49 C 200/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Moniky Schön, Ph.D., a přísedících Míly Málaské a JUDr. Hany Svobodové v právní věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum , bytem v  obec , ulice číslo proti žalované: právnická osoba , IČO , se sídlem v  obec , ulice číslo zastoupená titul . jméno příjmení , titul , advokátem se sídlem v  obec , obec číslo o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o 33.408 Kč,

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 27. dubna, se zamítá.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 33.408 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.600 Kč k rukám [titul]. [jméno] [příjmení], [titul], advokáta se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Přípisem ze dne 22. 4. 2020 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr ve zkušební době. Žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2020 se žalobkyně domáhala určení, že zrušení pracovního poměru ze dne 22. 4. 2020, doručené žalobkyni dne 27. 4. 2020, je neplatné, a zaplacení částky 33.408 Kč na náhradě mzdy. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného vykonávala práci podle pracovní smlouvy ode dne 10. 1. 2020,„ výpověď“ byla žalobkyni doručena po uplynutí zkušební doby. Žalobkyně proto přípisem ze dne 7. 5. 2020 (a dalšími ze dne 25. 5. 2020 a ze dne 30. 6. 2020) žalované sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, na což žalovaná nereagovala. Žalobkyně se proto domáhala též náhrady mzdy za dva měsíce, celkem v částce 33.408 Kč. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Jednak namítla opožděnost žaloby (podané po lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce), jednak její nedůvodnost, neboť v projednávané věci podle jejího názoru došlo k prodloužení zkušební doby z důvodů, které rozvedla, a ke dni 27. 4. 2020 (datum doručení zrušení pracovního poměru ve zkušební době) zkušební doba trvala. Za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně tvrdila, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 22. 4. 2020 jí bylo doručeno dne 27. 4. 2020, žalovaná uvedla, že k doručení došlo dne 29. 4. 2020. I kdyby došlo k pozdějšímu doručení (což by bylo pro žalobkyni příznivější), byla žaloba dne 21. 7. 2020 podána po lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce. Podle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Lhůta pro podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní, jejím marným uplynutím právo zaniká (srov. ustanovení § 330 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že žaloba uplynutí dvouměsíční lhůty podle ustanovení § 72 zákoníku práce (dne 21. 7. 2020) a současně žalobkyně v žalobě neuvedla nic, z čeho by bylo lze dovozovat, že v projednávané věci mohlo dojít ke stavení lhůty (srov. ustanovení § 645 – 652 o. z. ve spojení s ustanovením § 654 o. z.), je již z tohoto důvodu dán důvod pro zamítnutí žaloby, aniž by se soud vůbec mohl zabývat otázkou případné platnosti zrušení pracovního poměru ze dne 22. 4. 2020. Pracovní poměr v projednávané věci tak skončil ke dni doručení zrušení pracovního poměru ve zkušební době, i kdyby toto právní jednání bylo neplatné (shodně srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, a mnohé další). V části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Dále se soud zabýval otázkou práva žalobkyně na náhradu mzdy. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla úspěšná s žalobou na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době (výrok I.), nemůže být dáno ani její právo na náhradu mzdy z důvodů uvedených v ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla (z hlediska skutkového stavu věci) nic, z čeho by bylo možné dovodit, že jí vůči žalovanému vzniklo právo na zaplacení jakékoli částky z jiného důvodu, soudu nezbylo, než žalobu zamítnout též v části, v níž se žalobkyně domáhala peněžitého plnění (výrok II.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalované, která byla v řízení zcela úspěšná. Vzhledem k tomu, že žalovaná se ve věci vyjadřovala pouze k té části, v níž šlo o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době (nikoli již k požadavku na zaplacení částky 33.408 Kč), soud jí právo na náhradu nákladů řízení přiznal pouze ve vztahu k této části řízení. Ve zbývající části žalované žádné náklady nevznikly. Náhrada nákladů řízení sestává z odměny zástupce žalované ve výši 5.000 Kč podle ustanovení § 7 odst. 1, § 9 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní pomoci po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony: příprava a převzetí věci, podání ve věci samé – vyjádření k žalobě. Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalovaného, advokát [titul]. [jméno] [příjmení], [titul], v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že je plátcem této daně (shodně srov. též například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1227/2012). Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 5.600 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok III.