci evidence docházky,„ schraňují lístky od lékaře, dovolenkové lístky atd.“. Docházka zaměstnanců je evidována elektronicky, v případě absence karty (např. pokud ji zaměstnanec zapomene) evidoval docházku vrátný, který zaměstnancům ručně vypisoval lístek s časem příchodu a odchodu. Nadřízeným žalobkyně byl podle svědka [příjmení] [příjmení], který rovněž podle svědka kontroloval docházku žalobkyně.

24. Výslechem svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný je zaměstnancem žalované. Shodně s ostatními svědky uvedl, že u žalované je docházka evidována elektronicky, tzn. při příchodu a odchodu zaměstnanec změnu zaznamená kartou v elektronickém systému, docházku zaměstnancům kontrolují jejich nadřízení vždy na začátku dalšího měsíce, podle svědka v prvních dnech, nejpozději do třetího dne v měsíci, neboť výplatní termín je desátého dne v měsíci. Podle tohoto svědka byl nadřízeným žalobkyně nejprve obchodní ředitel, později generální manažer Ing. [anonymizováno], nicméně nebyl schopen určit, odkdy ke změně došlo. Mzda byla žalobkyni podle svědka na jaře 2020 snížena proto, že„ neodpovídala místě a času“. Okamžité zrušení pracovního poměru formuloval a sepisoval svědek [příjmení] [příjmení], o důvodech pro rozvázání pracovního poměru (zásahy do docházkového systému) se svědek podle svého vyjádření dozvěděl v dubnu 2020, kdy dostal„ výstup z elektronické dokumentace“, u něj„ rozklikl vždycky tu jednu položku“ a„ viděl, že tam původně nebylo nic a následně tam žalobkyně vložila odchod v určitou hodinu“. Svědek nevěděl nic o tom, že by docházku žalobkyně kontroloval pan [příjmení], který podle svědka byl u žalované krátce, snad 20 dní, obchodním ředitelem.

25. Výslechem svědky [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaná je hlavní účetní žalované, že výplatní termín u žalované je desátého dne v měsíci, výplaty zpracovává externí účetní, jíž se podklady odesílají vždy nejpozději do pátého dne v měsíci. K zúčtování mezd dochází podle dvou typů podkladů, a to písemných (písemné propustky, neschopenky apod.), které shromažďuje vždy asistentka na daném oddělení a tyto předává na personální oddělení, a dále podle elektronického systému evidence docházky, který vždy kontroluje vedoucí daného oddělení. Následně jsou tyto podklady předány (podle svědkyně nejpozději 5. dne v měsíci) externí účetní za účelem zpracování mezd. Podle svědkyně kontroluje evidenci docházky vedoucí oddělení, který„ rozklikne“ docházku zaměstnance a zkontroluje, zda je vše v pořádku (takto kontroluje svědkyně docházku svým podřízeným a takto to podle ní funguje i na jiných odděleních; případné zásahy jsou v elektronické evidenci viditelné). Podle této svědkyně byla žalobkyně asistentkou pana [příjmení], který byl zástupcem obchodního ředitele a podle svědkyně byl přímým nadřízeným žalobkyně (později při výslechu nicméně svědkyně uvedla, že pan [příjmení] byl zástupcem obchodního ředitele, ale nebyl obchodním ředitelem, a„ tím pádem celé oddělení patřilo pod„ Ing. [anonymizováno]“). Jmenovaná svědkyně byla po odvolání Ing. [anonymizováno] požádána o„ přípravu podkladů a kontrolu docházky žalobkyně.

26. Výslechem svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný je, resp. v rozhodné době byl, finančním ředitelem u žalované. Svědek shodně s ostatními svědky vypověděl, že u žalované je elektronický systém evidence docházky, že vždy na začátku měsíce vedoucí oddělení kontrolují docházku za předchozí měsíc u svých podřízených (resp. svědek vypověděl, že takto to dělá on, a pokud je vše v pořádku,„ odklikne“ příslušnou kolonku, a takto to měli dělat i ostatní vedoucí, nicméně svědek„ má podezření“, že to za ně dělají sekretářky). Podle tohoto svědka takto docházku žalobkyně kontrolovala paní [příjmení]. Svědek se domníval, že„ asi (…) papírově byla (žalobkyně) pod panem [příjmení] a panem [příjmení], ale fakticky byla pod paní [příjmení]“.

27. Výslechem svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaná svědkyně neví, kdo byl přímým nadřízeným žalobkyně, podle organizačního schématu, které jí bylo předloženo k nahlédnutí, to podle svědkyně mohl být Ing. [anonymizováno] (generální manažer) či pak [příjmení] (zástupce vedoucího obchodu). Podle svědkyně [příjmení] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] mezi sebou v tomto směru museli mít nějakou dohodu. Rovněž tato svědkyně potvrdila systém kontroly evidence docházky shodně s ostatními svědky. Uváděla-li svědkyně, že na nesrovnalosti v docházce žalobkyně již v listopadu 2019 upozorňovala Ing. [anonymizováno], který to však nijak neřešil, v této části se její výpověď zcela rozchází s výpovědí Ing. [anonymizováno], který o žádné takové výtce nevěděl. I kdyby však v tomto směru výpověď svědkyně [příjmení] [příjmení] byla pravdivá, nemá to žádný vliv na posouzení ve věci. Vyplývalo by z toho pouze to, že Ing. Chládek (generální manažer, jednatel a přímý nadřízený [příjmení] [příjmení], který byl nadřízeným žalobkyně) věděl o důvodu, který žalovaná později uplatnila jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, již v listopadu 2019 (samozřejmě ve vztahu k jednání, k němuž teoreticky mohlo dojít předtím).

28. Výslechem svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně nastoupila k žalované v době, kdy byl tento svědek již generálním manažerem, že byla asistentkou na obchodním oddělení, které v té době formálně nemělo ředitele, a proto jej formálně vedl sám svědek, neformálně však vedením oddělení pověřil zástupce vedoucího (podle svědka se jednalo o pány [příjmení], [příjmení] a [příjmení] s tím, že svědek si nebyl jist pořadím a dobou, odkdy dokdy právě jmenovaní práci takto neformálně vykonávali). Podle Ing. [anonymizováno] docházku žalobkyně kontroloval zástupce vedoucího obchodního oddělení, tzn. pan [příjmení], pan [příjmení] a pan [příjmení]. Svědek od nich nikdy nedostal žádnou informaci o nedostatcích v evidenci docházky žalobkyně. Rovněž si nepamatoval, že by mu jakékoli výtky v tomto směru sdělovala Ing. [příjmení], která byla asistentkou generálního manažera, tj. svědka [příjmení] [příjmení]. Rovněž tento svědek potvrdil systém evidence docházky založený na kontrole a schválení nadřízeným zaměstnancem v prvních dnech následujícího měsíce. Svědek [příjmení] [příjmení] vyloučil, že by byl nadřízeným žalobkyně a že by jí zadával úkoly (resp. nic takového si nepamatoval).

29. Výslechem svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný působil jako zástupce obchodního ředitele žalované v období květen 2019 – 4. 4. 2022, tzn. mj. v období, kdy se měla žalobkyně dopouštět zásahů do evidence docházky (listopad 2019 – březen 2020). Svědek sice uvedl, že žalobkyně postupně vykonávala práci nejenom asistentky na obchodním oddělení, ale též asistentky generálního manažera, nicméně z jeho výslechu je zřejmé, že bez ohledu na to byl po celou dobu nadřízeným žalobkyně pouze svědek [příjmení] a tento také kontroloval její docházku (srov. jeho výpověď). Tuto část výpovědi svědka [příjmení] (která navíc odpovídá výpovědi Ing. [anonymizováno] a nijak se nerozchází ani s výpověďmi ostatních svědků, kteří o tomto neměli přesné informace) soud považuje za podstatnou. Za nepodstatnou naopak považuje otázku, zda žalobkyně v roce 2020 plnila též úkoly generálního manažera (v tomto směru se výpovědi svědka [příjmení] [příjmení] a Ing. [anonymizováno] rozcházejí), neboť je nepochybné, že nadřízeným a osobou oprávněnou ke kontrole docházky žalobkyně byl po celou tuto dobu svědek [příjmení] [příjmení]. Za podstatné pak soud považuje, že svědek [příjmení] kontroloval jako nadřízený docházku podřízeným (tzn. též žalobkyni, pozn. soudu) vždy 2., nejpozději 3. dne v měsíci. Případné nedostatky a zásahy do evidence tak mohl a měl zjistit vždy 2., nejpozději 3. den v měsíc. Konečně, za podstatné soud považuje též to, že náplní práce žalobkyně podle svědka [příjmení], jejího nadřízeného, mj. byly zásahy do evidence docházky a tyto zásahy byly poměrně časté, např. pokud byl někdo na služební cestě. Tyto manuální zásahy do elektronické evidence byly v systému viditelné a svědek [příjmení] jako nadřízený je viděl, když schvaloval danému zaměstnanci docházku za předchozí měsíc. Bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že svědkovi se – byť„ neoficiálně“ – donesly stížnosti na docházku žalobkyně (srov.„ byla tam jedna kolegyně, která se vždycky víc starala o druhé, a ta asi měla problém s její docházkou…“), nicméně svědkovi nebyly známy stížnosti na manipulaci s docházkou ze strany žalobkyně, resp. si nic takového nepamatoval. Období březen – duben 2020 bylo podle svědka„ divoké“, svědek na to„ vzpomíná nerad“, sám tehdy hodlal rozvázat pracovní poměr výpovědí, nakonec však po změně vedení u žalované ještě nějakou dobu zůstal. Nové vedení se„ po atentátu na Ing. [anonymizováno] snažilo zbavit lidí, kteří do firmy přišli s ním nebo s ním spolupracovali, na každého se snažili něco najít, u někoho snížili plat a podobně“. Tento popis odpovídá listinným důkazům (srov. interní mailovou korespondenci zaměstnanců žalované aj.) a též tvrzení žalobkyně.

30. Soud nemá důvod jakkoli pochybovat o pravdivosti výpovědi svědka [příjmení], který zjevně nemá žádný zájem na výsledku řízení, nemá k účastníků již žádný vztah, není již zaměstnancem žalované, a nemá žádný důvod svou výpovědí„ pomoci“ jedné či druhé straně. Ostatně ani jeden z účastníků pravdivost jeho výpovědi nezpochybňoval, ani neuvedl nic, co by budilo pochybnosti o obsahu výpovědi svědka [příjmení] [příjmení].

31. Výpovědi svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení], Ing. [ulice] a Ing. [anonymizováno] mohly být ovlivněny okolností, že jmenovaní se před svým výslechem účastnili schůzky u žalované, kterou svolal interní právník žalované, Mgr. [příjmení], a na níž„ si připomněli (…) všechna ta data“ a„ každý si vzpomněl, co o paní [příjmení] ví“ (srov. výpověď Ing. [příjmení]). Dále byly jejich výpovědi velmi pravděpodobně ovlivněny okolností, že se jedná o osoby, které zůstaly loajální aktuálnímu vedení společnosti žalovaného (resp. té části, která se vedení ujala v březnu 2020), a které naopak byly v opozici ke skupině osob okolo Ing. [anonymizováno], do níž naopak evidentně patřila též žalobkyně a s nimiž se žalovaná po březnu 2020 snažila pracovní poměr rozvázat (srov. obsah korespondence, výpovědi svědků, zejména [příjmení] [příjmení]). Všichni uvedení svědci se však shodli na systému kontroly evidence docházky u žalované (kdy kontrola evidence docházky probíhala v prvních dnech následujícího měsíce, nejzazší datum, na němž se svědci – a též svědci [příjmení] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] – shodli, bylo 5. dne v následujícím měsíci, vždy nadřízeným zaměstnancem). V tomto směru pak soud nemá důvod pochybovat o pravdivosti výpovědí všech uvedených svědků.

32. Jde-li o jejich výpovědi v otázce, kdo byl nadřízeným žalobkyně a kdo kontroloval její docházku v rozhodném období listopad 2019 – duben 2020, v tomto směru se výpovědi svědků [příjmení] [příjmení], Mgr. [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [ulice] a Ing. [příjmení] značně rozcházely. Uvedení svědkové v tomto směru vyjadřovali své domněnky (srov. výpověď J. [příjmení]), případně otevřeně sami připouštěli, že se jedná právě o jejich domněnky (srov. výpověď Ing. [ulice]), sami uváděli, že to neví (srov. výpověď Ing. [příjmení]), nebo z jejich výpovědi bylo zřejmé, že k tomu přesné informace nemají (srov. výpověď Mgr. [příjmení], podle něhož nadřízeným žalobkyně byl„ nejprve obchodní ředitel a potom generální manažer“, kdy došlo ke změně, mu přitom známo nebylo; jeho výpověď nicméně v zásadě koresponduje s výpovědí [příjmení] [příjmení], který uváděl, že nejprve pracovala žalobkyně jako asistentka na obchodním oddělení, později začala pracovat též pro generálního manažera; z výpovědi tohoto svědka nicméně je nepochybné, že formálně nadřízeným žalobkyně po celou tuto dobu zůstal ředitel obchodního oddělení, resp. jeho zástupce, který po celou dobu kontroloval její docházku, tzn. po celou dobu se jednalo právě o svědka [příjmení] [příjmení], k tomu srov. níže). Ing. [anonymizováno] sice uvedl, že docházku žalobkyně kontroloval Ing. [anonymizováno], nicméně toto je nepochybně vyvráceno výpovědí Ing. [anonymizováno], který to zcela vyloučil, a shodně též [příjmení] [příjmení], který potvrdil, že kontrolu docházky žalobkyně v rozhodném období jako její nadřízený prováděl on sám. Soud nemá důvod pochybovat o obsahu výpovědi svědka [příjmení] [příjmení], neboť tento svědek nemá žádný vztah k účastníkům řízení a evidentně nemá ani žádný zájem na výsledku řízení. V současné době již není zaměstnancem žalované, žádný z účastníků neuvedl ani z obsahu spisu není zřejmé nic, co by budilo pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka [příjmení] [příjmení]. Otázku, kdo byl nadřízeným žalobkyně a kdo kontroloval její docházku v rozhodném období, tedy soud za prokázanou výpověďmi svědků [příjmení] [příjmení], Mgr. [příjmení], J. [anonymizováno], Ing. [ulice] a Ing. [příjmení], které se rozcházely, jak shora uvedeno, nevzal. Jestliže se právě uvedení svědkové vyjadřovali též k otázce kvality práce, případně porušování pracovních povinností ze strany žalobkyně, v tomto směru soud k jejich výpovědím nepřihlížel, neboť předmětem řízení je posouzení (ne) platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které bylo po skutkové stránce vymezeno jinak než případnými nedostatky v práci žalobkyně. Jiné případné nedostatky než neoprávněné zásahy do evidence docházky ze strany žalobkyně jsou tak z hlediska posouzení v projednávané věci zcela irelevantní.

33. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

34. Dne 11. 3. 2019 žalobkyně a žalovaný uzavřely pracovní smlouvu na dobu určitou (do 11. 9. 2019), s vědomím a souhlasem žalované však žalobkyně pro žalovanou pracovala i po tomto datu. Sjednaným druhem práce byla„ asistentka“. Žalobkyně pracovala jako asistentka na obchodním oddělení žalované, kde v období mj. listopad 2019 – březen 2020 nebyla obsazena pozice vedoucího oddělení. Zástupcem vedoucího byl svědek [jméno] [příjmení], jeho nadřízeným byl generální manažer, Ing. [jméno] [příjmení]. Svědek [jméno] [příjmení] byl v tomto období nadřízeným žalobkyně a v této pozici mj. kontroloval evidenci pracovní docházky žalobkyně. U žalované byla docházka zaměstnanců evidována elektronicky, výplatním termínem byl 10. den v měsíci. Před tímto dnem docházelo ze strany nadřízených na jednotlivých odděleních žalované ke kontrole a schválení docházky zaměstnanců, kteří patřili do daného oddělení. Po kontrole a schválení byly podklady předány účetní za účelem dalšího zpracování (mzdy). Na oddělení obchodu, kde pracovala žalobkyně, takto docházku kontroloval a schvaloval zaměstnancům včetně žalobkyně svědek [jméno] [příjmení], a to druhého či třetího dne v následujícím kalendářním měsíci. Žalobkyně jako asistentka oddělení byla oprávněna (a bylo mj. náplní její práce) k manuálním zásahům do elektronické evidence docházky u zaměstnanců, kteří patřili pod oddělení obchodu. Tyto manuální zásahy pak byly viditelné a mj. svědek [jméno] [příjmení] je viděl, když evidenci docházky kontroloval a schvaloval. V období 2019 2020 byla u žalované skupina osob, které usilovaly o odvolání Ing. [anonymizováno] z funkce generálního manažera a jednatele žalované (srov. přípis prof. [obec]). Žalobkyně se tehdy k této skupině nepřipojila. Dne 20. 3. 2020 byl Ing. [anonymizováno] odvolán z funkce jednatele (srov. výpis z obchodního rejstříku žalované). Následně u žalované byla snaha ukončit spolupráci s osobami, které naopak spolupracovaly s Ing. [anonymizováno] (srov. výpověď svědka [jméno] [příjmení], ale též interní korespondenci mezi zaměstnanci žalované z března/dubna 2020, v níž se diskutují možnosti rozvázání pracovního poměru). Dne 7. 5. 2020 žalovaná odeslala žalobkyni okamžití zrušení pracovního poměru o obsahu, jak shora uvedeno, datované dnem 30. 4. 2020, a žalobkyně je převzala dne 12. 5. 2020. Následným přípisem žalobkyně sdělila žalované, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání.

35. Další důkazy, které účastníci řádně a včas navrhli, soud neprováděl pro nadbytečnost, neboť shora provedeným dokazováním byl skutkový stav zjištěn dostatečně k tomu, aby o věci bylo lze rozhodnout.

36. Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru odeslané dne 7. 5. 2020 – třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen„ zák. práce“).

37. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že ke dni 7. 5. 2020, kdy bylo odesláno okamžité zrušení pracovního poměru, pracovní poměr mezi nimi trval. Původně sice byla pracovní smlouva uzavřena na dobu určitou (do 11. 9. 2019), avšak žalobkyně i po tomto datu s vědomím žalované vykonávala práci, a tedy platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou (srov. ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce). Účastníci pak neuvedli ničeho, z čeho by bylo lze dovodit, že k rozvázání pracovního poměru došlo přede dnem 7. 5. 2020.

38. Jedná se tedy o žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce, která byla podána dne 10. 7. 2020, tedy včas (ve dvouměsíční lhůtě podle ustanovení § 72 zák. práce; okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno dne 12. 5. 2020, k tomu srov. skutková zjištění soudu shora).

39. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

40. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

41. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být po skutkové stránce vymezen dostatečně určitě tak, aby nebylo možné jej zaměnit s jiným. V tomto směru je nutno přisvědčit žalobkyni, že tak, jak je skutkově okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 5. 2020 (resp. 30. 4. 2020) vymezeno, skutečně není dostatečně určité tak, aby z něj bylo zřejmé, koho se tvrzené zásahy do evidence docházky měly týkat. S přihlédnutím k tomu, že náplní práce žalobkyně jako asistentky divize obchodu mj. byly v případě potřeby manuální zásahy do evidence docházky zaměstnanců, kteří pod divizi obchodu patřili (srov. výpověď mj. svědka [příjmení] [příjmení], ale též dalších), byla žalobkyně oprávněna v rámci své práce provádět zásahy do evidence docházky sobě i jiným zaměstnancům zařazeným pod divizi obchodu, přičemž z obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru skutečně nelze nijak zjistit, zda se mělo jednat o zásahy do evidence docházky jiných zaměstnanců, či do evidence docházky žalobkyně. Již vůbec pak z obsahu nelze zjistit, z jakého důvodu by mělo jít o zásahy neoprávněné (k některým zásahům žalobkyně oprávněna byla; nadto evidence její docházky i docházky ostatních zaměstnanců na oddělení obchodu byla každý měsíc kontrolována a schvalována nadřízeným [příjmení] [příjmení]). Upřesňovala-li žalovaná teprve v průběhu řízení, že se mělo jednat výlučně o zásahy do evidence docházky žalobkyně, nutno zdůraznit, že zaměstnavatel je vázán tím, jak důvod rozvázání pracovního poměru po skutkové stránce vymezil, a tento důvod nemůže dodatečně měnit ani„ zpřesňovat“ (srov. obdobně například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, který lze mutatis mutandis vztáhnout rovněž na okamžité zrušení pracovního poměru). Tento nedostatek okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 5. 2020 (resp. 30. 4. 2020), nelze překlenout ani výkladem projevu vůle, neboť výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle však nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29), o což by zjevně v projednávané věci šlo.

42. Již toto zjištění je samo o sobě dostačující k závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 5. 2020 (resp. 30. 4. 2020).

43. I kdyby ovšem bylo možné tento projev vůle hodnotit jako dostatečně určitý, dovozuje soud jeho neplatnost z dalších důvodů:

44. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

45. Zaměstnavatel se o důvodu k rozvázání pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny), tomu, s nímž má být pracovní poměr rozvázán, získal vědomost (dozvěděl se) o skutečnostech, jež mohou zakládat důvod k rozvázání pracovního poměru jednostranným úkonem (shodně srov. ve vztahu k předchozí úpravě závěry Nejvyššího soudu ČSR v rozsudku ze dne 22. 12. 1972, sp. zn. 5 Cz 37/72, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publ. č. 64/1973).

46. V řízení bylo prokázáno, že nadřízený žalobkyně, [jméno] [příjmení], kontroloval evidenci docházky mj. žalobkyně vždy v první dny následujícího kalendářního měsíce. Jde-li o zásahy, k nimž mělo dojít (podle žalované) v listopadu 2019, musel je nadřízený [jméno] [příjmení] zjistit (dozvěděl se o nich) při kontrole evidence docházky nejpozději dne 2. či 3. 12. 2019, o zásazích teoreticky provedených v prosinci 2019 se takto dozvěděl nejpozději dne 2. či 3. 1. 2020, o zásazích teoreticky provedených v lednu 2020 se takto dozvěděl nejpozději dne 2. či 3. 2. 2020 a o zásazích teoreticky provedených v únoru 2020 se takto dozvěděl nejpozději dne 2. či 3. 3. 2020. Takto a v uvedené dny se tedy prostřednictvím nadřízeného žalobkyně o jednání žalobkyně, v němž následně spatřovala důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, dozvěděla žalovaná. Jestliže okamžité zrušení pracovního poměru, v němž uplatnila tento důvod, odeslala žalobkyni dne 7. 5. 2020 (okolnost, že na listině je dřívější datum, je v tomto směru zcela irelevantní), učinila tak ve vztahu ke skutkům, k nimž podle ní mělo dojít v období únor 2020 a dříve, pozdě, tj. po lhůtě uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce.

47. Okamžité zrušení pracovního poměru by tak bylo včasné pouze ve vztahu k jedinému skutku, jehož se žalobkyně – podle žalované – měla dopustit dne 23. 3. 2020. Soud se pak zabýval otázkou, zda vůbec – v případě, že by se takového jednání žalobkyně dopustila – by se jednalo o takové porušení pracovních povinností, které lze hodnotit jako„ zvlášť hrubé“, a dospěl k závěru, že nikoli.

48. Je třeba zdůraznit, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru žalovaná po skutkové stránce vymezila jako„ neoprávněnou manipulaci“, resp.„ neoprávněné úpravy“ v docházkovém systému. Nevytýkala tedy žalobkyni její absenci. Nic takového (jak následně patrně dovozovala v průběhu řízení před soudem, když odkazovala na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2596/2011) nelze dovodit z obsahu přípisu ze dne 7. 5. 2020 (resp. 30. 4. 2020). Jak již shora uvedeno, důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru nelze dodatečně po skutkové stránce měnit ani rozšiřovat. Při posouzení platnosti je tak nutno vycházet striktně z projevu vůle zaměstnavatele, tj. z toho, jak po skutkové stránce důvod vymezil. V projednávané věci nebyla žalobkyni vytýkána absence v práci, ale zásahy do docházkového systému. Jak shora opakovaně uvedeno, po provedeném dokazování má soud za prokázané, že provádění zásahů do docházkového systému bylo součástí náplně práce žalobkyně jako asistentky na oddělení obchodu a podléhalo přinejmenším jednou měsíčně kontrole a schválení ze strany nadřízeného [jméno] [příjmení]. I kdyby se žalobkyně v jednom případě (dne 23. 3. 2020) dopustila zásahu do evidence docházky, který nebyl oprávněný a neodpovídal realitě (srov. skutkové vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 5. 2020, resp. 30. 4. 2020), nepovažuje takové jednání žalobkyně soud za jednání, které by dosahovalo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností žalobkyně, a tedy důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

49. I z tohoto důvodu by tedy – i v případě, že by okamžité zrušení pracovního poměru mělo být posouzeno jako dostatečně určité – soud okamžité zrušení pracovního poměru, o něž v projednávané věci jde, shledal neplatným.

50. Ze všech shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 5. 2020, resp. 30. 4. 2020, a žalobě proto vyhověl (výrok I.).

51. Pokud pak jde o další okolnosti, které účastníci v průběhu řízení uváděli či jinak vyšly najevo (otázka účelovosti postupu žalované při snaze zbavit se nepohodlné zaměstnankyně, či naopak nikoli příkladná pracovní morálka žalobkyně), tyto neměly pro posouzení a rozhodnutí ve věci význam, soud se jimi tedy nezabýval. Právě uvedené je třeba zdůraznit zejména ve vztahu k otázce kvality práce odváděné žalobkyní v návaznosti na skutková tvrzení žalované a schůzky svědků, kteří v současné době stále působí u žalované, na níž si svědci připomínali,„ co kdo na žalobkyni ví“ (srov. shora). Z hlediska posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je zcela irelevantní otázka, nakolik kvalitní práci žalobkyně odváděla, když případná nízká kvalita nebyla v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedena jako jeho důvod.

52. Poukazovala-li žalovaná na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, pomíjí zejména odlišnost obou věcí po skutkové stránce, a to pokud jde o skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Zatímco ve věci sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spatřoval v tom, že zaměstnance (stručně řečeno) nebyl v pracovní době na pracovišti a svou nepřítomnost se snažil zastřít tím, že na začátku pracovní doby se na pracoviště dostavil, vyznačil svůj příchod na pracoviště, které však následně opustil a až do konce pracovní doby zůstal mimo pracoviště, zabývaje se soukromými záležitostmi, v projednávané věci byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vymezen jako„ neoprávněné úpravy elektronické docházky tak, aby odpovídala pracovnímu řádu“. Žalovaná důvod pro rozvázání pracovního poměru nespatřovala v absenci žalobkyně (a spatřovala-li, neprojevila to nijak v okamžitém zrušení pracovního poměru, o které ve věci jde). Z právě uvedeného důvodu nelze jednoduše závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 bez dalšího vztáhnout k projednávané věci.

53. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů, které jí v řízení vznikly, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 25.000 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za deset úkonů právní služby po 2.500 Kč, dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé – žaloba, replika k podání žalované ze dne 10. 3. 2022, účast u jednání soudu dne 26. 5. 2022, dne 16. 8. 2022, dne 27. 9. 2022 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), dne 15. 11. 2022 a dne 17. 1. 2022 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), dále náhrada za promeškaný čas v částce 4.000 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 advokátního tarifu (čtyřicet započatých půlhodin za pět cest k jednání soudu a zpět, tj. z Prahy do Brna a zpět), a jízdné vynaložené zástupcem žalobce na cestu k jednání soudu a zpět v částce celkem 19.508,10 Kč (podle údajů dostupných na www.mapy.cz je vzdálenost mezi sídlem zástupce žalobce a sídlem soudu celkem 206,5 km, tzn. za cestu tam a zpět 413 km, zástupce žalobce doložil technický průkaz vozidla, z něhož je patrná průměrná spotřeba 10,6 l na 100 km; pokud jde o jednání u soudu v roce 2022, při ceně 44,50 Kč paliva tak náhrada za palivo činí za jednu cestu tam a zpět celkem 1.948,10 Kč, základní náhrada pak celkem 1.941,10 Kč (4,70 Kč za 1 km); cena pohonných hmot a základní náhrady podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 511/2021 Sb., ve znění účinném ke dni, kdy se jednání soudu konala; cestovné za jednání dne 26. 5., dne 16. 8., dne 27. 9. a dne 15. 11. 2020 tak činí celkem 4 x (1.948 + 1.941) = 15.556,80 Kč; pokud pak jde o jednání konané dne 17. 1. 2023, cena pohonných hmot a základní náhrady je určena vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 467/2022 Sb., a to v částce 41,20 Kč/litr paliva, tzn. náhrada za pohonné hmoty je 1.803,70 Kč, a základní náhrada je v částce 5,20 Kč, tzn. celkem 2.147,60 Kč. Náhrada cestovného k jednání dne 17. 1. 2023 tedy celkem 3.951,30 Kč), a náhrada za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 10.816,70 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

54. Požadovala-li žalobkyně dále náhradu nákladů za podání ze dne 8. 9. 2020 a ze dne 24. 6. 2022, náhradu za tato podání jí soud nepřiznal, neboť nejde o náklad účelně vynaložený, který jediný lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tato podání – učiněná na výzvu soudu – obsahovala doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, která již měla být součástí žaloby, případně je žalobkyně na výzvu soudu měla doplnit u prvního jednání ve věci (dne 26. 5. 2022). Neučinila-li tak žalobkyně a splnila-li svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní teprve dodatečně, nelze náklad s tím případně spojený považovat za náklad účelně vynaložený a nelze negativní důsledky tohoto jejího postupu přenášet na žalovanou. Požadovala-li žalobkyně náhradu nákladů za jednání s protistranou dne 11. 10. 2021 a dne 18. 2. 2022, nejde o náklad soudního řízení, který je namístě podle ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. nahrazovat (jednalo se zřejmě o jednání účastníků se zapsaným mediátorem), k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3658/17, či usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 74 Co 209/2022). Vyjma toho povinnost prvního setkání se zapsaným mediátorem byla uložena účastníkům, nikoli jejich zástupcům. Účastnili-li se tedy jednání též zástupci účastníků, nejde opět o náklad vynaložený účelně, který jediný lze podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nahrazovat. Z téhož důvodu soud nepřiznal žalobkyni ani náhradu za cesty, které žalobkyně podle svého tvrzení učinila dne 11. 10. 2021 a dne 18. 2. 2022 (nejednalo se o cesty k jednání soudu, a tedy náklady tohoto řízení).

55. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 64.324,80 Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).