49 C 162/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., a přísedících PhDr. et Mgr. Dagmar Hrabincové a Míly Málaské v právní věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum , bytem v  obec , ulice číslo zastoupená titul jméno příjmení , advokátem se sídlem v  obec , ulice číslo proti žalovanému: za účasti: ; právnická osoba , IČO , se sídlem v  obec a číslo , ulice číslo zastoupený titul jméno příjmení , advokátkou se sídlem v  obec , ulice číslo právnická osoba , IČO , se sídlem v  obec a číslo , ulice číslo jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 79.393,76 Kč s úroky z prodlení,

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 79.393,76 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15.052,12 Kč za dobu od 1. února 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 11.721,80 Kč za dobu od 1. března 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 11.087,24 Kč za dobu od 1. dubna 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 19.040,68 Kč za dobu od 1. května 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 12.799,12 Kč za dobu od 1. června 2019 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 9.692,80 Kč za dobu od 1. července 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 25.057 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 79.393,76 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla zaměstnancem žalovaného, podle pracovní smlouvy ze dne 12. 10. 2018 pro něj prováděla práci„ potrubář“ v období 15. 10. 2018 – 1. 4. 2019. Dne 15. 1. 2019 se žalobkyni stal na pracovišti pracovní úraz, který žalobkyně popsala takto:„ žalobkyně šla směrem ke svářecímu boxu a při změně směru chůze vytočila nohu ve směru pohybu, přitom pocítila bolest v pravém koleni“. Tomuto ději byl přítomen svědek [jméno] [příjmení]. Žalobkyně ihned vyhledala lékařskou pomoc, bylo zjištěno poškození menisku pravého kolene, což žalobkyně rozvedla, žalobkyni bylo vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Žalobkyně pracovní neschopnost ukončila ke dni 29. 3. 2019, ač její zdravotní stav ještě nebyl dobrý, dne 1. 4. 2019 nastoupila do práce, kde jí bylo předáno zrušení pracovního poměru ve zkušební době ke dni 1. 4. 2019, téhož dne pro přetrvávající potíže žalobkyně obnovila pracovní neschopnost a tato jí byla ukončena dne 27. 6. 2019. Částka požadovaná žalobkyní je náhradou za ztrátou na výdělku za období 15. 1. 2019 – 27. 6. 2019, žalobkyně přitom podrobně rozvedla výpočet.

2. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, neboť úraz žalobkyně ze dne 15. 1. 2019 není podle žalovaného úrazem pracovním a žalovaný za něj nenese odpovědnost. K žalobkyní„ udávané poruše zdraví“ došlo„ při zcela běžné chůzi na pracovišti, přičemž žalobkyně nic nenesla, s ničím nemanipulovala, měla obutu pracovní obuv, šla po rovné podlaze a nedošlo k žádnému uklouznutí“, tj. nedošlo k žádnému působení zevních vlivů na organismus žalobkyně. Žalobkyně sama uvedla, že„ stav pracoviště neměl na poruchu zdraví žádný vliv“,„ k poruše zdraví nedošlo ani v důsledku působení jiných osob nebo zevních vlivů – pouze jí při chůzi ruplo v koleni“. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně měla koleno zraněné již v minulosti (bez souvislosti s výkonem práce pro žalovanou).

3. Vedlejší účastník shodně jako žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť podle jeho názoru nejde o pracovní úraz. Důvody přitom rozvedl totožně jako žalovaný.

4. Při prvním jednání, které bylo ve věci nařízeno, žalovaný sdělil, že v mezidobí došlo k převodu práv a povinností k odštěpnému závodu, v němž pracovala žalovaná, tak, že tento přešel pod nový subjekt ([právnická osoba], nyní [právnická osoba]).

5. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda za této situace žalovaný teoreticky může být pasivně legitimovaným ve sporu (žalobkyně procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. nenavrhovala).

6. Nahlédnutím do obchodního rejstříku žalované soud zjistil, že po zahájení řízení (žaloba podána dne 5. 11. 2019) došlo k přeměně žalovaného formou rozdělení odštěpením a sloučením, nástupnickou společností ve vztahu k nákladovému středisku, do něhož byla zařazena žalobkyně (srov. nesporná tvrzení účastníků při jednání dne 8. 10. 2020) byla [právnická osoba] (od 1. 4. 2020 podnikající pod názvem [právnická osoba]), přeměna byla zveřejněna v obchodním rejstříku ke dni 18. 11. 2019 (jak plyne ze Sbírky listin), tzn. po zahájení řízení v projednávané věci, a k tomuto dni se projevuje zásada materiální publicity (srov. ustanovení § 59 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, a též ustanovení § 8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických osob a o evidenci svěřenských fondů). Počínaje 18. 11. 2019 je tak primárně povinným nástupnická [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]). Soud nicméně dovodil, že žalobkyně se práva může domáhat též vůči žalovanému, a to s ohledem na ustanovení § 257 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, podle něhož ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení odštěpením na nástupnickou obchodní společnost (…) do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze. Mezi účastníky bylo nesporné, že výše tohoto vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze byla 1.858.103.000 Kč, tj. výrazně více než předmět řízení v projednávané věci. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně se plnění, které je předmětem tohoto řízení, může domáhat též vůči žalovaném s ohledem na ustanovení § 257 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (pro úplnost soud dodává,. že podmínku předchozí výzvy dlužníka podle ustanovení § 2021 o. z. má v projednávané věci za splněnou, neboť žalobkyně před podáním žaloby vyzvala k plnění žalovanou, která v té době byla – teoreticky - jediným dlužníkem).

7. Dále se soud zabýval otázkou, zda úraz žalobkyně ze dne 19. 1. 2019 je úrazem pracovním a zda zaměstnavateli v této souvislosti vznikla jakákoli povinnost k náhradě škody vůči žalobkyni.

8. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně ke dni 15. 1. 2019 vykonávala pro žalovaného práci potrubáře podle dříve uzavřené pracovní smlouvy, dne 15. 1. 2019 došlo k nehodovému ději, u něhož je mezi účastníky sporné, zda jde o pracovní úraz či nikoli. Dále byla mezi účastníky nesporná výše zúčtované mzdy za období říjen – prosinec 2018 a rozsah odpracované doby v tomto období a výše vyplacené nemocenské za období leden – červen 2019.

9. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

10. Ze záznamu o úrazu ze dne 27. 2. 2019 soud zjistil, že žalobkyně v tomto záznamu (k němuž připojila svůj podpis) uvedla, že k úrazu došlo takto:„ při chůzi, změně směru – vytočení na noze ve směru pohybu mi ruplo a zabolelo v koleni, pak už nešlo na nohu došlápnout, tak jsem šla k lékaři“.

11. Ze záznamu v knize úrazů žalovaného soud zjistil, že podle žalobkyně došlo k úrazu takto: žalobkyně„ šla směrem ke svářecímu boxu, kde se chtěla podívat, jak kolega »heftuje«. Při změně směru k boxu – vytočení nohy ve směru pohybu, pocítila rupnutí a bolest v pravém koleni. (Žalobkyně) při chůzi nezakopla, neuklouzla, nezvrtla se jí noha ani při zranění nepůsobily žádné zevní vlivy nebo osoby. Při chůzi (žalobkyně) nic nenesla, ani nevykonávala žádnou jinou činnost než chůzi (…). Ke zranění došlo na rovné podlaze při prosté chůzi, bez působení zevních vlivů. Pracoviště bylo v pořádku, (žalobkyně) použila pracovní obuv. Jako svědek úrazu je uveden [jméno] [příjmení], který rovněž k záznamu připojil svůj podpis. Podle vyjádření žalobkyně při jednání dne 8. 4. 2021 shora uvedený popis úrazu odpovídá realitě, skutečně takto k úrazu došlo.

12. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti soud zjistil, že žalobkyně byla ve stavu pracovní neschopnosti od 15. 1. 2019 do 27. 6. 2019 (s tím, že rozhodnutí bylo nově vystaveno dne 1. 4. 2019).

13. Ze„ záznamu o podání vysvětlení“ ze dne 6. 2. 2019 sodu zjistil, že jde o popis telefonického rozhovoru se žalobkyní, kdy žalobkyně uvedla, že k úrazu dne 15. 1. 2019 došlo tak, že„ při běžné chůzi na pracovišti (…) ji při odbočení na rovné ploše silně zabolelo v pravém koleni poté, co vytočila nohu ve směru pohybu (…). Podle vyjádření žalobkyně při jednání dne 8. 4. 2021 tento popis odpovídá tomu, jak k poškození zdraví dne 15. 1. 2019 došlo.

14. Ze SA karty žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně patřila do nákladového střediska [číslo] mezi účastníky bylo nesporné, že toto středisko bylo v důsledku shora popsané přeměny převedeno [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]).

15. Výslechem svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaný byl svědkem poškození zdraví žalobkyně dne 15. 1. 2019, shodně se žalobkyní popsal úrazový děj tak, že žalobkyně šla po rovné podlaze, nic nenesla, nic neměla v ruce, šla snad dva či tři kroky, pak řekla„ au, koleno“ a vyjadřovala, že ji bolí koleno. Ač svědek popsal odlišně od žalobkyně situaci, při níž k nehodě došlo (podle žalobkyně šla žalobkyně do jiného svařovacímu boxu, zatímco podle svědka [iniciála]. [příjmení] k úrazu došlo přímo v boxu žalobkyně), tuto nesrovnalost soud nepovažuje za významnou. Významné je, že žalobkyně i svědek shodně popsali, že šlo o běžnou chůzi po rovné ploše, a že ani jeden z nich nepopsal nic, co by bylo lze považovat za jakékoli násilné působení vnějších sil.

16. Výslechem svědka [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] soud nezjistil žádné další skutkové okolnosti podstatné pro posouzení v projednávané věci. Žádný z uvedených svědků nebyl přímo svědkem úrazového děje, všichni měli informace o tom, jak došlo k úrazu, převzaté od jiných osob (žalobkyně a svědka [iniciála]. [příjmení]) a žádný z nich neuvedl nic, co by jakkoli vyvracelo či zpochybňovalo tvrzení žalobkyně a svědka [iniciála]. [příjmení] o průběhu úrazového děje.

17. Z pracovní smlouvy ze dne 12. 10. 2018 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění (tvrzení, jež mělo být touto listinou prokázáno, bylo mezi účastníky nesporné), žádné skutkové zjištění určující pro posouzení v projednávané věci soud neučinil ani ze zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 1. 4. 2019, z korespondence mezi účastníky, resp. jejich zástupci, z lékařských zpráv ze dne 15. 1. 2019, ze dne 5. 2. 2019, ze dne 13. 2. 2019, ze dne 26. 2. 2019, ze dne 13. 3. 2019 a ze dne 3. 4. 2019 a z lékařské zprávy [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 10. 1. 2019, z certifikátu svářeče ze dne 7. 12. 2019 (otázku, zda žalobkyně absolvovala kurs či zkoušku svářeče, soud považuje za zcela irelevantní z hlediska posouzení v projednávané věci).

18. Pro nadbytečnost již soud další dokazování neprováděl.

19. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

20. Žalobkyně ke dni 15. 1. 2019 vykonávala pro žalovaného práci„ potrubář“ podle pracovní smlouvy ze dne 12. 10. 2018. Dne 15. 1. 2019 v pracovní době a na pracovišti žalobkyně šla běžnou chůzí, šla na rovné ploše, nenesla nic a nevykonávala žádnou další činnost s výjimkou chůze, při změně směru chůze jí„ ruplo“ v koleni a došlo k poškození zdraví, pro něž byla v pracovní neschopnosti ode dne 15. 1. 2019 do 27. 6. 2019.

21. Projednávanou věc je – vzhledem k tomu, že jde o plnění v souvislosti s úrazem, k němuž došlo dne 15. 1. 2019 – i v současné době třeba posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019.

22. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

23. K tomu, aby poškození zdraví bylo možné kvalifikovat jako pracovní úraz, je třeba, aby k němu došlo působením zevních vlivů, které zaměstnanec nemůže odvrátit a které jsou v tomto smyslu překvapivé, neočekávané. Působení zevních vlivů může spočívat jak v působení zevních sil (typicky pád břemene, napadení cizí osobou), ale též v působení vlastní tělesné síly (např. uklouznutí, zakopnutí apod., po vynaložení tělesné námahy). Toto působení zevních vlivů musí být krátkodobé, náhlé a násilné (např. zaměstnanec je nucen okamžitým vypětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhled, nadměrně a neobvykle svoji námahu).

24. Nejde o pracovní úraz (a nelze na zaměstnavatele přenášet nepříznivé důsledky), pokud k poškození zdraví dojde bez násilného působení zevních vlivů, například v důsledku manifestace obecného onemocnění zaměstnance (k požadavkům na pracovní úraz shodně srov. též Z. Novotný In Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce, Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1018 an.). Sama okolnost, že k poškození zdraví došlo v pracovní době a na pracovišti nevede sama o sobě k závěru, že šlo o pracovní úraz.

25. Po provedeném odkazování soud dospěl k závěru, že o pracovní úraz se v případě poškození zdraví žalobkyně, k němuž došlo dne 15. 1. 2019, nejedná. K úrazu sice došlo v pracovní době a na pracovišti, to však samo o sobě nemůže vést k závěru, že jde o úraz pracovní. Jak již shora uvedeno, nikoli každé poškození zdraví zaměstnance, k němuž dojde v pracovní době a na pracovišti, lze považovat za pracovní úraz. U žalobkyně nelze shledat žádné působení zevních sil, ani o působení vlastní tělesné síly (žalobkyně neuklouzla, nezakopla po vynaložení předchozí fyzické námahy, nepřekonávala žádný vnější odpor apod.). Nejde tedy o pracovní úraz, u něhož by bylo možné dovozovat odpovědnost zaměstnavatele za škodu (mj. škodu spočívající v ušlém výdělku).

26. Soud proto – aniž se pro nadbytečnost zabýval otázkou výše ušlého výdělku apod. - dovodil, že žaloba je zcela nedůvodná a jako takovou ji zamítl (výrok I.).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, a proto je povinna žalovanému a vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady, které jim ve věci vznikly.

28. Žalovaný má právo na náhradu těchto nákladů: odměna zástupce žalovaného ve výši 21.500 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za pět úkonů právní služby po 4.300 Kč, dále za pět náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, účast u jednání s protistranou u mediátora, účast u jednání soudu dne 8. 10. 2020 a dne 8. 4. 2021 (u jednání dne 8. 4. 2021 za dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), a náhradu hotových výdajů mediace (celkem v částce 2.057 Kč, jak žalovaný doložil).

29. Náhrada za daň z přidané hodnoty z těchto částek žalovanému nepatří, neboť zástupce žalovaného není jejím plátcem. Náhradu za jiné úkony soud žalovanému nepřiznal, neboť ji žalovaný nepožadoval. Náhradu za účast u jednání dne 9. 7. 2021 soud žalovanému nepřiznal, neboť toto jednání bylo zmařeno v důsledku postupu žalovaného, který při tomto jednání soud i protistranu informoval o právním nástupnictví na straně žalovaného s tím, že podle vyjádření účastníků mělo následně být navrhováno procesní nástupnictví, a výlučně z toho důvodu bylo jednání odročeno. Soud nicméně předpokládá, že žalovaný za toto jednání náhradu nepožaduje, neboť požadoval náhradu celkem za tři jednání, což mu také bylo přiznáno (s ohledem na to, že dne 8. 4. 2021 délka jednání přesáhla dvě hodiny, tedy jde z hlediska náhrad o dva úkony).

30. Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 25.057 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok II.

31. Vedlejší účastník, který byl ve věci rovněž zcela úspěšný, pak má právo na náhradu těchto nákladů: náhrada nezastoupeného účastníka za deset úkonů (vstup do řízení podáním ze dne 2. 12. 2019, účast u jednání u mediátora dne 10. 2. 2020, podání ve věci – vyjádření k žalobě, příprava k jednání dne 9. 7. 2020, účast u jednání dne 9. 7. 2020, příprava k jednání dne 8. 10. 2020, účast u jednání dne 8. 10. 2020, příprava k jednání dne 8. 4. 2021, účast u jednání dne 8. 4. 2021 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny) po 300 Kč podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a d) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Náhrada za podání ze dne 23. 7. 2020 vedlejšímu účastníkovi přiznána nebyla, neboť obsahem tohoto podání nebylo nic, co by vedlejší účastník neuvedl (či nemohl uvést) již ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2020; nelze pak klást k tíži žalobkyně, že vedlejší účastník případně své vyjádření rozděluje do několika různých podání a vynakládá tak vyšší náklady. Takové případně vynaložené náklady soud nepovažuje za vynaložené účelně, které jedině lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.). Konečně, domáhal-li se vedlejší účastník též náhrady jízdného, ani tuto náhradu soud vedlejšímu účastníkovi nepřiznal. Přihlédl přitom k tomu, že vedlejší účastník je pojišťovnou, z vlastní činnosti je soudu známo, že vedlejší účastník má pobočku též v Brně (dokonce nedaleko budovy soudu), a za této situace považuje soud za vhodné, aby se soudních jednání ve věci účastnil zaměstnanec z pobočky v Brně. Vynakládá-li vedlejší účastník náklady na jízdné zaměstnance z jiné pobočky, považuje to soud za náklad, který není vynaložený účelně, a není namístě žalobkyni ukládat jeho náhradu (nehledě na to, že jízdné vyúčtované vedlejším účastníkem ani v jednom případě neodpovídá místu sídla vedlejšího účastníka: v podání ze dne 9. 4. 2021 je třikrát vykázána jízda Zlín – Brno a zpět, vždy s odlišnou délkou trasy, a jednou jízda Horoměřice Brno a zpět; přitom sídlo vedlejšího účastníka je v Praze, Spálená [číslo]). Ze shora uvedených důvodů soud vedlejšímu účastníkovi přiznal právo na náhradu za deset úkonů nezastoupeného účastníka, celkem v částce 3.000 Kč, o pariční třídenní lhůtě bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).

32. Závěrem soud dodává, že žalobkyně byla v řízení osvobozena od soudního poplatku (srov. ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), avšak v řízení byla zcela neúspěšná, proto soud neukládal žádnému z účastníků řízení zaplacení soudního poplatku podle ustanoven § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.